Via delle Giulie Trail 2020 – Lekce k nezaplacení (3. místo, 17:49)

Kdyby se mě někdo zeptal, zda je rozumné dva týdny po Beskydské Sedmičce, nebo jakémkoliv jiném dlouhém a náročném závodě, běžet další ultramaraton, jen bych se usmál a řekl bych mu, že se zbláznil. Začal bych nejspíš vytahovat všechna načtená moudra o tom, jak dlouho tělu trvá, než se z takového zápřahu vzpamatuje. Jak je to náročné pro psychiku, imunitní systém, klouby, vazy, šlachy, zkrátka celé tělo. Určitě bych zmínil nějakou studii a výzkum, včetně všech rizik, která takové počínání obnáší. A přesto tady teď sedím a píšu o tom, jak jsem se čtrnáct dní po krásném umístění na B7, vydal do Itálie, abych se postavil na start 120 kilometrů dlouhého závodu s 8000 metry převýšení. Jak se to sakra stalo?

Vše to má úplně jednoduché vysvětlení. Poté, co jsem obdržel smutnou zprávu o tom, že UTMB letos nebude, přihlásil jsem se na B7, abych zaplácnul nastalou prázdnotu v srdci. Dva dny poté mě na Facebooku zkontaktovali pořadatelé VdG Trail, jestli bych nechtěl přijet. No jasně, že chtěl! Stejně beztak budou zavřené hranice a žádný závod nebude. Nebo zruší B7. Nebo nakonec padnou oba závody a nepoběžím nic, tak co bych se tím trápil. A pokud by nenastala ani jedna z oněch variant, bude to moje velká letošní výzva a já se s tím nějak poperu, ne? Domluvil jsem start i pro Ondru Tabarku a společně s jeho bráchou Radkem a Tomem Svobodou jsme se ve středu před závodem vydali do Itálie.

Příjezd do Cave del Predil, starého hornického městečka s neskutečně bohatou historií sahající snad až do roku 1320, kde jsme byli ubytováni, nás nechal v němém úžasu. Obklopeni dvoutisícovými skalnatými vrcholky Julských Alp, jsme zůstali zírat s otevřenými ústy. Tom s Radkem, kterých se závod neměl až tak moc týkat, okamžitě plánovali, kam všude se za těch pár dní dá vylézt. My s Ondrou se už psychicky i fyzicky chystali na závod, takže zatímco kluci neúnavně obráželi kopce a ferraty v naší blízkosti, nás se týkalo spíš jen polehávání na útulném bytečku La Casa di Davide.

Okolí Sella Nevea, což v překladu znamená „zasněžené sedlo“, kde měl závod svůj začátek i konec, bylo zkrátka kouzelné. Nebylo pochyb o tom, že se po cestě bude čím kochat. Zároveň jsem si byl jistý, že mě čeká mnoho těžkých hodin na nohou, z nichž většina bude velmi intenzivní. Po B7 jsem v podstatě jen odpočíval, pár dní chodil na procházky, dal si pár krátkých výklusů, ale nohy rozhodně nebyly ve stoprocentní formě. Před startem jsem zažíval chvíle absolutního nadšení, zejména při pohledu na vrcholky, které jsme měli brzy překonávat. Jindy jsem cítil úzkost – paradoxně, když jsem koukal na ta stejná místa. Byl jsem v dobré náladě a nažhavený vyběhnout do mnou zatím neprobádaných míst. Ale někde v temných zákoutích mysli se skrýval strach, že jsem si opravdu ukousnul větší sousto, než budu schopen strávit.

Než abych opět popisoval krok za krokem, jak jsem při závodě trpěl a co všechno mě bolelo (což dělám ve většině mých článků), chtěl bych na to jít tentokrát trochu jinak. Jediné měřítko, o kterém si myslím, že má nějakou vypovídající hodnotu o tom, zda byl výkon (závod, zápas, …) úspěšný, je to, jestli jsem si něj odnesl nějakou zkušenost. Pokud mi závod nic nedá, pokud se nic nenaučím, jestliže jsem po protnutí cílové pásky stejným člověkem, jakým jsem byl, než jsem se postavil na start, pak jsem poražený. Koho za pár dní po skončení závodu zajímá, kdo byl první, druhý, osmý, devadesátý? Možná pár jednotlivců, ale i ti na to brzy zapomenou. Nejdůležitější je, co dal závod mně samotnému a kam posunul moji osobnost. VdG Trail byl pro mě velkou a cennou lekcí, proto bych se s vámi na následujících řádcích rád podělil o pár důležitých věcí, které jsem si z něj odnesl.

Start závodu byl v pátek v 17:00. Pořadatelé nás vypouštěli na trať postupně ve dvacetisekundových intervalech. S číslem šest, připnutým u pasu, jsem se ani nenadál a už jsem stoupal pryč ze Sella Nevea, které se pomalu ztrácelo za mými zády.

Lekce první: Dva týdny jsou pro regeneraci po ultramaratonu zatraceně málo! Ano, tohle bylo opravdu na ráně. Všichni to víme, ale nejlepší je vyzkoušet si to na vlastní kůži. Tedy ono je to vlastně to nejhorší, ale do té doby, než sami pocítíte bezmocné a slabé nohy neochotně se podřizující vaší vůli, je to jen další chytrá rada, kterou vám někdo dá, aniž byste se o ni prosili. Po startu závodu jsem se ještě cítil relativně dobře, první kopce cupital a držel krok se dvěma Italy a Ondrou, který se k nám brzy po startu připojil. Tempo bylo hodně svižné a rozhodně jsme makali, o tom nebylo pochyb. Kapacitu mých plic jsem až nepříjemně často vytěžoval téměř naplno, ale věřil jsem, že až se trochu rozehřeju, půjdu si svůj vlastní závod a třeba všem pomalu uteču. Chvíli po opuštění první občerstvovačky v Chiusaforte jsem byl ale rychle vyveden z omylu. Začalo se pomalu stmívat, v zákrytu stromů světla velmi rychle ubývalo a zatímco jsem si v jednom z prudších stoupání natahoval na hlavu čelovku, všichni tři kluci mně pláchli. Zkusil jsem zabrat, ale nohy nereagovaly. Cítil jsem se podobně, jako když nám kdysi u staré oktávky vynechávalo turbo. Pedál na podlaze, ale kupředu se skoro nehýbete, něco tomu chybí. S tímto pocitem jsem střídavě bojoval až do konce závodu. Po rovinkách a z kopce jsem úplně marný nebyl a nohy dělaly alespoň nějakou průměrnou práci. Jakmile se však kopce naklonily o trochu více, trápil jsem se. Ve druhé půlce závodu se to sice sem tam trochu zlepšilo, ale jinak jsem se do těch kopečků více škrábal za pomoci holí, než že bych mohl s někým vážně soupeřit. Má stehna všechnu munici vystřílela na B7 a do Itálie dorazila slabá a neškodná. Chtělo to více regenerace. O moc víc!

Určitě si říkáte, že to asi nebylo tak hrozné, když jsem závod zvládl. Spousta kamarádů a běžců v mém okolí závodí téměř každý víkend, tak to přeci nemůže být takový problém. Je to sice pravda, ale sám vím, že pokud ze sebe chcete dostat to nejlepší, pak je výhodnější se na závod řádně připravit. Existují výjimky, to ano, ale pro většinu lidí bude pravidelné závodění znamenat spíše velké množství výsledků pod jejich možnosti. A k tomu navíc zvýšené riziko zranění. Může to fungovat chvíli. Budete vyhrávat, budete v euforii a pak to z ničeho nic skončí, a vy nebudete vědět proč. Najděte si, co funguje pro vás, ale pokud se chcete jako běžci někam posouvat, delším tréninkovým blokům a poctivé regeneraci se pravděpodobně nevyhnete. Takový je alespoň můj neodborný názor.

Lekce druhá: Je třeba vědět PROČ! Možná není tak do očí bijící jako fyzická únava, ale o to zákeřnějším nepřítelem se může během dlouhého závodu stát. Mluvím teď o únavě mentální, která je při dlouhých ultramaratonech opravdu nezanedbatelná, alespoň v mém případě. Na Beskydské Sedmičce jsem ze sebe vymáčknul úplně vše. Nevzdával jsem se, i když už tělo nechtělo, hrál se sebou různé hry, abych nepolevil a dotáhl závod do zdárného konce. A v Itálii, pouhé dva týdny poté, jsem měl to samé opakovat znovu. A proč vlastně? Co jsem si chtěl dokázat? To je dobrá otázka, na kterou bohužel neznám jednoznačnou odpověď. Jakmile jsem se ale za černočerné noci potuloval neznámými horskými cestičkami, na cestu mi svítil pouze srpek zářijového měsíce (a hlavně moje spolehlivá čelovka Fénix), kolem jsem viděl jen stromy, stíny a sem tam svítící oči nějaké místní divé zvěře, začal jsem pochybovat, co tam sakra dělám. Nešlo mi to, byl jsem unavený, bylo mi zle. K čemu mi vlastně bude, když to nevzdám? Kdybych za svým opaskem neměl již pár let zkušeností, asi bych to opravdu zabalil. Jenomže prozatím vím, že to není tak jednoduché. Začal jsem myslet na Marušku, kterou jsem nechal doma, abych si mohl plnit tyhle moje masochistické choutky. Jaký by to vše mělo smysl? Proč jsem tedy raději nezůstal s ní? Vzpomněl jsem si na mou jeden a půl roku starou neteř, která se mě ptala: „Kam běžíš strejdo?“. Představil jsem si, jak jí říkám, že vlastně nikam neběžím, jenom se tak znuděně plazím tmou po nezajímavých lesních cestách a hledám důvod, proč to vzdát. Tady máš inspiraci do života! Zakřičel jsem si do tmy a od té doby se to začalo překlápět pozitivnějším směrem. Přenastavil jsem si v hlavě cíle, kde se z „boj o přední příčky“ stalo „alespoň nějak důstojně dokončit, jakkoliv dlouho to bude trvat“. To bylo někdy při stoupání z městečka Dogna k refuge Grego, vybudované na konci první světové války italskými vojáky. Přestal jsem se litovat a najednou jsem věděl proč. Tedy – spíš jsem to cítil. A pak to šlo. Už jsem nepochyboval, že jsem na správném místě, jakkoliv hloupě to může znít.

Lekce třetí: Znát svůj žaludek je nutnost. Většinou mívám skoro neprůstřelný žaludek, alespoň jsem si to vždycky myslel. Můžu jíst všelijaké kombinace jídla, pití, gelů a všemožných dalších závodních pokrmů a málokdy mi bývá zle. V půlce závodu, chvíli poté, co jsem opustil velký záchytný bot v městečku Ugovizza, mi začal stávkovat žaludek. Kombinace bolesti a svíravého pocitu, jaký jsem do té doby snad nezažil, mi začala nepříjemně hýbat mými vnitřnostmi. Zřejmě to byla kombinace polévky a Spring Energy gelu, který jsem polkl asi moc rychle poté a nechtěně tak vyvolal souboj uvnitř mého zažívacího traktu. Měl jsem problém běžet, tak jsem se alespoň posouval vpřed co nejrychleji to šlo. Když jsem měl pocit, že by vše mohlo jít ven, trochu jsem tempo zvolnil, aby se mohla krev z pracujících svalů přelít tam, kde jí bylo zapotřebí. Zároveň jsem potřeboval vystoupat nějakých tisíc výškových metrů až ke kostelíku „Our Lady of Snow“ na Mount Gozman ve výšce 1718 metrů nad mořem. Věděl jsem, že přestat jíst by mě zabilo, protože bych se připravil o cenné kalorie v momentě, kdy jsem je tak moc potřeboval. Pokračoval jsem tedy víceméně stejnou strategii jako doposud, dal jsem si gel každých třicet minut, jen jsem vše více zapíjel a věřil svému tělu, že se s tou náloží popere a vše se časem tak nějak samo srovná. Nebyl jsem si jistý, že to vyjde, ale risknul jsem to. Nemít zkušenosti, možná bych přestal jíst a nedostatek energie by mě nakonec dohnal a zlomil. Po proběhnutí se houpavým travnatým hřebínkem, v momentě, kdy jsem před sebou opuštěný, měsíčním světlem zalitý kostelík spatřil, jsem se již cítil daleko lépe a krize byla zažehnána.

Lekce čtvrtá: Nikdy není konec, dokud není konec! Po dlouhém, relativně technickém a „stehnadrtícím“ seběhu do Camporosso mě čekalo přijemné překvapení. Tom a Radek mě vítali s Birellem v náručí. Odepřeli si spánek, aby nás uprostřed noci mohli s Ondrou povzbuzovat na trati, za což jsem jim doteď neskutečně vděčný. Dozvěděl jsem se, že Ondra vypadá dobře a je asi deset minut přede mnou. Ital Fabrizio Puntel opouštěl občerstvovačku o pět minut později a stále se prý ztrácel, kde mohl. Tak, že by ještě nebylo vše ztraceno? Stoupání na Mount Lussari (1790 metrů nad mořem) jsem začínal plný naděje. Povzbuzen tím, že jsem viděl známé tváře uprostřed neznámé krajiny, a zároveň i informací, že na druhé a třetí místo neztrácím moc času. Bylo to vůbec zajímavé zjištění. Vůbec mi to nešlo, trápil jsem se a přece jsem neběžel až tak špatně ve srovnání s ostatními! To jsou prostě ultramaratony. Ať se děje cokoliv, ať jakkoliv trpíte, je možné, že vaši soupeři jsou na tom ještě hůř než vy. Přesvědčuji se o tom vlastně při každém závodě. Někdy jsem já v roli lovce, jindy jsem naopak ten, koho před koncem doběhnou. Stoupání po Pilgrim’s Path to Scullinare jsem vzal útokem, přestože jsem již měl šíleně omlácená chodidla a každý dotek se zemí připomínal našlapování na rezavý hřebík. Nahoře ve vesnici jsem se potkal s Italem, který se tam chvíli předtím někde zamotal. Neměl jsem vyhráno a Fabrizio Puntel blokoval všechny moje pokusy trochu se mu cuknout. Až do té míry, že jsem se, po souboji na zvlněném lesním terénu, který jsme museli absolvovat před dlouhým seběhem, nakonec vzdal. Obzvláště při prudších stoupáních jsem za ním jen poníženě visel. Dole v Rio Freddo za to Ital vzal a zmizel mi z očí. Když jsem se, celý vyšťavený, dostal „domů“ do hornického Cave del Predil se všemi jeho doly a štolami, zdálo se mi, že kousek před sebou vidím Ondru přebíhat jeden z místních mostků. A opravdu! Ondra i Fabrizio byli v dohledu. Na Ondru přišla velká krize a přes několik mých pokusů ho trochu vyhecovat se nemohl pořádně rozběhnout. Zatímco se nám po levé straně otevřel výhled na jezero Lago del Predil, kolem kterého jsme nezvykle dlouho cupitali po rovině, já přemýšlel nad tím, jak se ze ztraceného závodu, který jsem měl chuť vzdát, najednou stal souboj o druhé místo. Přelila mě vlna dobré nálady a spokojenosti – ne snad proto, že jsem měl dvacet kilometrů před cílem šanci skončit celkově druhý, to mi bylo v podstatě jedno, už dávno mi o to nešlo. Bylo to proto, že jsem se nevzdal, přečkal všechny krize a problémy, které mě během závodu provázely. Vyplatí se bojovat až do konce, na to nikdy nezapomeňte!

Lekce pátá: Milujte to, co děláte, a dělejte to, co milujete! Hned na začátku nejdelšího stoupání až do výšky 2022 metrů nad úroveň moře, mně Fabrizio očekávaně pláchnul a já zase utekl Ondrovi. Ještě jsme se pozdravili při posledním doplnění zásob na Malga Grantagar a pak už si to každý dorazili po svém. Čekal nás úsek lezení po lanech do místy až 40% nakloněné roviny, kde bylo třeba odložit hole a použít náhon na všechny čtyři končetiny. Nikdy jsem nezažil tak čistě brutální konec závodu. Všechny svaly v těle se střídavě napínaly a povolovaly, srdce do nich plnou silou pumpovalo co největší množství krve, jaké tam ještě bylo schopné dostat – jen aby mě posunuly o jeden výškový metr blíže mému cíli. Předcházel jsem lidi, kteří si šli za svým vlastním dobrodružstvím, helmu přivázanou k velkým a na pohled těžkým batohům. Jejich kroky nejspíš mířily ještě daleko výš, než ty moje. Mně i tak přišlo, že bych už ani do větší výšky nepotřeboval. Nicméně mělo to obrovské pozitivum – výhledy, které se mi po zdolání této smrtící části trasy, otevřely, byly dechberoucí. Bylo sobotní poledne, slunce neúnavně žhnulo, z nižších míst se odpařovala vlhkost a halila okolní skalnaté vrcholky do mírného oparu. Nikam jsem nespěchal, Ondra byl za mnou daleko. Několikrát jsem zastavil a se mnou se zastavil čas. Pokud jsem musel uběhnout přes sto kilometrů a vystoupat přes sedm tisíc metrů, abych mohl stanout na onom místě, pak to stálo za to. Pod námi zelená údolí, tekoucí řeky, malebná městečka a nad námi majestátně se tyčící zvrásněné štíty Mount Canin. Ve vzduchu plachtili dravci a naprosté ticho sem tam prořízli ostrým výkřikem. V ten moment jsem cítil pocit absolutního štěstí, jaké jsem dlouho nezažil. Určitě v tom hrála roli i únava, nevyspání, málo krve v mozku a zřejmě i další vlivy – ale to nebylo podstatné. Jediné, na čem záleželo, bylo, že jsem to dokázal. Byl jsem naživu. Uvědomil jsem si, proč to všechno dělám, na jaká místa jsem se díky běhání dostal a jaké všechny překážky jsem se naučil překonávat. Ještě pár let zpátky jsem si nic podobného ani nedokázal představit. Tohle všechno jsem mohl ochutnat jen díky tomu, že každé ráno vstanu a jdu trénovat. I když se mi někdy nechce, i když mě volá teplá postel a spousta dalších lákadel každodenního života. Přes nepřízeň počasí i přes řádící pandemie. Díky tomu, že dělám něco poctivě a naplno. Přestože to pro nikoho jiného žádný význam nemá. Je to sobecké, ale já to miluju. A o tom to asi všechno je. Kdyby mě nebavil trénink a celý proces přípravy, nikdy bych nebyl v takové formě, abych zvládl dva takhle těžké závody během dvou týdnů. Kdyby bylo mým cílem umístit se na bedně, závod bych nejspíš zabalil, ještě než bych se stihl pořádně rozběhnout. Zvládl jsem to díky tomu, že miluji to, co dělám…

V techničtějším seběhu do cíle v Sella Nevea jsem zkusil nechat nohy pořádně rozkmitat. Do té míry, do jaké mi to má skrznaskrz prošitá stehna a bolestivě domlácená chodidla dovolila. Navíc jsem se nechtěl zranit kousek před cílem, když už vlastně o nic nešlo. S časem 17:49 jsem protnul cílovou pásku na třetím místě, dvanáct minut za druhým Fabriziem. První Luca Manfredi Negri mi nadělil asi osmdesát minut, neměl žádnou konkurenci. Ondra doběhl čtvrtý, půlhodinky po mně. Ještě s jedním Rakušákem jsme byli jediní cizinci v záplavě Italů. Nějakou českou stopu jsme v závodě zanechali a i to je nakonec docela uspokojující. Tak a to je vše. Pokud vás zajímá, co dalšího mám v plánu, pak vězte, že budu odpočívat! Tak moc, až mi z toho bude zle. A až mě to nebude bavit, začnu zase pomaličku trénovat a připravovat se na další sezónu, která už snad bude trochu normálnější, méně covidová, ačkoliv je to spíš jen pouhé přání. Pro letošek mám splněno. Mnoho jsem se toho naučil a zase lépe poznal sám sebe. Nemám teď motivaci běžet další ultramaraton, protože si nemyslím, že by mě mohl jakkoliv obohatit. Možná se pletu, ale… už jsem se rozhodl. Uvidíme, co příští rok přinese.

A co vy, co vás letos nejvíce obohatilo? Co jste se o sobě nového dozvěděli? Klidně napište, nemusí jít vůbec jen o běhání.

Děkuji Ondrovi, Radkovi a Tomovi, že mě na téhle cestě doprovodili, byla to úžasná dovolená! Díky Marušce (sledujte Jóga s Hruškou), že mě na výlet s klukama pustila a pak na nás čekala v nejlepším vinném sklípku u Zámečníků s náručí plnou čerstvého burčáku!

Vám všem děkuji za podporu a doufám, že vám tenhle můj článek snad alespoň něco dal. Pokud ne, přijměte mou omluvu za ztracený čas!:)

Opět děkuji Shawnu Beardenovi (Science of Ultra), který mi pomohl s laděním formy směrem k závodu. Myslím, že se to znovu docela povedlo i přes nelehkou situaci!:)


A teď přichází reklamní koutek (a slevové kódy!).

Díky manželům Sadílkovým z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz, kteří mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon. Alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Skvělá vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a boty Salomon S/LAB Ultra 2 mě pomohly překonat všechny nástrahy italských hor. Dále jsem na sobě měl:

kraťasy SALOMON S-LAB SHORT 6 M

tričko SALOMON S-LAB SENSE TEE M

SALOMON S/LAB Support Half Tight M black

bunda SALOMON BONATTI PRO WP JKT M

ponožky SALOMON XA

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Jsou prostě skvělé!:) S kódem hruska10 můžete nakoupit všechno oblečení i hodinky z runsport.cz se slevou 10%!

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně doplňkem v mém každodenním životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt! Nyní navíc v ještě jemnější konzistenci. A rozhodně vyzkoušejte i jejich nový výrobek, zdravý proteinový snack. S kódem Zdenek20 získáte v eshopu 20% slevu na nákup!

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. Při závodě jsem použil Leki Micro Trail Race. S kódem hruska10 můžete nakoupit hole na runsport.cz se slevou 10%!

Díky systému měření HRV mySASY, podle jehož výstupů jsem se posledních několik měsíců připravoval. Jsem přesvědčen, že trénink na základě měření má smysl. Pokud se chcete zlepšovat a myslíte to s tréninkem vážně, pak není důvod, abyste mySASY nedali šanci!

A díky Spring Energy Europe za nejlepší „gely“, jaké jsem kdy zkoušel. Jedná se spíš o rozmixované jídlo, složené z hnědé rýže, ovoce, medu, oříškových krémů, kokosového tuku a podobně, takže ve vašem žaludku neudělají takovou paseku jako klasické gely. Rozhodně doporučuji vyzkoušet! Při nákupu přes tento odkaz https://myspringenergy.eu/discount/hruska10, nebo použití kódu hruska10 získáte také 10% slevu na nákup!

Beskydská Sedmička 2020 – Ve správný čas na správném místě (1. místo, 12:08)

Je to již docela dlouho, co jsem naposledy sem na blog něco napsal. Myslím ale, že teď nastala ta pravá chvíle oprášit klávesnici a pár mých myšlenek „zvěčnit“ v digitálním světě. Tento rok byl hodně specifický a zvláštní, ale to vám určitě nemusím říkat. Zrovna jsme byli na GranCanarii (více zde), když se všechno začalo kazit a pak už to bylo jen horší. Tedy – zas tak hrozné to pro mě a mé blízké zase nebylo. Pouze nějaká omezení, práce z domu, všudypřítomný strach a nejistota, zrušené plány (nejen ty běžecké) a tak dále, však jste u toho taky byli. Ale mělo to i určitá pozitiva, jen se bylo třeba vymanit ze zaběhlých kolejí a začít se na život dívat z jiných úhlů. Ale jsme tady kvůli B7, že?

Z běžeckého pohledu to také nebyla až taková tragédie. V Brně, kde jsme se s Maruškou na dva měsíce v podstatě izolovali od zbytku našich rodin, bylo trénování relativně v pohodě. Začátky byly krušné, plné lapání po dechu v roušce, dušení se šátkem, sem tam nějakých ošklivých pohledů a komentářů („To nemůžete sedět doma na p***li?“), ale pak už se atmosféra uvolnila, lidi přestali šílet a vše bylo normální. Jediné co nás všechny běžce trápilo, byly zrušené závody. Já bych konkrétně překousnul téměř cokoliv. Alespoň byl čas poctivě potrénovat. Něco jsme si navíc zaběhli jen tak pro radost (například Jesenickou 100) a některé závody se nakonec opravdu uskutečnily, jako třeba úžasný a konkurencí překypující Lysohorský Ultra-Trail, nebo CUTT v panenské přírodě Bílých Karpat. Ovšem zrušení UTMB mě zasáhlo více, protože jsem tři roky čekal, než se na akci dostanu, a hrozně jsem se do Chamonix, kam se na celý týden sjedou nejlepší běžci světa, těšil. Až do poslední chvíle, než pořadatelé zrušení oznámili, jsem se choval, jako by měl závod být. Takže jsem trénoval a poctivě se připravoval, ačkoliv jsem samozřejmě v hloubi duše věděl, že uspořádat obrovský mezinárodní závod uprostřed celosvětové pandemie nemusí být dobrý nápad. Asi půl hodiny poté, co bylo zrušení Ultra-Trail du Mont-Blanc oznámeno, jsem se přihlásil na Beskydskou Sedmičku. Vyměnil jsem největší světový ultra-mejdan za největší český ultra-mejdan. A začal se těšit. A to je, milí čtenáři, příběh o tom, jak to letos všechno začalo… Pár týdnů před startem jsme si s Maruškou udělali radost a vydali se navštívit kamaráda Tombu do Švýcarska (jak jsme spolu přeběhli pohoří Churfirsten si můžete přečíst zde), následně jsem ladil formu na půlmaratonu v Jistebníku a pak už mě čekal vrchol covidové sezóny – samotná velká Beskydská Sedmička.

S jakými cíli jsem na závod šel? Řekněme, že mým největším plánem bylo běžet tak, ať mám ze svého výkonu radost. Do poslední chvíle jsem netušil, kdo všechno se bude účastnit, jaká bude konkurence, jak bude závod probíhat a, to je nejdůležitější, zda závod vůbec proběhne. V tom asi ještě relativně blízko startu neměli jasno ani pořadatelé, jak jsem později pochopil. Zůstával jsem v očekávání a snažil se být připraven na cokoliv. Cítil jsem šanci letos vyhrát? To si pište! Ale nebyl to můj cíl, protože by to byl špatný cíl. Něco, co nemám pod kontrolou, si nemá smysl dávat jako cíl. To vám řekne každý odborník na cíle (cílolog?). Vede to jen ke zklamání. Chtěl jsem se během bavit, nádhernou beskydskou trasu si užít a předvést tam to nejlepší, čeho jsem byl v daný moment schopen. Navíc jsem si v sobě stále nesl hořkou pachuť závodu před dvěma léty, kdy jsme s Tomem Peterem usilovali o druhé místo a nakonec, kvůli mně, jsme doběhli až čtvrtí (popsáno zde).

Nechci vás nudit nějakými velkými detaily ze závodu, budu se krotit. Před startem na mě trocha nervozity padla. Aplikoval jsem všechny možné psychologické strategie a meditační techniky, které znám, abych míru nervozity udržel na uzdě. „Tělo se připravuje na výkon, není třeba mít strach, jen energii pošli správným směrem…“ utěšoval jsem se, když jsem mířil na měření tělesné teploty před vstupem na stadion v Třinci. U vstupu jsem dostal razítko, že jsem dostatečně chladný (neboli cool) na to, aby mě pustili na stadion. Spadla ze mě část obav, ale hlava mi stále předhazovala různé negativní myšlenky a tragické vize. Tak jsem tu mrchu ignoroval a nevšímal si jí. Vyzvedl jsem si startovní balíček, připnul číslo, rozloučil se s Maruškou, pozdravil se s kamarády (a soupeři v jednom) a pustili jsme se do toho. Standa Najvert a Tomáš Peter si společně se mnou v 22:22 odpípli začátek závodu a už jsme si to razili nočními uličkami Třince.

Mohu narovinu říct, že to byl krásný závod. Od začátku jsem se cítil skvěle a docela do toho šlapal. Třinec jsme opravdu doslova prolétli, nebo mi to tak alespoň připadalo. Zvládali jsme si u toho i povídat, probrat co je u nás nového. Jen při nástupu do sjezdovky pod Malým Javorovým jsme všichni z nějakého důvodu zmlkli. Jakmile jsme byli nahoře, debata pokračovala dál, ale s postupem času přirozeně ubírala na intenzitě. Oba kluky jsem po nějaké době nechal za sebou a pak už po zbytek závodu běžel sám. Tedy ne sám – trať jsem sdílel téměř se všemi ze třech tisíc startujících. Poprvé jsem si uvědomil, jak moc lidí tento závod běží, až když jsem se s většinou potkával po cestě. Samozřejmě komplikací bylo, když jsme museli v těžkých prudkých kopcích předbíhat větší skupinky lidí, to stálo nějaké síly. Ale jinak chci všem poděkovat za krásné povzbuzování a hecování. Moc rád jsem se s vámi všemi proběhl!

Ale zpět k závodu. Běželo se mi nečekaně dobře. Nohy táhly v běžeckých úsecích a také pří škrábání se do sjezdovek. Přemýšlel jsem, jestli jsem tempo nepřepálil, ale chtěl jsem to risknout a vyždímat ze sebe, co půjde. Na Lysé mě zastihla větrná smršť a při sbíhání jsem byl poprvé, a ne naposled, pokropen docela vydatnou porcí ledového deště. To jsem pak ze sebe ždímal hlavně vodu, protože mi nepřišlo důležité zastavovat a oblíkat si bundu kvůli „pár kapkám deště“ a „lehkému větříku“. Kamenitá stezka, která padá z Lysé na Ostravici, začala nepříjemně klouzat a navíc pršelo tak hustě, že jsem kužel světla čelovky musel nasměrovat přímo pod nohy, abych vůbec něco viděl, jinak se to však dalo přežít. V botách mi sice čvachtalo ještě při stoupání na Smrk, ale po chvilce jsem si toho přestal všímat.

Krize se mi samozřejmě nevyhnuly. Ta největší přišla již za světla, po dlouhém a vyčerpávajícím seběhu ze Smrku, při stoupání z Čeladné na Čertův Mlýn. Došla mi zpráva od Marušky, že Standa je za mnou asi pět minut. Já byl zrovna úplně vyřízený, na mých holích Leki jsem jen visel a nohy nespolupracovaly. A za zadkem Standa Najvert, největší legenda tohohle závodu, čtyřnásobný vítěz. Jelikož na mě zrovna padla i veliká únava mentální a podepsala se na mě celá probdělá noc, začal jsem se smiřovat s tím, že mě Standa brzy předběhne. A pak hned i nezdolný Tom Štverák, který byl, podle informací, kousek za ním. V tom jsem si uvědomil, jaká je hrozná hloupost se vzdávat, když jsem za sebou ani nikoho z nich neviděl, aneb proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, že? V ten moment jsem se kousnul. „Zadarmo to nedám ani Standovi. Ať si přijdou. Jestli mě chtějí porazit, budou muset trpět, alespoň tak, jako trpím já!“ křičel jsem sám na sebe v mé hlavě. Nekecám, byl jsem v opravdové mentální mlze a tohle bylo jediné, na co jsem se zmohl.

Když jsem se dostal na Pustevny a za mnou stále nikdo nebyl, začal jsem mít naději. Vrátila se mi energie, do nohou se vlil nový život a cítil jsem nával pozitivity a radosti z běhání. Na poslední občerstvovačce na Pinduli, před relativně krátkým, ale stále docela nepříjemným stoupáním na Javorník, mi oznámili, že mám na Standu 20 minut. Já ale nechtěl polevit, dokud nebudu v cíli. Navíc jsem si kvůli intervalovému startu nebyl úplně jistý, že po Beskydech nepobíhá někdo rychlejší a s lepším časem. Vnitřně jsem se smiřoval i s variantou, že i když porazím Standu, Toma a další, stejně se nakonec objeví někdo rychlejší, kdo mi vítězství vezme. „Pokud budu vědět, že jsem se ze sebe dal vše, pak je to v pořádku. Pak je úplně jedno kolikátý skončím…“ Ještě při probíhání uličkami ve Frenštátu jsem se ohlížel přes rameno, jestli za mnou někdo z kluků nesprintuje…

Zde musím udělat krátkou, ale nesmírně důležitou vsuvku. Než přijde vyvrcholení celého příběhu, abych vás udržel v napětí až do konce. A proč takhle násilně a neobratně přerušit cestu hrdiny (tedy mě, ehm… hlavně skromně Zdendo) za jeho vysněným cílem? Přeci, abych poděkoval pořadatelům. Nejen, že celou velkou akci v takových brutálních podmínkách uspořádali, ale i za to, jak profesionálně a přirozeně to všechno působilo. Žádná velká zdržení, žádné nudné čekání, žádné dlouhé fronty. Všechno šlo hladce jako po másle i při dodržení covidových pravidel. Navíc byla celá překrásná trať hodně dobře značená a až na úplně drobné záseky, které byly způsobeny mírnými odchylkami v oficiálním GPX souboru, jsem nenašel žádný opravdový problém. Dva roky zpátky, kdy jsem B7 běžel naposledy ještě ve dvojicích, mi závod přišel trochu více o vnějším pozlátku, než o závodnících. Letos musím říct, že podle mě za ty dva roky Sedmička neskutečně vyspěla a závodníci byli opět na prvním místě. Byl to velký závod, který by se ve spoustě ohledů mohl měřit s dalšími evropskými ultra-akcemi, tím jsem si jist. Takže Libor Uher a celý tým kolem něj, včetně všech dobrovolníků a pomocníků, zaslouží opravdu velké uznání. A neříkám to jen proto, že jsem závod letos nakonec opravdu vyhrál…

No, takže jsem prozradil, jak to vše dopadlo. Teď už to víte, opravdu jsem Beskydskou Sedmičku vyhrál s časem 12:08. V cíli jsem si ještě musel počkat, jestli se neobjeví nějaký skrytý hypotetický rychlík, který by odstartoval po mně a měl by lepší čas, než já. Ale to jsem skoro jistě věděl, že se stát nemůže, obzvláště po pár minutách čekání. A pak to teda vyhlásili oficiálně. Má radost asi nebyla na první pohled až tak vidět, protože jsem byl neskutečně unavený a chvíli trvalo, než mi to vše došlo. Taky jsem opravdu po těch sto kilometrech nepříjemně zapáchal a těšil se do sprchy. Seděl jsem sám na židli na hlavním pódiu, což byl sám o sobě velice zvláštní pocit, a jen se usmíval – hlavně na Marušku, která tam celou dobu trpělivě stála a podávala mi, co jsem zrovna potřeboval. Po chvilce doběhl osmnáctiletý Matěj Beneš a po něm Standa Najvert, kteří si rozebrali třetí a druhé místo (Matěj startoval ve vlně před námi). Rozdíl jejich časů byl neuvěřitelné dvě sekundy.

Co pro mě znamená vyhrát Beskydskou Sedmičku? Přestože jsem k tomuto závodu nebyl připoután žádným dlouhodobým nerozdělitelným poutem, je pro mě velká čest jej vyhrát a mám z toho obrovskou (OBROVSKOU!!!) radost. V České Republice není větší a známější ultramaraton a být jedním z vítězů je zkrátka velká věc. Myslím, že jsem se na chvíli stal maličkou celebritkou vzhledem k zájmu, jaký B7 vzbuzuje i mezi neběžeckou komunitou. To samozřejmě rychle opadne a není třeba se tím nějak opájet. Je to příjemné, ale velice pomíjivé. Mé ego se samozřejmě adekvátně nafouklo, když jsem viděl, kolik lidí o tomhle vítězství mluví. Ego nechám vyblbnout a pak zase splasknout na normální hladinu, jakmile se na všechno zapomene. Radost z dobře odvedené práce mi ale zůstane už možná navždy. Navíc – Mára Causidis, Majo Priadka i Peťa Žákovský to loni zaběhli rychleji než já tento rok. Samozřejmě tam jsou rozdíly – byl to jiný závod, jiný formát, jiné počasí, jiní soupeři, ale stejně, vše je relativní. Užiji si mou chvilku na výsluní, oslavím vítězství a vrátím se k tomu, proč tohle všechno dělám – k radosti z běhání a posouvání vlastních hranic. A uchovám si krásnou vzpomínku na den, kdy jsem vyhrál největší český utra-mejdan! Den, kdy jsem byl ve správný čas na správném místě.

Gratuluji všem, kteří se o B7 jen pokusili, jste skvělí. A hlavně vám všem děkuji za nádhernou podporu na trati, v cíli, přes telefon i sociální sítě. Byl jsem docela v šoku, když jsem viděl, kolik lidí závod sledovalo a jak to pak bylo vše mediálně prezentováno. Nikdy jsem nic takového ještě nezažil. Díky!!!

Ohromné díky patří také Shawnu Beardenovi (Science of Ultra), který mi pomohl s laděním formy směrem k závodu. Myslím, že se to povedlo!:)

A teď přichází reklamní koutek (a slevové kódy!).

Díky manželům Sadílkovým z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon, které, alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Nová vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a boty Salomon S/LAB Ultra 2 mě přenesly přes všech sedm (nebo osm?) beskydských vrcholů. Dále jsem na sobě měl:

kraťasy SALOMON S-LAB SHORT 6 M

tričko SALOMON S-LAB SENSE TEE M

SALOMON S/LAB Support Half Tight M black

bunda SALOMON BONATTI PRO WP JKT M

ponožky SALOMON XA

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Celý závod trekovaly s největší přesností 1s a zapnutou navigací. Jsou prostě skvělé:) S kódem hruska10 můžete nakoupit všechno oblečení i hodinky z runsport.cz se slevou 10%!

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně doplňkem v mém každodenním životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt! Nyní navíc v ještě jemnější konzistenci. A rozhodně vyzkoušejte i jejich nový výrobek, zdravý proteinový snack. S kódem Zdenek20 získáte v eshopu 20% slevu na nákup!

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. Při závodě jsem použil Leki Micro Trail Race. S kódem hruska10 můžete nakoupit hole na runsport.cz se slevou 10%!

Díky systému měření HRV mySASY, podle jehož výstupů jsem se posledních několik měsíců připravoval. Jsem přesvědčen, že trénink na základě měření má smysl. Pokud se chcete zlepšovat a myslíte to s tréninkem vážně, pak není důvod, abyste mySASY nedali šanci!

A díky Spring Energy Europe za nejlepší „gely“, jaké jsem kdy zkoušel. Jedná se spíš o rozmixované jídlo, složené z hnědé rýže, ovoce, medu, oříškových krémů, kokosového tuku a podobně, takže ve vašem žaludku neudělají takovou paseku jako klasické gely. Rozhodně doporučuji vyzkoušet! Při nákupu přes tento odkaz https://myspringenergy.eu/discount/hruska10, nebo použití kódu hruska10 získáte také 10% slevu na nákup!

Transgrancanaria 2020 – dobrodružství na sopečném ostrově – 29. místo, 17:07

Má stehna to vzdala už před několika hodinami. Při každém seběhu mám pocit, že mě do nohou bodají desítky ostrých nožů. Každé došlápnutí na tvrdý skalnatý podklad rozdráždí má již tak otlučená chodidla. Slunce pálí jako smyslů zbavené a lehké poryvy chladného březnového vánku to nezachrání, asi se mi brzy roztaví mozek. Poctivý trénink a velké plány – všechno je v troskách. Hledám důvod, abych to trápení mohl ukončit. Cokoliv. Už si vymýšlím příspěvek na Facebook: „Tentokrát to prostě nešlo, přepálil jsem tempo, před závodem jsem byl nemocný, chtěl jsem dokončit, ale…“ – sám sobě se musím smát. Do cíle zbývá asi dvacet kilometrů. Nekonečných dvacet kilometrů! Vůbec nevím, na jakém místě se pohybuji a asi je mi to i jedno. Vím, že rozhodně nejsem tam, kde bych si přál. Ale co na tom záleží? Copak jsem nevěděl, že to bude bolet? To jsem si myslel, že budu bojovat o přední místa, nebo v čem je problém? Nedělám snad to, co mě tak neskutečně baví a naplňuje? Nezastavil nás virus, všechno nám klaplo. Nezastavím ani já. I kdybych se měl do cíle doplazit po čtyřech.

Pro rok 2020 jsem si, po troše přemýšlení a po nějaké inspiraci načerpané z mého okolí, určil dva velké cíle – Transgrancanarii jako velký test pro začátek sezóny a pak i samotnou nejvyšší metu zřejmě všech současných horských běžců. Naši vlastní Tour de France – Ultra Trail du Mont-Blanc! Musel jsem poctivě čekat dlouhé tři roky, než mě zapsali na startovní listinu. Plánoval jsem to jako vrchol jedné velké etapy mé běžecké „kariéry“. A možná budu nakonec čekat ještě déle. Posledním závodem, který jsem před TGC bežel, byly Zapomenuté hory, kde jsem již cítil velkou únavu ze sezóny minulé (protkané událostmi jako svatba, 100 mil Istrie, měsíc v Indii a L’Echappée Belle). Poté následovala běžecká pauza, kdy jsem ještě stihl ablaci srdce (kvůli otravné vrozené arytmii) a pak si již dal úplný voraz od všeho. Měsíce utíkaly a já pomalu vklouzával zpátky do tréninkového zatížení. V zimě jsem oplakal Pražskou stovku a 24 hodin na Lysé hoře, jen kvůli tomu, abych se mohl soustředit a připravovat na novou sezónu. A abych na Grancanarii dorazil čerstvý. Jediné, co mi narušilo plány, byl asi desetidenní tréninkový výpadek v momentě, kdy měla má příprava vrcholit. Já se místo toho potil v posteli, popíjel horký čaj s medem a kašlal z plných plic. Zbyly mi dva týdny na to, abych se alespoň trochu rozběhal a odletěl na Kanáry. Koronavirus mě strašil a riziko jsem bral vážně, ale závod se konal, karanténa nebyla, letadlo letělo a naše výprava (ve složení: Maruška, její sestra Ráďa a Ondra Tabarka) se vybavila vitamíny, poučkami o hygieně, desinfekčním gelem a na ostrov odletěla. Vzledem k opatřením, jaká se objevila jen o týden později, jsme odletěli úplně na poslední chvíli…

#expertinakopce před ExpoMeloneras

Ostrov nás okouzlil hned po příletu – ať už exotickou krajinou či nádherným letním počasím. A co se závodu týče – bylo znát, že se jedná o velkou událost. Také šlo o první letošní závod série Ultra Trail World Tour a zároveň o španělský ultra pohár. Vše bylo pojato zodpovědně, registrace v ExpoMeloneras odbytá bez jakýchkoliv zdržení a front, úžasná a neomezená pasta party (jo to je pro Čecha něco!). Všude se pohybovala spousta zvučných jmen v čele s vítězem posledních tří ročníků a také UTMB 2019 Pau Capellem, americkým ultraběžcem Dylanem Bowman, Jaredem Hazenem (loni druhý na Western States, jen pár minut za Jimem Walmsleym). Nechyběl jeden z minulých vítězů Transgrancanarie (mimo jiné) Gediminas Grinius a další. Ženské zastoupení nebylo o nic slabší. Ukázaly se takové běžkyně jako vítězka Western States Kaci Lickteig, legendární Mimmi Kotka, nebo i konečná vítězka závodu, Američanka Kaytlyn Gerbin. Závod byl dokonce živě pokryt skvělou americkou stránkou iRunFar.com a to víte, že se takhle událost bere vážně. No a pak jsem tam byl já s Ondrou, ale moc velký rozruch jsme nikde nebudili.

Lidé na ostrově závodem žijí. Nikde to nebylo znát více než před startem na pláži v Las Palmas. Živé kapely, nespoutané bubny, všichni se bavili! Pořadatelé rovněž skvěle vyřešili problémy s předzávodní nervozitou. A to tak, že nikde v místě startu nebyly přítomny záchody. Veřejné toalety u pláže byly zamčené a žádné erární přenosné k dispozici nebyly. Takže se daly maximálně využít toalety místních barů, klubů a restaurací a nebo, jak to vyřešila velká část zejména pánských účastníků, se chodilo „na malou“ rovnou do oceánu. Tenhle zdánlivě banální problém vedl ke spoustě úsměvných situací, ale o tom se asi úplně rozepisovat nemusím.

Start v 11 večer byl krásný, divoký, lidi zpívali, tančili, oblohu ozařovaly práskající ohňostroje a my vyběhli vstříc našemu osudu. Hned na začátku jsme si odbyli písečnou pláž, kde každý krok stál několikanásobek sil, jak se nohy bořily do hlubokého zlatavého písku. Jakmile jsme se dostali na pevnější podklad a začali pomalu vybíhat z města, uvědomil jsem si teprve, jaká masa lidí se závodu účastní. Daleko přede mnou i daleko za mnou se vlnil had čelovek a červených blikajících světýlek (které byly povinnou součástí výbavy). Celkově asi 800 lidí! Nic podobného jsem ještě nikdy nezažil. Značení bylo vidět každých pár kroků, místy byly dokonce umístěný červené blikačky (hned se mi mihlo hlavou, že u nás na závodech by se asi dlouho neohřály). V jeden moment jsem probíhal kolem Kaci Lickteig a jen jsem se pokoutně usmíval (asi už musí být na podobné úchylné pohledy zvyklá). Věděl jsem, že si tyhle okamžiky musím užívat, dokud to jde. Tep mého srdce se z úvodního rychlého nástupu pomaličku ustaloval do pohodlného rytmu. Vnímal jsem svůj dech, snažil jsem se jej dostat pod kontrolu. Cítil jsem nestálý podklad pod mýma nohama a soustředil se na každý došlap. Začínal jsem závodit. Chvíli jsme ještě s Ondrou probírali závodní taktiku a nechali se unášet adrenalinovým raušem po startu závodu. Ondra po chvilce zvolnil a byl pohlcen masou světýlek za námi. Pak jsem jej viděl až v cíli. Od té chvíle to už bylo jen na mně.

Po úvodním úseku vinoucím se pod, přes a kolem vesniček i městeček jsme se konečně vymotali z civilizace a dostali se do opuštěnějších částí ostrova. Můžu docela upřímně říct, že vzpomínky na brzké části závodu mám docela zamlžené. V hlavě mi zbylo jen pár rozmazaných obrázků – stoupání do prudkých nelítostných kopců, pohledy na světla měst pod námi, svěží vzduch na holé kůži, v ústech chuť gelů a kokosové vody, které jsem si pravidelně dopřával, aby mělo tělo co spalovat. Prudký kopec, seběh, občerstvovačka a znovu. Ve vyšších polohách se přidala mlha, silný vítr a docela velký chlad. Terén první třetiny závodu byl tvořen, kromě vesniček a zpevněných silnic, také příjemně měkkými lesními cestičkami. V jednu chvíli jsem běžel sám, úplně opuštěný, po jedné z oněch lesních pěšinek, až najednou stromy zmizely a já se octnul na hřebeni některého z kopců, jež jsme po cestě museli zdolat. Vítr se do mě opíral tak silně, že mi hole Leki lítaly ze strany na stanu a měl jsem co dělat, abych je dokázal píchnout tam, kam jsem chtěl, a neprošpikoval si jimi vlastní nohy. Bylo mi zima, ale nechtěl jsem se zastavovat a oblékat bundu, stejně by to bylo v takovém fičáku hodně těžké. Běžel jsem dál, myslel na to, že člověk musí být i trochu tvrdý, když chce podobné závody běhat – asi, abych si trochu zvedl sebevědomí. Mraky se kolem mě proháněly šílenou rychlostí a hromadily se kolem kopců daleko přede mnou. Do toho všeho jasně zářil měsíc, ukazující se téměř ve své celé kráse, jelikož chyběly asi pouhé dva dny do úplňku.

Někde kolem padesátého kilometru na občerstvovačce Los Pérez jsem potkal jednu z favoritek závodu, drobnou blondýnku ze Švédska a vítězku CCC i TDS – Mimmi Kotka. V následujícím úseku jsme se vzájemně předbíhali, chvíli jsem do kopce táhl já, chvíli zase ona. Byla neuvěřitelná, kromě těch úplně nejprudších stoupáků, kdy se na chvíli zaklesla do stehen, cupitala téměř všechny úseky s neuvěřitelnou lehkostí. Až nedaleko další občerstvovací stanice Artenara na 63. kilometru jsem ji nechal pláchnout – přišla na mě krize a já pochopil, že už tak jsem se v našem mini souboji vyčerpal více, než by pro mě bylo zdrávo.

No a pak už se pomalu začínalo rozednívat. Začal se také měnit ráz krajiny. Stále se dost běhalo po lesních stezkách, ale okolí už dávalo na odiv svůj sopečný původ. Bylo patrné, že bude jasný den, jakmile se do mě opřely první paprsky nad horami nesměle vykukujícího sluníčka. Předzvěst horkého jarního (nebo spíš letního?) dne. To nejhorší – a zároveň paradoxně nejkrásnější – bylo ještě před námi. Po dlouhém, stehna-drtícím seběhu do Tejedy, kdy už slunce naplno vládlo obloze a dávalo nám zplna pocítit své možnosti, jsem doběhl k dalšímu záchytnému bodu. Na zemi seděla Mimmi Kotka s oblepenými koleny a kolem ní běhal její tým. Já se staral o svoje, doplnil jsem vodu, vyhodil odpadky, něco málo snědl a vyrazil na možná nejtěžší úsek cesty, výstup k Roque Nublo do výšky 1813 metrů nad mořem (z nějakého 1000 m. n. m., kde se nachází Tejeda). Nepříjemný úsek po lehce stoupající a vlnící se silnici a pak už jen nekonečný výšlap až… až tam nahoru. Trpěl jsem a nebyl jsem ve své kůži. Bylo mi horko, zle, točila se mi hlava a chtělo se mi spát. Ale zastavit jsem nesměl. „Čím rychleji půjdu, tím dříve budu u Marušky v cíli…“, argumentoval jsem si v hlavě, „…tím dříve bude konec…“.

Strojově jsem šlapal do kopce, pohled upřený na čím dál nehostinnější zemi pod nohama. Pomáhal jsem si hůlkami – v lehčích stoupáních jsem zabíral střídavě levou a pravou, v těch nejprudších kopcích jsem využíval síly obou paží najednou. Chvílemi se dalo popoběhnout, jinak to byla prvotřídní dřina. Trvalo to opravdu dlouho, než jsme se vyhoupli až na skalnatou plošinu rozprostírající se pod Roque Nublo. Krásu a energii onoho místa jsem dokázal ocenit až následující den, kdy jsme se na místo vrátili v rámci kochacího výletu s Maruškou, Ráďou a Ondrou. V průběhu závodu jsem místo označil jen jako velmi pěkné, nebo jsem možná spíš jen pocítil radost z dobytí vrcholu, a snažil se co nejdříve vypadnout. Čekal na mě dropbag v Garañonu.

Pokud jsem po cestě mezi Roque Nublo a Garañonem cítil jakýkoliv příval energie, pak poté, co jsem si převlékl triko, dobral zásobu gelů z dropbagu, dočepoval vodu, rychle snědl něco málo těstovin a Garañon opustil, jsem byl jako mrtvola, jako vypuštěná pneumatika, jako… no však chápete, co tím chci říct. Šlo to těžce, neměl jsem chuť na jídlo a bylo mi čím dál větší horko. Asi jsem ty sauny před závodem flákal. Zato krajina byla nádherná! Naskytly se nejúžasnější výhledy z celého závodu. V jeden moment jsem v dáli, v obležení nekonečného azurového oceánu, zahlédl obrovský kužel, okázale vyčnívající z lehkého ranního oparu. Nebylo to nic jiného než třetí největší sopka světa Pico de Teide (3718 m. n. m) na ostrově Tenerife. Vzpomínal jsem na tréninkový pobyt, téměř přesně na den před třemi léty, kdy jsme nejvyšší vrchol Španělska zdolali společně s Radkem Chrobákem, Tomem Peterem a Ondrou… Hmm, to byly časy. Kdo ví, jak se vede Ondrovi? Snad ho nedohnala zranění, která ho zlobila před závodem, a je pořád někde za mnou.

racephoto.es

A tak to šlo dále. Až do cíle jsem fungoval už jen na všechny možné fyzické i psychické rezervy. Neskutečně mě bolela stehna a chodidla pálila jako čert. Nemohl jsem pořádně sbíhat kopce, což byl velký problém vzhledem k tomu, že trasa v poslední třetině závodu víceméně stále klesala až na úroveň oceánu. Úseky, které jsem mohl běhat a nahnat na nich spoustu času, jak jsem měl ostatně v plánu, jsem jen pomaličku belhal se zaťatými zuby. Právě v těchto místech mě pár lidí předběhlo. Ale abych byl upřímný, po chvíli jsem ztratil přehled, neboť se na trať zamíchali účastníci kratších závodů (maratonu a méně) pořádaných v rámci TGC 2020. Což byl i docela zábavný pohled, neboť spousta z nich se očividně nepřihlásila, aby závodili, nebo se vůbec nedejbože honili za nějakými časy. Někteří si jen tak nedbale vykračovali, drželi před sebou mobil a s velkými sluchátky na uších sledovali pravděpodobně nějaká videa. Bizarní. V prudkých těžkých a velmi technických sebězích, kdy jsem takovéto závodníky musel předbíhat, jsem se modlil, ať jim při tom na hlavu neshodím kámen…

Photo by Alexis Berg

Chvílemi jsem vymýšlel výmluvy, abych mohl skončit, chvílemi jsem si nadával a křičel na sebe (alespoň tedy v mé vlastní hlavě) a chvílemi jsem cítil záchvěvy motivace a přívaly energie, které jsem se snažil využít k co nejrychlejšímu pohybu vpřed. Kolikátý jsem byl v celkovém pořadí jsem neměl nejmenší tušení, bylo mi to jedno a bojoval jsem vlastně jen se sebou samým. Tak nějak ty ultramaratony často probíhají, proč mě to vůbec překvapilo? Posledních šest kilometrů do cíle jsme běželi vyschlým kaňonem v obležení ostrých skalisek a podkladem pro naše unavené nohy byly nerovné viklající se kameny všech možných tvarů a velikostí. Měl jsem pocit, že cesta vůbec neubíhá, a že se té cílové pásky snad nedočkám. Ale dočkal jsem se. Tak jako po startu, nás i v cíli čekal běh po pláži. Nevnímal jsem své olověné nohy topící se v písku a užíval si pocit, že jsem to zvládl. Cílovou pásku jsem protnul v čase 17 hodin a 7 minut na 29. místě za potlesku diváků a na nepatrný okamžik jsem se cítil jako král. Políbil jsem Marušku, pozdravil Ráďu, sedl si na zem a stěží držel slzy. Utrpení bylo u konce a já jsem opět nevzdal, i když byl průběh závodu úplně jiný, než jsem si vysnil. Po chvíli boje s emocemi a nepopsatelnou únavou, jsem opustil prostor cíle a šel čekat na Ondru, který dorazil jen nějakou necelou hodinku a deset pozic v listině po mně.

Když jsme to pak zpětně probírali, došli jsme k závěru, že zklamání určitě není na místě. Ondra byl po sérii zranění rád, že dokončil a navíc na krásném místě ve skvělém čase. Já, který se s výsledkem pral trochu více, jsem nakonec také musel uznat, že se nestala žádná tragédie a ta má čísla nejsou až tak špatná vizitka. Následující dny jsme pak už o mnoho spokojenější procestovali celý ostrov a užili si skvělou dovolenou na nádherném tropickém ostrově. Bohužel zřejmě poslední na delší dobu. Každý den jsme sledovali vývoj ve světě i v naší zemi a čím více se blížil čas návratu, tím více se nám nechtělo z ostrova pryč. Věděli jsme, že návrat do reality bude tvrdý a krutý.

Na závěr ještě malé zamyšlení. Vzhledem k okolnostem byla výprava na Grancanarii možná jednou z posledních možností, jak si v této sezóně doopravdy zazávodit. Není vůbec jisté jak se situace bude vyvíjet a hlavu nevěším, ale tak nějak se smiřuji s myšlenkou, že UTMB tento rok neklapne. A vlastně ani spousta jiných letošních běžeckých cílů. Nicméně si myslím, že my všichni budeme řešit důležitější věci, než jsou nějaké běžecké závody. Nejsme jen běžci, sportovci, lovci úspěchů, v prvé řadě jsme lidé, máme rodiny, o které se musíme starat, na to nesmíme zapomenout. Všem vám přeji hlavně pevné zdraví! Nikdo nevíme, co přinese budoucnost, žijme tedy přítomností a nenechme se zlomit. Věřím, že nás čekají lepší zítřky, tak vydržme. A až bude vhodná doba, až budeme mít zase čas řešit malichernosti, třeba se zase potkáme na startu nějakého závodu. Hodně štěstí všem!

A teď přichází reklamní koutek.

Díky manželům Sadílkovým z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon, které, alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Nová vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a boty Salomon S/LAB Ultra 2 mě přenesly přes celou Grancanarii. Dále jsem na sobě měl:

kraťasy SALOMON S-LAB SHORT 6 M

tričko SALOMON S-LAB NSO TEE M

SALOMON S/LAB Support Half Tight M black

bunda SALOMON BONATTI PRO WP JKT M

ponožky SALOMON XA

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Celý závod trekovaly s největší přesností 1s a zapnutou navigací. Jsou prostě skvělé:)

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně doplňkem v mém každodenním životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt! Nyní navíc v ještě jemnější konzistenci. A rozhodně vyzkoušejte i jejich nový výrobek, zdravý proteinový snack.

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. Při závodě jsem použil Leki Micro Trail Race.

Díky systému měření HRV mySASY, podle jehož výstupů jsem se posledních několik měsíců připravoval. Jsem přesvědčen, že trénink na základě měření má smysl. Pokud se chcete zlepšovat a myslíte to s tréninkem vážně, pak není důvod, abyste mySASY nedali šanci!

Jak se stravovat během ultramaratonu?

Než se, milý čtenáři, hlouběji ponoříš do následujících řádků, mám povinnost tě upozornit na jeden zásadní fakt. A tím faktem je, že nejsem výživový specialista ani nutriční odborník, ani nikdo podobný. Výstižnější název článku by možná byl: Jaké jsou mé zkušenosti se stravováním se během ultramaratonu? Všechny rady, které níže najdeš, jsou totiž převážně založeny na mých vlastních přesvědčeních a vědomostech. Přestože se snažím většinu tvrzení podložit odkazy na jiné, snad i důvěryhodné, zdroje, může se stát, že některé ze zde uvedených informací odporují tvému vlastnímu přesvědčení. V takovém případě budu rád za jakoukoliv zpětnou vazbu, která může rozvířit zajímavou navazující debatu. Na druhou stranu tě, milý čtenáři, nenutím, abys všemu níže uvedenému věřil, či se zmíněnými radami dokonce řídil. Tvé tělo může fungovat úplně jinak a já tě tedy vyzývám, aby sis nejdříve vše prostudoval a opatrně vyzkoušel (nejlépe v tréninku), nebo abys ve své výživě nic neměnil, pokud ti vše funguje bezproblémově. Článek je zamýšlen jen jako inspirace, tak jej tak prosím také chápej. A pokud jsem tě hned na začátku neodradil, můžeš se nyní nerušeně pustit do samotného textu.

Obecných i odborných článků na toto téma můžete na internetu, ve specializovaných knihách a běžeckých magazínech najít velkou spoustu. Podívejte se například na jeden z článků z dílny irunfar.com a najdete mnoho obecných principů, které s touto problematikou souvisejí. Navíc, strava (výživa, nemyslím strava.com) je tak moc individuální, že i obecně známé a doporučované principy mohou u některých lidí narazit na nepřekonatelnou zeď. Už jen debata, zda při běhu čerpat energii ze sacharidů, nebo se stát takzvaně adaptovanými na tuky a při běhu doplňovat cukry jen minimálně, by mohla vydat na velkou vědeckou studii a zároveň by mohla rozpoutat další z mnoha nekonečných internetových diskuzí.

Já se v tomhle úplně plácat nechci. Musím jen zdůraznit, že sdílím názor většiny běžecké a vytrvalostní obce a běhám zejména na sacharidy. Je důležité umět efektivně pálit tuky? Určitě, ale ne za cenu změny složení stravy (což může být dost zdlouhavý a relativně nebezpečný experiment, navíc s pochybnou návratností – alespoň takhle je to prezentováno odpůrci „tukové adaptace“). Moje tělo učím pálit tuky tím, že většinu tréninků běhám ráno na lačno, takže mu ani jinou možnost, odkud brát energii, vlastně nedám. Věřím, že někdo může mít úspěch s běháním pouze na tuky, protože jak jsem psal, každý jsme jiný, ale prozatím se spíše přikláním k opačným názorům (vysvětleno například v článku trainright.com) a snažím se jíst úplně vše (tedy kromě masa – což je ale zase jiný problém).

Ale zpět k těm ultramaratonům. Už jsem tedy zmínil, že tělo během závodu poháním hlavně sacharidy a během tréninků hlavně tuky. Když se blíží klíčový závod, snažím se i při několika posledních dlouhých bězích zkoušet jídlo a pití, které potom chci konzumovat i v závodě. To znamená, že i když bych normálně dal třeba 3-4 hodinový dlouhý běh bez přísunu kalorií a pil pouze vodu, měsíc před závodem už možná při takovém běhu začnu experimentovat s jídlem a dám si i pár gelů, ačkoliv je k tréninku nepotřebuji. Připravuji tak žaludek na to, že musí trávit za běhu a taky ho trénuji, aby dokázal zpracovat více koncentrovaných kalorií za kratší dobu.

Podobně je to s vodou. Při klasickém tréninku piju spíš méně. Pokud je trénink do dvou hodin, většinou s sebou žádnou vodu neberu. Jakmile se ale blíží závod, snažím se i při tréninku pít více pravidelně a ve větším objemu, než bych potřeboval. Snažím se tím alespoň částečně simulovat závodní podmínky, kdy musí tělo zůstat zavodněno co nejvíce během celého závodu. Musíte vodu v něčem nést, pít za běhu, doplňovat vodu na občerstvovačkách (nebo z pramenů), běžet, i když vám v žaludku někdy „žbluňká“.

A jak tedy vypadá moje nutriční strategie na nějaký dlouhý závod? Vždy, když plánujete takovou strategii na závod, je třeba položit si pár základních otázek. Já se rozhoduji hlavně podle těchto kritérií – Jak bude závod dlouhý? Kolik hodin předpokládám, že na trati strávím? Jak často budou občerstvovačky a kolik jich celkově bude? Co by na občertvovačkách mělo být dostupné? Jaké bude počasí? Pojďme si odpovědi na tyto otázky rozebrat krok za krokem, společně s dalšími tipy, týkajícími se jídla před a po závodě.

Co jíst před závodem?

  • Před závodem chci jíst podobně, jako před klasickým dlouhým tréninkem.
  • Sám vím, že předzávodní nervozita může vyvolat určitý psychický tlak. Že chcete jíst ty správné věci, podpořit regeneraci, zkrátka udělat všechno proto, abyste uspěli. U mě to často vedlo k tomu, že jsem se spíše preventivně přecpával. A je jedno, jak dané potraviny byly zdravé. Natlačil jsem do žaludku kombinace, na které nebyl připravený a to se mi v den závodu vrátilo žaludečními problémy, nevolností a podobně (naštěstí jsem se z toho zatím vždycky vyhrabal). Nedělejte to!
  • V týdnu před závodem jím normálně tak, jak jsem zvyklý. Pokud nemáte problémy při klasickém tréninku, nemusíte nic měnit.
  • Jak se závod blíží (v řádu hodin) poměr sacharidů v jídle se snažím zvyšovat na úkor tuků a bílkovin.
  • Hlavně, ať se jídlo dobře a rychle tráví. Cokoliv zůstane dlouho viset v žaludku se může hodně nepříjemně projevit při závodě.
  • Před závodem se hodně spoléhám na různé energetické tyčinky, banány, sladké pečivo a taky nápoje Shake-It (ano, je to můj sponzor, ale opravdu jejich produkt takto používám). Většinou mám připravenu jednu porci Shake-It s rostlinným mlékem (případně vodou), kterou si dávám tak 60-30 minut před začátkem závodu. Pro mě to funguje, ale vyzkoušejte sami.
  • Důležité je, jak bude závod dlouhý a v jaké intenzitě se poběží. Před krátkým intenzivním během to s jídlem rozhodně nepřeháním a spíš se držím zkrátka. Před dlouhým ultramaratonem si někdy dovolím toho sníst trochu více. Pokud vím, že se půjde opravdu pomalu a hodně dlouho, v předzávodním jídle klidně sním více bílkovin a tuků (opět ale ve formě jídla, na které jsem zvyklý, a které jsem testoval v tréninku… alespoň v ideálním případě).
  • Ohledně pití – ve dnech před závodem není dobré pít moc alkoholu (odvádí vodu z těla a má další negativní účinky).
  • Snažím se zůstat zavodněn, ale opět není důvod to přehánět. Soustřeďte se na to jen pokud víte, že normálně pijete až moc málo vody a máte s hydratací těla obecně problém. V tom případě přijímejte v období před závodem o něco více tekutin než obvykle, nejlépe obohacených o soli a minerály. Opět ale zdůrazňuji, že byste stejný přístup již měli mít vyzkoušený předem pro případ, že by vám zvýšený objem vody a minerálů způsoboval jakékoliv nepříjemné komplikace. V opačném případě nic měnit nemusíte.
  • Co se týče kávy, tu si já neodepírám, protože jsem na ni normálně zvyklý. Nemám po ní zažívací problémy. Kofein sice odvodňuje, ale jsou nějaké náznaky, že když kávu pijete pravidelně, problém s dehydratací by neměl být až tak velký (či žádný – viz článek na irunfar.com). Opět zde platí, že není dobré nárazově měnit své návyky.

Co jíst během závodu?

Tady to začíná být teprve pořádně zajímavé a zároveň velice choulostivé téma – ještě více závislé na preferencích každého jednotlivce. Já se snažím tělu dodávat energii pravidelně, nejlépe ve formě dobře stravitelných sacharidů. Preferuji jídlo, které mně chutná a jsem na něj zvyklý (už se zřejmě opakuji, ale je to opravdu hodně důležité). Chci být připraven na variantu, že mi něco po mnoha hodinách chutnat přestane a většinou mám připravených pár triků, jak do sebe dostat kalorie, když žaludek začne stávkovat (například začnu pít více coly, nebo si dám RedBull s vodou, nebo s sebou mám oblíbené bonbóny či tyčinku,… fantazii se meze nekladou).

Základ mé závodní strategie tvoří skoro výhradně energetické gely, protože je to spousta kalorií zabalená do malého lehkého balení. Navíc se dobře polykají a nevysuší mě, jako některé tyčinky. Je ovšem také nutné gely zapít dostatečným množstvím vody. Většinou se spoléhám na maltodextrinové gely značky GU, které jsou sice dražší a u nás hůře dostupné, ale díky skvělým příchutím a vyhovující konzistenci je to pro mě zatím jasná volba. Někdy je střídám s Chimpanzee gely na bázi agáve sirupu (fruktóza). Standardně si dávám jeden gel každých 45 – 60 minut.

  • Jak bude závod dlouhý? Kolik hodin předpokládám, že na trati strávím?
    • Pokud je předpoklad, že na trati strávím kolem 10 hodin nebo méně, neberu s sebou nic jiného než gely a občerstvovačky někdy vynechám úplně, případně jen doplním tekutiny, nebo si vezmu jen kousek čokolády nebo ovoce pro rozptýlení.
    • V závodech trvajících od 10 do 18 hodin se už snažím jídlo z občerstvovaček využívat více. Jakmile se tempo zpomalí, vezmu si i chléb s pomazánkou, nebo cokoliv normálního občerstvovačka nabízí. Stále ale dodržuji pravidlo jeden gel každých 45 minut. Čím více kalorií do sebe dostanu bez toho, aby mi bylo špatně, tím lépe. Ideálně asi 200-400 kcal (viz tento článek).
    • Pokud poběžím více než 18 hodin, chci do sebe dostat i teplá jídla. Minimálně ve formě polívky (naředit s vodou, když je moc horká), nebo těstovin se sýrem například – záleží, co občerstvovačky nabízí. Zde už doporučuji mít s sebou i nějaké energetické tyčinky, pro případ, že už nemůžete gely ani cítit. Případně s sebou mějte i něco lepšího ve formě normálního jídla (které se dobře nese a jí při běhu). Já s sebou někdy při těchhle dlouhých závodech nosím „rýžové koule“, které si před tím doma vyrobím a mám je dávkované ve svačinových sáčcích. Nebo nějakou dětskou výživu ve formě kapsiček s uzávěrem. Hlavně jednoduchost:)
  • Jak často budou občerstvovačky a kolik jich celkově bude?
    • Velmi důležitá informace! Důležitost roste s délkou závodu a technickou náročností.
    • Před náročnými závody si tyhle informace studuji, protože pak vím, kolik jídla a pití musím mít s sebou na kterém úseku závodu.
    • Neřídím se jen vzdáleností občerstvovaček, důležitější je, kolik času mi asi zabere dostat se z jedné do druhé. Může je oddělovat obrovský kopec, nebo hodně technický terén a pár kilometrů pak zabere i několik hodin.
    • U spousty závodů se dá podívat na výsledky z minulých ročníků. Najdu si závodníka s výsledným časem, který bych chtěl dosáhnout a podívám se, kolik mu přechody mezi jednotlivými záchytnými body zabraly. Nesnažím se pamatovat si vše, spíš si jen orientačně zkontroluji, že se na trati nenachází dlouhý úsek, kde budu bez jídla, vody a další podpory.
    • Párkrát jsem se spálil, když jsem tyhle informace podcenil. Například na Scenic Trailu jsem si na hodně těžký exponovaný úsek vedoucí po horském hřebeni, kde jsem byl někdy kolem poledne, nevzal dostatek vody a málem jsem musel závod ukončit kvůli dehydrataci.
  • Co by na občerstvovačkách mělo být dostupné?
    • Tuhle informaci nemusí být tak lehké zjistit, takže většinou půjdete na slepo, pokud jste daný závod ještě nešli.
    • Já si někdy projdu pár reportů závodníků z minulých ročníků. Pokud si někdo stěžuje na chudé občerstvovačky, nebo nepřítomnost nějakých základních potravin, které bych normálně očekával, na tuhle možnost se připravím. Ať už tím, že si s sebou ponesu něco navíc, nebo si danou věc, která mi závod může nějak zpříjemnit, nechám poslat v dropbagu, pokud je tahle varianta dostupná.
    • Obecně radím, ať se raději spolehnete na svoje vlastní zásoby a jído z občerstvovaček využívejte spíše jako zpestření jídelníčku. Jeden kamarád například shořel na tom, že vsadil na banány z občerstvovaček, o kterých věděl, že mají být v závodě dostupné. Banány však nebyly pořádně zralé a tím pádem ani dobře stravitelné. Pěkně mu rozhodily žaludek a on závod dokončil jen s velkými obtížemi (zdravím Toma:)).
  • Jaké bude počasí?
    • Horko může ovlivňovat chuť k jídlu a také schopnost jídlo trávit. Určitě je větší pravděpodobnost, že budeme mít zažívací problémy. Částečně je to zapříčiněno tím, že je více krve potřeba k ochlazování těla (a tedy pro trávení je jí k dispozici ještě méně než obvykle) a částečně také dehydratací. Na jídlo zřejmě v horku také moc chuť mít nebudeme, ale přesto je důležité při ultramaratonu stále nějakou energii přijímat. Navíc se zvyšuje potřeba dodávat tělu soli (asi 500-700mg/l tekutin – popsáno tady) a další minerály. Mohou být obsaženy v gelech, pak by měly ve většině situací stačit k pokrytí potřeby. Pokud je více horko, vyplatí se mít s sebou i nějaké solné tablety (většinou ale nejsou potřeba) a nebo nejlépe jíst opravdové slané jídlo (či aspoň polévku, když je problém s trávením).
    • Zima zase zapříčiní, že budeme potřebovat více kalorií, protože nějakou energii musí tělo vynaložit, aby nás udrželo v teple. Pít dostatečné množství tekutin je opět velmi důležité. V zimě máme většinou pocit, že vodu nepotřebujeme, není tam takové akutní nutkání se ochladit tak jako v létě. Přesto i při zimním běhání ztrácíme hodně tekutin. Stále se potíme, i když to není tak viditelné, a navíc můžeme mít zvýšenou potřebu si odskočit.

Co s hydratací?

  • Kolik toho během závodu vypijeme je ve velké míře ovlivněno počasím, tréninkem a genetikou, to je docela intuitivní. Čím více se potíme, tím více bychom měli pít. Nebudu moc zacházet do detailů, pokud chcete vědět více, odkážu vás na tento článek.
  • Malé doušky vody upíjím pravidelně, s jídlem se většinou napiju pořádně.
  • Takové nepsané pravidlo pro mě je, že vypiju alespoň jednu půllitrovou láhev za hodinu. Celý litr, pokud je velké horko. Méně jen výjimečně, když se cítím hodně přepitý.
  • Piju většinou hlavně vodu, případně v pozdějších fázích někdy colu s vodou, nebo sem tam risknu ionťák z občerstvovačky (ale pokud máte citlivý žaludek a nevíte, co nabízejí, raději to nedělejte:)).
  • Někdy začínám s lahvemi plnými kokosové vody, která mi chutná, funguje docela jako přírodní ionťák.
  • Pro rychlou hydrataci a napravení rozhozeného žaludku dobře funguje i balení Samaritána (směs minerálů a solí) rozpuštěná v lahvích.

Co jíst po závodě?

Po závodě? No, tady je má odpověď docela jednoduchá. Úplně všechno! Ne, neberte mě doslova. Určitě není dobré hned žaludek přetěžovat a někdy ani nebudete mít na jídlo hned chuť. Důležité je hned po závodě pít hodně vody! Opět pokud možno obohacené o minerály. Ať už jste během závodu pili jakékoliv množství vody, s velkou pravděpodobností budete dehydratovaní. Jasně, není nad vychlazené pivko hned za cílovým obloukem! Ale když pivko, tak rozhodně k němu popíjet nějaký nealkoholický nápoj, protože ačkoliv je jedno pivo skvělý iontový nápoj (do jisté míry), alkohol v něm obsažený může vaši dehydrataci ještě zhoršit. A když jich vypijete více, je o to důležitější k němu usrkávat i něco bez alkoholu. Jinak se druhý den probudíte pěkně vysušení a docela si prodloužíte regeneraci. Samozřejmě, pokud po závodě slavíte a nemáte v blízké době žádné další důležité závody, pak rovnou říkám, s chutí do toho. Pořádně si oslavy užijte! Jen myslete na to, že to bude mít následky, což můžu potvrdit:)

Kromě hydratace se snažte po závodě dodávat vašemu tělu pravidelně živiny. Pro mě funguje dát si nějaké slané, nezdravé jídlo. Hlavně proto, že na nic sladkého nemám po závodech zpravidla chuť. Nejraději mám pizzu, nebo smažený sýr, ačkoliv ho přes rok rozhodně jíst nepotřebuji. Přesto ale většinou první živiny, které do sebe rychle po závodě dostanu (když nepočítám pivo), jsou ty obsažené v Shake-It (například proteinová varianta), nebo to může být ve formě nějakého jiného regeneračního drinku. Tak mám jistotu, že tělo může pomalu začít s regenerací a já mám dostatek času najít si něco pořádného a nejlépe nezdravého.

Pár tipů

  • Antacidové tablety – mám často s sebou (například žvýkací tablety Gaviscon, funguje i Samaritán) a výjimečně používám v případě, že mám překyselený žaludek během ultra. Dá se vzít i preventivně před závodem. Žádné riziko by hrozit nemělo.
  • Solné tablety – opět je doporučuji mít s sebou pro případ, že je horko a vy se hodně potíte. Přesto, pokud máte gely s obsahem soli, nebo jíte slané jídlo, deficitem byste asi většinou trpět neměli. Já je s sebou většinou mám, ale beru si již taky spíše výjimečně při velkých teplotách a pokud cítím, že mám deficit.
  • Hořčík – myslím si, že není úplně prokázáno, že suplementace hořčíkem během cvičení má nějaký pozitivní vliv (ani křeče, ani nic jiného). Důležitější je mít dostatek hořčíku v každodenním životě. Přesto s sebou často mívám ampulku s tekutým magnesiem, protože ať už to funguje nebo ne, v případě krize se hodí mít nějaké to eso v rukávu – jak jsem již někde zmínil. A jestli je to placebo, nebo ne, na tom až tak nezáleží. Hlavní je pocit, že to nějak pomoct teoreticky může. Můžete zkusit například tento.

Závěr

Takže, co byste si z toho všeho měli odnést? Hlavně nějaké povědomí o tom, jak se ke stravování během ultra dá přistoupit. Můžete na to jít hodně vědecky, nebo obyčejným sedláckým rozumem. Můj úhel pohledu je založený na informacích, ke kterým jsem se v průběhu let dostal a na vlastních zkušenostech. Za všemi mými tipy je množství pokusů a omylů. Navíc se to můj přístup stále vyvíjí a stejně tak by se měl vyvíjet i ten váš. Minimálně stojí za to těmto pokusům věnovat pár tréninků, protože jen tak budete mít alespoň částečnou jistotu, že máte stravování v závodě pod kontrolou.

Při ultramaratonech může nastat tolik neočekávaných situací kterým předejít nijak nemůžete, že všem faktorům, které máte šanci alespoň částečně kontrolovat, byste měli věnovat o to více péče a zvýšené pozornosti. Stravování je jedním z nich. Takže to rozhodně nepodceňte. Inspirujte se mými příklady, ale vše si vylaďte k vlastnímu obrazu. Pak už vám nebude nic bránit, abyste se úspěšně projedli až do cíle. Tak hodně štěstí a dobrou chuť!

Zdroje:
https://www.irunfar.com/2017/05/eat-on-the-run-nutrition-basics-for-trail-running.html
https://trainright.com/fat-adapted-ultrarunner/
https://www.irunfar.com/2018/10/caffeine-and-performance-whats-the-buzz-all-about.html
https://trailrunnermag.com/nutrition/daily-nutrition/can-alcohol-negatively-affect-your-running.html
https://trainright.com/ultrarunning-international-society-sports-nutrition-position-stand-part2/
https://www.irunfar.com/2017/04/h2-oh-you-got-this-trail-running-hydration-basics.html

Proč běžec potřebuje pauzu? (a něco o Zapomenutých horách)

Hned po startu jsem věděl, že to nebude můj den. A nebo vlastně ne, řeknu to na rovinu – tušil jsem to už dlouho před tím, než jsem se vydal na stokilometrovou trasu přes Rychlebské hory. Proč jsem raději nezůstal doma a nedopřál si konečně taky nějakou pauzu od běhání?

Zapomenuté hory

Brněnský Masakr a Zapomenuté hory měly být už jen takovou třešničkou na dortu letošní sezóny. Chtěl jsem si je jen užít bez toho, abych se stresoval výsledky. Na jednu stranu se to povedlo, na stranu druhou jsem kvůli nim ještě rozběhl další tréninkový cyklus, abych dopadl co nejlépe to bude možné. Poslední dvě věty jdou lehce proti sobě, nemyslíte? Po celou dobu příprav se ve mně odehrával klasický souboj rozumu s mým neodbytným egem. Rozum říkal, abych to nehrotil a závody si náležitě vychutnal. Abych na sebe netlačil a nesnažil se nikomu, ani sobě, nic dokazovat. No a ego… To chtělo přesný opak.

Já jsem se ten vnitřní boj snažil ignorovat a běhat co nejvíce pro radost. Ale nebylo to tak jednoduché. Při jakémkoliv pokusu o rychlý běh mi tělo vystavilo tvrdou stopku, což se krásně projevilo při svižném Brněnském Masakru. Paradoxně jsem tam zaběhl svůj nejlepší čas z celkově šesti pokusů, asi proto, že jsem to tentokrát nemohl přepálit hned na začátku. Není to ironie? Haha… ha… Ale pocitově to byla bída. Svou pozornost jsem tedy přesunul k Zapomenutým horám, i když už jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že tam raději ani nepojedu. Nakonec jsem samozřejmě jel a doufal v to nejlepší. Nechápejte mě špatně, k ničemu jsem se nenutil. Běhání mě pořád dělalo a dělá šťastným, jen to nechtělo pochopit moje stávkující tělo. Nebo jsem nechtěl pochopit já je?

Zapomenuté hory měly podobný scénář jako Brněnský Masakr. Chtěl jsem běžet rychle, ale nešlo to. Tak jsem běžel tempem, jaké mi moje tělo dovolilo. Stehna od začátku stávkovala, pak se na to docela rychle vybodla a nechala mě, ať se aspoň můžu kochat nespoutanou rychlebskou divočinou. A že příležitostí ke kochání nebylo málo! Od nočního startu za plného zářícího měsíce, přes rezavý východ slunce nad Pradědem, až po jeden z nejkrásnějších slunečných podzimních dní, jaké jsem zažil. Silný vítr, který možná někomu nemusel úplně sedět, krásně dokresloval atmosféru tohoto teplého říjnového dne. Listí zahalené do všech možných odstínů oranžové a hnědé poletovalo všude kolem nás a ve větru divoce tančilo mezi probleskujícími slunečními paprsky. Díky větru bylo sice obtížnější udržet se na skalách, které jsme po cestě museli někdy lehce horolezecky překonávat, ale všechny snahy shodit mě dolů jsem naštěstí ustál.

I když jsem to při závodě nemohl zdaleka rozbalit tak, jak bych si přál, pobíhání po té nádherné podzimní krajině mi dalo sílu překonat všechny bolístky, užívat si svobodu pohybu a vůbec možnost být právě na onom místě v ten daný čas. Měl jsem pocit, že jsem přesně tam, kde jsem měl být. V životě se může stát tolik věcí a žádný okamžik se nedá zopakovat – tak proč jsem si měl takové jedinečné chvíle kazit jen proto, že neodpovídají mým představám? Kolikrát se nám povede, že se vše vyvíjí přesně tak, jak si vysníme? A když se události ubírají jiným směrem, než bychom chtěli, dokážeme se s tím smířit a jít s proudem, nebo za každou cenu vzdorujeme a vzpíráme se, i když s tím reálně nemůžeme nic udělat? Nakonec jsem doběhl třetí a někdo může namítnout, že co tady sakra brečím, když jsem v cíli stál na bedně. Ale vždyť… vždyť to není jen o výsledku! Tak to nemůžete brát. Prostě jsem se necítil… prostě… A víte vy co? Třeba máte pravdu. Budu šťastný za to, že jsem vůbec byl schopný uběhnout sto kilometrů, nebo vůbec jeden blbý kilometr, protože jsou třeba lidé, kteří by něco podobného zažít chtěli a z nějakých důvodů nemůžou. Raději si pojďme říct, co dělat, když už tělo nechce spolupracovat, a odpovědět si na otázku, proč by si měl běžec dát pauzu od běhání.

Proč neběhat? A jak taková běžecká pauza vypadá?

Jestli si dát úplnou pauzu od běhání a jak dlouho by měla trvat, na to si musí přijít každý sám, to je třeba říct hned na začátek. Já můžu mluvit hlavně z vlastní zkušenosti a taky čerpat z různých článků, které jsem na tohle téma četl, často právě ve spojitosti s ultramaratony. Ale řekl bych, že i kdybyste se zaměřovali na kratší tratě, jakmile pravidelně trénujete, snažíte se zlepšovat a běháte takzvaně „na výkon“, nějakou alespoň kratší pauzu byste svému tělu jednou za rok dopřát měli. A tím slovem kratší myslím nejméně týden a nejvíce pak klidně i celý měsíc. Aktuální délka se pak bude odvíjet od toho, jak moc si tělo během sezóny huntujete.

V ideálním případě si tuhle běžeckou pauzu naplánujete předem a krásně vám zapadne někde těsně za poslední závod sezóny, kdy si pořádně odpočinete a následně se plni síly vrhnete do přípravy na sezónu novou. Ne vždy to vyjde takhle dokonale. Já jsem loni zařadil nečekaně pauzu přes léto, kdy jsem se cítil hrozně unavený, nezregenerovaný a možná i přetrénovaný. Psal jsem o tom v jednom ze svých článků. Po pauze jsem byl schopen se vrátit a ještě kvalitně odběhnout dalších pár závodů a nakonec jsem vyhrál Pražskou 100.

Letos si dávám pauzu přesně podle plánu. Na druhou stranu cítím, že asi měla přijít dříve, protože jsem poslední dva závody odběhl unavený a na krátké jednodenní regenerační pauzy už tělo nereagovalo tak, jak by mělo. Takže jsem to opět pokazil a radím vám, nedělejte stejnou chybu jako já! Když se cítíte unavení, výkon jde dolů, možná se vám i špatně spí, nebo jen chybí motivace další den vyběhnout, raději toho na chvíli nechte. Může stačit jeden den, nebo týden a nebo je třeba si přiznat, že běžecké boty budou na hřebíku viset o něco déle.

Nejtěžší závody, které jsem letos běžel, byly: 24 hodin na Lysé hoře, 100 mil na Istrii a Echappée Belle. To samo o sobě by asi na jeden rok stačilo. Do toho mám ještě nějaké kratší závody, velké tréninkové dávky, svatbu (!), měsíc jógy v Indii (tam jsem se stresu spíš zbavoval, ale jiné prostředí, cestování,…) a samozřejmě stres z práce a dalších vlivů. Objektivně musím říct, že dlouhodobě je takové tempo zřejmě neudržitelné a vůbec se mému tělu nedivím, že už teď „ke konci“ nechtělo spolupracovat. A jak taková pauza může vypadat?

Tak předně, je třeba opravdu neběhat! Nejlépe ani pro radost ne, protože se to může docela rychle zvrhnout. Běhání je možné jen v malých dávkách a jen v případě, že se dokážete ovládat a z malých dávek se nestane regulérní trénink. Podle mě je ale lepší dodržet význam této události a používání vlastních nohou k rychlému pohybu kupředu úplně vynechat. Sportovat zakázáno není, ale nemělo by to být nic podobného běhání, ani nic organizovaného a sofistikovaného. Důležitý je i mentální odpočinek od všelijakých strukturovaných plánů, brzkého ranního vstávání – zkrátka jakéhokoliv stresu, který se může časem kumulovat. Na druhou stranu, určitě je v pořádku projet se na kole, jít plavat, zacvičit si ve fitku, hrát nějaké kolektivní sporty (ale zase lépe bez nějakého přehnaného běhání), to vše je povoleno. Spíš pak záleží na každém z nás, aby si uvědomil, jak moc je unavený a jestli raději nechce chvíli místo sportu dělat jiné činnosti, na které nemá během roku čas. Taky je určitě dobré kontaktovat kamarády a známé, kteří se mohou někdy právem cítit trochu zanedbávaní. Alkohol si dopřát určitě můžete, ale jen bacha, ať se z běžecké pauzy nestane třítýdenní pařba. To vás sice zaručeně zrestartuje psychicky, ale fyzická regenerace by mohla zásadně utrpět:) Opět je to ale velice individuální a pokud je to něco, po čem toužíte, pak raději teď, než v kombinaci s naplňováním běžeckých cílů.

Nesmím tady zapomenout zmínit další variantu, kdy spousta lidí na zimu nahrazuje běh nějakým alternativním sportem, jako mohou být lyže, běžky, skialpy a podobně. V takovém případě se běžecká pauza dá brát jako přechodné období, kdy se jeden určitý pohyb a styl tréninku střídá jiným. Protože já sám jsem poslední roky běhal i v zimě, nemůžu ohledně této varianty moc rozdávat rady. Řekl bych ale, že stále platí stejný princip, a to nechat si alespoň nějaký týden k tomu, aby si člověk odpočal. A když není potřeba odpočívat fyzicky, což do jisté míry může zajistit změna pohybových vzorců při jiném sportu, stále vidím riziko psychické únavy a hrozba určitého vyhoření, pokud není dlouhé období tréninku a závodění doplněno o adekvátní čas pro odpočinek.

Já to řeknu naprosto otevřeně, kromě lehké jógy nebudu minimálně tři týdny teda dělat nic (myslím z hlediska sportu, na práci se běžecká pauza bohužel nevztahuje). U mě to souvisí ještě s malou operací, kterou mám na tohle období naplánovanou. Chci se ve volném čase hlavně věnovat spánku, četbě a ostatním příjemným činnostem, které mě snad vrátí do hry a přinesou mi zpátky pocit, že ze sebe v závodě můžu dát vše, na co jsem během přípravy natrénoval.

Takže závěrečné shrnutí v bodech:

  • Platí jen v případě, že běháte výkonnostně. Pokud běháte jen pro radost párkrát týdně, možná žádnou pauzu nemusíte potřebovat.
  • Po náročné sezóně je však dobré naplánovat období, kdy jde běhání úplně stranou.
  • Pauzu zařaďte i v případě, že jste unavení více než obvykle a klasická regenerace nepomáhá.
  • Délka období bez běhu by měla být alespoň týden, spíše víc.
  • Horní hranice zřejmě není, 3 týdny až měsíc může být pro regeneraci dostačující. Po extrémně náročné sezóně klidně i déle.
  • Sportování je normálně povoleno, nemělo by ale sledovat žádný strukturovaný plán. Spíš se zkuste sportem jen tak bavit bez koukání na čísla a výsledky.
  • Je možné se více věnovat nějakému doplňkovému sportu (jako například kolo, lyže, skialpy, plavání, posilovna,…), ale jen v případě, že problémem není i psychická únava (pak to chce opravdu vypnout úplně, dokud se necítíte dostatečně svěže).
  • Zkuste se v tomto období také více družit s ostatními lidmi, pokud jste je kvůli běhu trochu zanedbávali.
  • Hlavně se bavte, pauzu si užívejte a nemějte výčitky, že netrénujete.
  • Do běžeckého tréninku se vracejte postupně, po malých dávkách. Také by mělo existovat nějaké přechodové období, kdy běžeckou zátěž přidáváte jen pomalu.

Zdroje: https://www.irunfar.com/2017/09/turning-on-to-the-off-season.html

Jakou výbavu jsem při závodě využil, aneb reklamní koutek!

Nesmí chybět tradiční reklamní koutek, abych se odvděčil sponzorům za jejich dlouhotrvající podporu.

Díky manželům Sadílkovým z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon, které, alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Nová vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a boty Salomon S/LAB Ultra 2 mi pomohly poprat se s různorodým terénem, který Rychlebské hory nabízejí.

kraťasy SALOMON S-LAB SHORT 6 M

tričko SALOMON S-LAB SENSE TEE M

šortky SALOMON S/LAB SENSE BOXER M

bunda SALOMON S/LAB Light JKT M

ponožky SALOMON XA

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Hodinky mám rád čím dál víc, protože umí přesně to co potřebuju a navíc se stále vyvíjejí a vylepšují.

Suunto9

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně doplňkem v mém každodenním životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt! Nyní navíc v ještě jemnější konzistenci, rozhodně vyzkoušejte.

Shake-It!!!

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. Při tomto závodě jsem sice hole nepoužil, ale jinak jsou Leki Micro Trail Race jasná volba!

Leki Micro Trail Race – vlevo

Krása, kterou si musíte zasloužit aneb L’Echappée Belle 2019 – 4./5. místo

[English version below]

Takovou krásu si zkrátka musíte zasloužit. Jak jinak se dostat do hor a užívat si dechberoucí výhledy na okolí krásného pohoří ve Francouzských Alpách, než vynaložit úsilí a pěkně si tam po svých vyšlápnout? Jak jinak zhlédnout všechny ty přírodní scenérie, horská jezera, hluboká údolí a zelené louky, než nechat všechno pohodlí za sebou, vyběhnout ze dveří a nastoupat mnoho a mnoho výškových metrů, nad úroveň mraků? Jiná cesta, než ta vydlážděná potem a bolestí, neexistuje. Věřte mi, můžu to dosvědčit. Sám jsem si tou cestou prošel, když jsem se postavil na start závodu Echappée Belle.

Již od chvíle, kdy mě oslovil Sam Straka, zda bych si závod nechtěl zaběhnout, a já začal zkoumat, co by takový přeběh Belledonne obnášel, jsem měl jasno v jedné věci – bude to bolet. Parametry závodu, 144 km (nakonec oficiálně 149km), 11300 m stoupání a klesání a obrovská technická náročnost, kterou dokládal i rekord tratě kroužící kolem hodnoty celých 27 hodin, jasně křičely, že tohle žádná legrace nebude. Ale je to přeci výzva a ty já mám rád. Samovi jsem nabídku odkýval, přehodnotil plány na sezónu, jejímž vrcholem měla být Beskydská Sedmička, poznačil datum do kalendáře a začal s tréninkem. Protože jsme s Maruškou celý červen trávili studiem jógy v Indii, byl můj velký tréninkový blok trochu narušen. Ale já si každé ráno přivstal a vyběhl do Himalájí, které byly rozhodně dobrou přípravou na tento typ závodu. Sice jsem objemově zdaleka nenatrénoval, kolik bych chtěl a potřeboval, ale udělal jsem maximum, co se v dané situaci dalo.

Po návratu následoval ke konci července test v podobě Grossglockner Ultra, který mě ale spíš vystrašil, než povzbudil. Nohy nešly tak, jak bych potřeboval, byly slabé a nespolupracovaly. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale nevzdával jsem se a snažil se udělat vše proto, aby se to před cestou do Francie spravilo. Dva týdny před závodem jsem odpočíval více než obvykle a doufal, že vše bude tak nějak „oukej“. Ještě jsem se na poslední chvíli domluvil s mým skvělým kamarádem Ondrou Tabarkou, že mi bude dělat vodiče, neboli pacera, mého prvního v životě. Ondra byl má divoká karta, mé eso v rukávu. Věděl jsem, že mě nějak do cíle dokope, když bych já sám zažíval krušné chvilky. No a měl jsem pravdu, bez Ondry bych teď akorát tak psal článek o tom, proč jsem poprvé v životě musel závod vzdát.

Do Francie jsme vyrazili autem ve středu ráno ve složení já, Maruška, Ondra a Pavel Paloncý, který byl jedním z velkých českých želízek v ohni. Dlouhá cesta utekla v příjemné společnosti docela rychle. Párkrát jsme se prostřídali za volantem a za nějakých patnáct hodin byli v Saint-Vital, městečku kousek od cíle závodu v Aiguebelle. Pěkně jsme se prospali, ráno zašli na procházku do místní pekárny, trochu se proběhli po okolí, zajeli vyzvednout startovní čísla, povečeřeli na malé pasta párty, nakoupili a zamířili zpět do Saint-Vital alespoň na chvíli zamhouřit oči, než to všechno vypukne.

Start v 6:00 ráno ve Vizille, bylo to tady. Po brzkém vstávání na autobus, který nás zavezl na místo startu, a krátkém odpočinku na matraci v místní tělocvičně, jsme šli konečně na věc. Probíhat uličkami města bok po boku s takovými hvězdami jako Sébastien Chaigneau a Francois D’Haene pro mě byl docela magický zážitek. Přestože Francois za to za chvíli vzal a do konce závodu si už běžel svůj vlastní závod, se Sébastienem jsem strávil velkou porci první části závodu. Při nekonečném, ale zároveň čarovném stoupání na Croix de Belledonne do výšky 2926 m jsem se držel kousek za ním a Rémi Berchetem, který nakonec vybojoval druhé místo. Francoise jsme zahlédli, když sbíhal z vrcholu, a už tam mě překvapilo, jak velký náskok si na nás po pár kilometrech vypracoval. Ale soustředil jsem se na sebe, užíval si výhledy, které byly jako vystřižené z nějakého outdoorového časopisu, a snažil se jít si své tempo. Ačkoliv teď musím přiznat, že jsem se docela nemoudře nechal strhnout Sébastienem a Rémim a seběh do Refuge Jean Collet jsem docela „napral“, až mi od bot lítalo kamení na všechny strany. Z občerstvovačky jsme vybíhali s Rémim, Sébastien zůstal kousek za námi. Tam mě ještě nohy docela táhly, ale cítil jsem první příznaky počínající únavy.

No a pak mě čekal velký výkonnostní sešup. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že tenhle závod bude z docela jiné obtížnostní kategorie, než na jakou jsem byl do té doby zvyklý. Před závodem jsem se uklidňoval, že stejnou vzdálenost a převýšení jsem již dal na LH24, takže to musím zvládnout. Jenomže zatímco na Lysé hoře vás čeká stále to samé a vy přesně víte, jak který kopec půjdete, tady to bylo jiné. Hlavním problémem pro mě byla technická náročnost. Chodilo se po kamení, suti, do kopců prudkých a ještě prudších. Když už jsem myslel, že to horší být nemůže, v ten moment jsem se drápal nahoru po všech čtyřech. Při každém špatném kroku jsem se svezl nějaký kus zpátky. Vylézt na Bréche Fendue (2482m) a Col de la Vache (2560m) mně připadalo tak neskutečně těžké a bláznivé, že se mi hlavou začaly honit myšlenky na to, že možná ani nedokončím. Navíc horské hřebeny, přestože oplývaly až nevěrohodnou nádherou, kterou jsem si stále ještě chvílemi zvládl vychutnávat, nenabízely ani kousek úkrytu před nelítostným sluníčkem, které se do mě plnou silou opíralo. Se sklopenou hlavou jsem se šoural vpřed a kromě výhledů na okolní hřebeny jsem pozoroval stovky, ne-li tisíce kobylek prohánějících se travou a uskakujících před dopady mých těžkých nohou. Při technických sebězích jsem často škobrtal a zakopával o různé zákeřně vyčnívající kamení. Mnohokrát mě podklad pod podrážkami bot zradil a já se vcelku často pohyboval na hranici pádu. Jednou jsem tu hranici výrazně překročil, když se mi balvan pod nohou nečekaně zhoupl a já udělal kotrmelec na pěkně tvrdé a ostré skále. Překvapivě mně nic nebylo. Trochu odřená ruka a naražené lýtko bylo to nejlepší, v co jsem po takovém pádu mohl doufat. Jen jsem se oklepal a běžel dále.

Ve Station du Pleynet mě čekala Maruška, které jsem se nemohl dočkat, a taky Ondra, můj pacer a moje tajná zbraň. Musel jsem se dostat alespoň tam. To se mi, s vypětím všech sil, nějak povedlo doběhnout. Problém byl, že jsem ještě neuběhl ani polovinu závodu a cítil jsem se, že už moc nemám odkud brát. Když Ondra viděl jak vypadám, docela ho to vystrašilo, jak po závodě sám přiznal. Ale od prvních chvil, kdy se ke mně na trase připojil, mě začal zpracovávat. Nás společný běh začal tím, že nás naháněla první žena Mélanie Rousset. Byla neskutečná a šla jako stroj. Říkal jsem si, že pokud takhle půjde dál, ani se nebudu snažit s ní soutěžit a nechám ji jít. Několikrát jsme se předběhli – chvíli to táhla ona, za ohromného povzbuzování kolemjdoucích, chvíli jsme se pak před ni s Ondrou dostali my. Úplně jsme ji setřásli až po seběhu do Gleyzinu, odkud jsme s Ondrou vyběhli o něco dříve. Každopádně před ní smekám za to, jak nelítostně se s tratí rvala.

📷Pixalpes photographie – LACS ROBERT – CHAMROUSSE

Zatímco jsme stoupali na Col Moretan (2503m), asi nejtěžší úsek celé trasy, pomalu padla tma a my pročísli temnou noc kužely světel našich čelovek. Stoupání bylo brutální. Stačilo zvednout hlavu a vidět, jak vysoko nad nás sahají vlaječky s odrazkami, abychom věděli, že dostat se nahoru nás bude stát docela hodně sil. Po chvílí pomalého lezení do kopce jsem zvedl hlavu a když už jsem myslel, že jsme skoro nahoře, objevila se další odrazka, ještě výš než ta předchozí, aby mi vzala všechnu naději. Někdy jsem už ani nevěděl, jestli se ještě dívám na odrazy značení tratě, nebo to už na mě z nebe mrkají zářící hvězdy. Tak jsem šlapal, pomalu a vytrvale za Ondrou, který se snažil udávat tempo. Když už to vypadalo, že se nahoru nikdy nedostaneme, zaslechli jsme shora povzbuzování a uviděli v dáli nad náma svítit čelovky. Jakmile jsme se k nim vydrápali, začal nejšílenější seběh celého závodu. Klouzali jsme sněhem prudkým svahem a jednou rukou se přidržovali lana, které nám jako jediné poskytovalo nějaký záchytný bod v záplavě sněhu, kamení a temné noci. Po dalších dlouhých minutách klouzání a klopýtání o kamení jsme se octli na občerstvovačce v Périoule. Někdy tady jsem poprvé naplno začal cítit, že mám totálně mrtvá stehna. Začal jsem se každou chvíli paranoidně otáčet, jestli nás nepronásledují další čelovky, což byl další ze znaků toho, že zásoby energie se nazastavitelně tenčí. Byl jsem kompletně vyčerpaný, unavený, zkrátka jsem udeřil úplné dno. Držet se za Ondrou mi dělalo čím dál větší problém a on musel často zastavovat a čekat, než se k němu dobelhám.

Zbytek noci mám jako v mlze. Jen jsem pomalu šlapal do kopce, klopýtal po rovinkách a trpěl každý seběh. Přestal jsem rozlišovat, jestli vidím čelovky, hvězdy, nebo odrazky značení. Vše pro mě byla jen jedna velká změť světýlek. Na občerstvovačce Super Collet jsme narazili na Jorise Bottona a Gautiera Bonnecarrereho, kteří nakonec oba skončili přede mnou, protože v krizi, kterou jsem si zrovna procházel, jsem neměl sílu závodit s nikým než sám se sebou. Nechali jsme je jít a zapadli zpátky do našeho vlastního pomalého tempa. Ondrovi jsem si stěžoval, jak je to všechno těžké, fňukal jsem, že to nezvládnu, a téměř jsem plakal při představě, kolik kroků ještě budu muset udělat do cíle. Jednou za čas na mě přišel nával energie a naděje, kdy jsem dokázal zabrat, viděl jsem smysl v tom, co dělám, a cítil jsem se, že se do cíle nějak dostanu. Jindy jsem se však jen plahočil neznámou noční krajinou, uzavřen ve svých vlastních sebelítostivých myšlenkách. Ondra dělal co mohl, aby mě uchlácholil a donutil jít dál.

📷Pixalpes photographie COL DE LA FRÈCHE

Rozednění nás zastihlo při klesání po technické kamenité stezce z Col Arpingon (2250m) a přineslo s sebou záchvěv naděje, že bych se přeci jen do cíle nakonec dostat mohl. Vtipné bylo, když jsem v dálce uviděl dav lidí chystající nějaké bílé stánky a říkal jsem Ondrovi: „Super, konečně občerstvovačka!!!“, na což Ondra jen odvětil: „Ale Zdendo, to jsou krávy!“ Počkat, co? Jaké krávy? Kde je vidí? Podíval jsem se ještě jednou na místo, kde jsem viděl ony bílé stánky, a ono tam opravdu bylo jen stádo strakatých krav. „Můžu ti maximálně nadojit mlíko, kdybys chtěl“, dodal ještě Ondra s lišáckým úsměvem na tváři. Byl jsem na trati už celý jeden dlouhý den a vstupoval na nezmapované území – déle jsem ještě nikdy neběžel. Začínala poslední etapa závodu a na mě přicházely halucinace.

Poslední náznak toho, že kromě sebe budu muset závodit i s dalšími závodníky, přišel poté, co jsme s Ondrou opustili stanici Val Pelouse. Kousek za námi se objevil další běžec, alespoň se mi to zdálo. Šli jsme dál a nikoho za sebou neviděli, což nás krátkodobě uklidnilo. Když jsme ale sbíhali na poslední občerstvovací stanici Le Pontet – Les Granges, v jednom místě jsem viděl, že se za námi z lesa vynořila mužská postava. Říkal jsem Ondrovi, že nás někdo doběhl. Často jsme se pak otáčeli, ale nikdo nám v patách nebyl. Ondra navrhl, že se mi to muselo zdát, a já, protože už jsem sám nevěděl, co je realita a co sen, jsem mu to odkýval a smál jsem se sám sobě, jak jsem na tom bídně. On to ale nebyl sen a těsně před tím, než jsme doběhli k poslednímu záchytnému bodu, nás najednou předbíhal Philippe Mehl. Propadl jsem se na šestou pozici a začal být naštvaný sám na sebe. Na svou neschopnost zabrat, překonat bolest, poprat se s trochou nepohodlí, kterou mi Belledonne dopřálo. V rozpoložení, v jakém jsem byl, mně přišel obrovský rozdíl, jestli budu v první pětce, nebo z tohoto, reálně naprosto bezvýznamného, rozpětí vypadnu.

Potkala nás Maruška a Pavel, který musel závod po nějakých problémech bohužel vzdát. Naposledy jsme doplnili zásoby a já se smířil s tím, že to už jen nějak dojdu do cíle a nebudu se kvůli pořadí trápit. Tak jako jsem přísahal v předchozích závodech a přesně tak, jak jsem si dal za cíl před startem tohoto závodu. A jako obvykle jsem to nedokázal dodržet. Ego mě opět přemohlo. Philippe rychle mizel v dáli a my s Ondrou začali stoupání na poslední kopec, který nás v tomto závodě čekal. V tom jsme zaslechli potlesk pro dalšího závodníka, který se pohyboval někde kousek za námi. S Ondrou jsme si odsouhlasili, že nikdo další už nás nepředběhne. Ondra přidal do kroku a já jen sklopil hlavu a dělal, co se dalo, abych ho alespoň uvisel. Vnímal jsem svůj dech a synchronizované klapání hůlek o zem a kamení. Byl jsem v tranzu. Ostré francouzské slunce mi připékalo krk a já chvílemi zapomínal, kde jsem a co tam vlastně dělám. Proč jdeme tak rychle? Kam spěcháme? Vždy mi pár okamžiků trvalo, než jsem si odpověděl. Najednou se před námi objevil Phillipe. Ondra začal sprintovat a nahánět jej, já se kousl do rtů, rozhýbal mrtvá a bolavá stehna a snažil se jich držet. Nakonec jsme jej přeci jen zlomili a, abychom nic nepodcenili, běželi ve vysokém tempu, chvíli po hlavních asfaltových cestách, chvíli různými terénními zkratkami, až do Aiguebelle. Ohlíželi jsme se, jestli nás nečeká tvrdý boj až do cíle, ale už za námi nikdo nebyl.

Oba dva šťastní a totálně vyčerpaní jsme protli cílovou pásku v čase 30:26:10. Po nejdelším boji v životě. Po nejtěžším boji v životě. Byli jsme v cíli. Zazvonili jsme si na kravský zvon, já pak řekl pár slov do mikrofonu a začal zpracovávat, co se vlastně stalo. Chtěl jsem vzdát a užívat si pohodlí. Ondra mě nenenechal. Díky Ondro, bez tebe bych to nedal. Jen pro představu, z třiceti hodin na trati mě Ondra doprovázel více než dvě třetiny celkového času. To už chce kvalitního běžce a ještě lepšího kamaráda, aby to pro vás udělal. Tentokrát to opravdu nebylo jen o mně, ale o celém našem malém týmu. Byl to krásný, ale těžký závod. Třeba si jej ještě někdy zopakuji, kdo ví. Ale i kdyby ne, je to zážitek na celý život. Nikdy nezapomenu na chvíle, kdy jsem byl na dně, na kolenou a Ondra s Maruškou mě z toho vytáhli a donutili to nezabalit, i když jsem myslel, že už nemám odkud brát. Moc vám děkuji. A taky děkuji všem, kteří mi fandili na dálku. Každá vaše zpráva a komentář na Facebooku mě hnaly dál. A dávají mi motivaci něco podobného podstoupit znovu. Protože vím, že v tom nejsem sám. A to je na tom všem krásné. Nakonec jsem se i dostal na bednu jako první senior mimo pódiové umístění. Byla to sice taková cena útěchy, ale i za tu jsem rád. Vítěz, Francois D’Haene překonal rekord závodu za necelých 24 hodin, což je naprosto neuvěřitelná dominance a já jen smekám klobouk před tím, jakým způsobem se s tak těžkou tratí dokázal poprat. Neuvěřitelné, ale zároveň inspirativní. Tak třeba za pár let…:)

Na závěr musím ještě rozhodně zmínit skvělou organizaci závodu, ve které jsem nezaznamenal žádné problémy. Všechno klapalo jako švýcarské (nebo francouzské?) hodinky, minimálně z mého pohledu. Navíc ta atmosféra na občerstvovačkách, kdy všichni tleskali a povzbuzovali, ta byla doslova hutná. Chvílemi mně naskakovala husí kůže! Všichni lidé, které jsme po cestě potkali, utrousili alespoň nějaké povzbuzující slůvko nebo nám zatleskali. Případně se s námi, aspoň v jednom případě, podělili o čerstvě nasbírané borůvky. To se prostě musí zažít na vlastní běžecké boty.

A teď přichází reklamní koutek, abych se odvděčil sponzorům za to, že mě stále podporují, i když jsem dlouho žádný pořádný běžecký výsledek nikde neudělal.

Díky manželům Sadílkovým z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon, které, alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Nová vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a boty Salomon XA Elevate mě přenesly přes Francouzské Alpy. Dále jsem na sobě měl:

kraťasy SALOMON S-LAB SHORT 6 M

tričko SALOMON S-LAB SENSE TEE M

šortky SALOMON S/LAB SENSE BOXER M

bunda SALOMON BONATTI PRO WP JKT M

ponožky SALOMON XA

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Celých 30 hodin trekovaly závod s největší přesností 1s a zapnutou navigací. Které hodinky tohle zvládnou?

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně doplňkem v mém každodenním životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt! Nyní navíc v ještě jemnější konzistenci, rozhodně vyzkoušejte.

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. Při závodě jsem použil Leki Micro Trail Race.


English version

The beauty you have to deserve

You simply have to deserve such beauty. How else to get into the mountains and enjoy the breathtaking views of the beautiful mountain massif in the French Alps, rather than make an effort to hike up there? How else to see all those natural sceneries, mountain lakes, deep valleys and green meadows, rather than letting all the comfort behind, run out the door and climb many and many altitude meters, above the cloud level? There is no other way than the one paved with sweat and pain. Believe me, I can testify. I walked the way myself as I stood at the start of the Echappée Belle race.

Ever since Sam Straka asked me if I wanted to run the race and I started to explore what such a Belledonne crossing would mean, I had one thing clear – it would hurt. The parameters of the race, 144km (eventually 149km), 11300m of ascent and descent and the enormous technical difficulty (the former record time was around 27 hours), clearly shouted that this adventure won’t be easy. But it’s a challenge, and I love challenges. I accepted Sam’s offer, changed the plans for the season, whose peak was to run Beskydská Sedmička, marked the date on the calendar and started with the training. Because Maruška and I spent all of June studying yoga in India, my big training block was somewhat disrupted. But I got up every morning and ran to the Himalayas, which was definitely a good preparation for this type of race. I did my best although I didn’t come nowhere near the training volume I wanted and needed.

My fitness was tested at Grossglockner Ultra at the end of July but it scared me rather than encouraged. My legs were weak and did not cooperate. I was a little worried, but I didn’t give up and tried to do my best to get it right before going to France. Two weeks before the race I rested more than usually and hoped that everything would be kind of „okay“. At the last minute I agreed with my great friend Ondra Tabarka that he would be my pacer for the race. Ondra was my wild card. I knew he would get me to finish line no matter what. And I was right, without Ondra I would just write an article about why I had to give up the race for the first time in my life.

We went to France on Wednesday morning. It was me, Maruška, Ondra and Pavel Paloncý, who was supposed to run as well. The long journey passed quite quickly in such a pleasant company. After some fifteen hours we were in Saint-Vital, a small town near the finish line of the race – Aiguebelle. We had a good night’s sleep, went for a walk to the local bakery in the morning, walked around the area a little, picked up our race bibs, enjoyed a small pasta party, bought some groceries and headed back to Saint-Vital to have some sleep before the race.

Start at 6:00 am in Vizille – it was here. After getting up early to catch the bus which transported us to the starting line and a short rest on the mattress in the local gym, we were finally on the move. Running along the city streets side by side with such stars as Sébastien Chaigneau and Francois D’Haene was a pretty magical experience for me. Although Francois took away after a while and ran his own race, I spent a big portion of the first part of the race with Sébastien. On an endless but at the same time magical ascent to Croix de Belledonne to 2926m I kept close behind him and Rémi Berchet, who finished second in the end. We saw Francoise as he was running from the top, and I was surprised how much time he had gained on us after a few kilometers. But I concentrated on myself, enjoying the views that looked like they were cut out from an outdoor magazine, and trying to keep my own pace. I tried to keep up with Sébastien and Rémi and I ran into Refuge Jean Collet quite aggressively, until rocks were flying all around my shoes. We left the aid station with Rémi as Sébastien stayed behind us. I could already feel first signs of fatigue.

And then I hit a wall. It was at that moment that I realized for the first time that this race would be much more difficult than I was used to. Before the race I reassured myself that I had already put the same distance and elevation gain during the 24 Hours on Lysá Hora, so I have to make it. But it was different here. Technical demands of the race caused the biggest problems. We had to cross the rock fields, snow fields, hike up the steep and then even steeper hills. When I thought it couldn’t be worse suddenly I was crawling up the hill using all my four limbs. With every wrong step I slid few steps back. Climbing on the Bréche Fendue (2482m) and the Col de la Vache (2560m) seemed so incredibly hard and crazy that my thoughts began to ponder that I might not even finish. In addition, the mountain ridges did not offer a hiding place from the fierce sunshine that hit me with full force. With my head down, I shuffled forward, and besides looking at the surrounding ridges, I watched hundreds if not thousands of grasshoppers sweeping through the grass and leaping from the impact of my heavy legs. Many times, the base under the soles of my shoes betrayed me and quite often I was on the edge of the fall. Once I crossed the line considerably when one boulder moved unexpectedly and I made a somersault on a pretty hard and sharp rock. Surprisingly, I seemed to be without any serious injury. A little scratch on my hand and bumped calf was the best I could hope for after such a fall. So I moved on.

In Station du Pleynet Maruška was waiting for me and I could not wait to meet her and Ondra, my pacer and my secret weapon. At least I had to get there. And I somehow managed to do that. The problem was that I wasn’t even halfway through the race and I was already completely drained. When Ondra saw me it quite scared him as he admitted after the race. But from the first time he joined me on the route, he began to work on me. From the beginning we were chased by Mélanie Rousset the first woman. She was incredibly strong and marched forward like a machine. I thought if she went on like this, I would let her go. Several times we passed each other. We shook her off completely after we got to Gleyzin. In any case, I have a huge respect for her.

As we climbed to Col Moretan (2503m), perhaps the most difficult part of the route, we turned on our headlamps. The climb was brutal. We raised our heads to see how high we need to get according to route markings. After a while of slow uphill climbing, I lifted my head and when I thought we were near the top there was another marking, even higher than the previous one – it took away all my hope. Sometimes I didn’t even know if I was still looking at the reflections of the route markings, or those were shining stars already blinking at me from the sky. So I walked on, slowly and steadily behind Ondra, who tried to set the pace. When it seemed the hike would never end, we heard the cheering from above and saw headlamps glowing in the distance. Once we reached them, the craziest descent of the race began. We were sliding through the snow on a steep slope, with one hand holding the rope, which alone provided us with help in a flood of snow, rocks and darkness all around us. After another long minutes of gliding and stumbling on the rocks, we found ourselves at Périoule aid station. It was there that I first began to feel that my thighs were totally dead. I started being paranoid turning my head every now and then if there were more headlamps chasing us, which was another sign that I had enough. I was completely exhausted, tired – I just hit the bottom. Keeping up with Ondra was more and more difficult. He often had to stop and wait before I got to him.

The rest of the night is really blurred. I was just walking up hills, stumbling on more runnable parts of the course and suffering with every descent. I wasn’t sure whether I see headlamps, stars, or reflections of the route markings. There were just lights everywhere. At the Super Collet, we came across Joris Botton and Gautier Bonnecarrere, who both ended up in front of me because in the crisis I was going through I had no strength to compete with anyone but myself. We let them go and fell back into our own slow pace. I complained to Ondra how difficult it was, whining that I couldn’t make it, and I almost cried at the thought of how many more steps I had to take to the finish line. Once in a while I was struck with energy and hope. I saw a sense in what I was doing and I felt that I would get to the finish somehow. At other times, however, I only trudged through an unfamiliar night landscape, locked in my own self-pitying thoughts. Ondra did his best to appease me and make me move on.

Dawn caught us as we descended along the technical rocky trail from Col Arpingon (2250m), bringing a bit of hope that I could eventually get to my destination. It was funny when I saw a crowd of people preparing some white stalls in the distance and I said to Ondra, „Great, finally an aid station!“ to which Ondra just replied, „But Zdenek, these are just cows!“ Wait, what? What cows? Where does he see them? I looked once more at the place where I saw the white stalls, and it really was just a herd of mottled cows. „I get you some milk if you want,“ Ondra added with a smile on his face. I have been on the track for one long day and entering uncharted territory – I have never run longer. The last stage of the race began and hallucinations came to me.

The last hint that besides myself I would have to compete with other competitors came after Ondra and I left Val Pelouse. There was another runner just behind us, at least I thought I saw someone. But for a long time there was nobody following us which calmed us down. As we ran to the last aid station Le Pontet – Les Granges, at one point I saw that another runner emerged from the forest. I told Ondra that somebody caught up with us. We were often looking behind but nobody was there. Ondra suggested that maybe it was just a hallucination. Because I no longer knew what was real was and what was just a dream, I agreed with him and laughed at how miserable I am. But it wasn’t a dream, and just before we reached the last aid station, we were suddenly overtaken by Philippe Mehl. I fell into sixth position and became angry with myself. For my inability to run, overcome the pain, fight the little discomfort that Belledonne had given me. In the mood I was in, I found a huge difference if I would be in the top five, or I would fall out of this, totally insignificant margin.

We met Maruška and Pavel, who had to give up the race after some problems, we replenished our supplies for the last time and I accepted that we will somehow reach the finish line and I will not worry about my place. Just as I swore in previous races and exactly as I had set my goal before the start of this race. And as usual, I couldn’t keep up. The ego was stronger again. Philippe quickly disappeared in the distance and Ondra and I started climbing the last hill that awaited us in this race. In that moment we heard applause for another competitor who was just behind us. Ondra and I agreed that no one else will overtake us. Ondra set the fast pace and I just did my best to keep up with him. I could feel my breath and the synchronized clatter of poles on the ground and rocks. My mind was totally empty. The sharp French sunshine hit my neck and sometimes I forgot where I was and what I was doing there. Why are we going so fast? Where are heading? It always took me few moments to answer. Suddenly Phillipe appeared not very far away from us. Ondra began sprinting and chasing him, I bit my lips, set my dead and sore thighs in motion and tried to hold their pace. In the end we broke Phillipe and he gave up. Not to underestimate anything, we ran at a high pace, along the main asphalt roads and through various terrain shortcuts to Aiguebelle. We looked back to see if there was a tough fight to the finish, but there was no one behind us.

Happy and totally exhausted we crossed the finish line at 30:26:10. After the longest fight in life. After the hardest fight in life. We finished our adventure. I rang the cowbell, then I made a small interview and began to process what had actually happened. I wanted to give up. Ondra didn’t let me. Thanks Ondra, I wouldn’t have finished this race without you. Just to imagine, from thirty hours on the track Ondra accompanied me more than two-thirds of the total time. It takes a good runner and even better friend to do it for you. This time it really wasn’t just about me, but about our whole small team. It was a beautiful but difficult race. Maybe I will repeat it again in the future – who knows. But even if not, it’s a lifetime experience. I will never forget the moments when I was down, on my knees, and Ondra and Maruška pulled me out of it and forced me not to go on, even though I thought I had nothing left. Thank you very much. And thank you all who were cheering for me from online. Every message and comment you posted on Facebook drove me on. And it gives me the motivation to do something like that again. Because I know I’m not alone when I am out there in the mountains. And that’s the beautiful part of events like this one. I even got on the podium from the fourth place as a first senior runner outside the first three places. It was a consolation prize, but I am glad for that. The winner, Francois D’Haene, broke the race record in less than 24 hours, which is absolutely incredible dominance. Incredible, but also inspiring. Maybe in a few years…:)

Finally, I must definitely mention the great organization of the race, in which I did not notice any problems. Everything worked like a Swiss (or maybe French?) watch, at least from my point of view. Moreover, the atmosphere at the aid stations, where everyone applauded and encouraged us, was great. I literally had goose bumps! All the people we met along the way uttered some encouraging words or applauded us. Or in one case they shared freshly picked blueberries with us. You have to experience it on your own running shoes.

O Indii, józe a běžecké budoucnosti (včetně GGUT 50km, 6. místo)

O Indii a józe

Ti z vás, kteří mé veselé běžecké dobrodružství (a trápení) sledujete již nějakou dobu, jste jistě zaznamenali, že v červnu jsem na sociální sítě sem tam připnul foto z daleké Indie. Mohlo vám ale uniknout, že jsem v překrásných himalájských horách nebyl za účelem běhání, nýbrž jsem se tam byl vzdělávat po stránce duševní a tělesné, a to konkrétně na dvousethodinovém učitelském kurzu jógy. Zároveň to pro nás s Maruškou byly líbánky – sice trochu netradiční, což oba velmi ochotně uznáváme, ale překrásné a neuvěřitelně povznášející.

Na naši společnou cestu za osvícením jsme vyrazili do školy jménem Sarvaguna Yoga se sídlem v Bhagsu Nag, což je jedna z částí slavné Dharamsaly, kde v exilu žije duchovní vůdce tibetských Buddhistů, Dalajláma. A také se Bhagsu Nag nachází v podhůří Himalájí, což byl ten „drobný detail“, podle kterého jsem si školu zamiloval ještě před tím, než jsme se tam s Maruškou vůbec dostali. O józe jsem v době, kdy jsme si cíl naší cesty vybírali, věděl velmi málo, i když jsem ji praktikoval již třetím rokem. Stále to pro mě bylo spíš pouhé cvičení, více než cokoliv jiného. Ale o tom, že chci navštívit Himaláje, jsem měl už dávno jasno. A nejlépe si je osahat rovnou v běžeckých botách.

Začátky byly trochu hektické, jak to tak už bývá při dalekých cestách do neznáma. Po mnoha hodinách strávených v letadle z Vídně do Moskvy a z Moskvy do Nového Dilí, nás čekalo překvapení, když nám uletěl spoj do Dharamsaly a my bez možnosti se připojit na wi-fi (nechodily nám registrační sms), bez možnosti vybrat hotovost (automat nám nebral karty) a téměř bez možnosti zavolat někomu z naší školy (nedalo se volat z českých na indická čísla) řešili, co budeme dělat dál. Nakonec jsme se se vším poprali a úspěšně doletěli do Dharamsaly, přestože jsme ještě na poslední chvíli vyskočili z autobusu, který nás málem dovezl k letadlu, které rozhodně neletělo naším směrem. Z letiště jsme si užili divokou jízdu taxíkem (i když jsem si do poslední chvíli nebyl jistý, že nás taxikář veze na správné místo), čímž jsme se zároveň seznámili s místními dopravními zvyklostmi a ruchem přeplněných měst, a plni nových vjemů dorazili k hotelu Oasis Guest House, kde to vše začalo.

Školu pod vedením asi nejmoudřejšího člověka, jakého jsem kdy poznal, a zároveň živoucího příkladu, jak člověk může „žít jógu“, Dr. Keschavy, jsme si téměř hned zamilovali. Ať už to bylo místem, které se krčilo pod zasněženými vrcholky Himalájí a ze kterého vyzařoval naprostý klid a pohoda, jako protiklad chaosu vládnoucímu ve městech, nebo úžasnými lidmi z různých koutů světa, kteří se kurzu účastnili s námi, já jsem se po pár dnech cítil jako doma.

Všední dny byly docela náročné. Ráno o půl sedmé začal den meditací a skončil až v sedm hodin odpoledne večeří (někdy až půl deváté, když po večeři následovalo sezení s naším mistrem, takzvaný satsang). Nejdelší byla dvouhodinová pauza na oběd, do které se mi docela pravidelně podařilo vměstnat alespoň dvacetiminutového šlofíka. Bylo to potřeba, vzhledem k tomu, jak jsem se pravidelně přejídal úžasného indického vegetariánského/veganského jídla. Sice nás krmili jen třikrát denně, ale v podstatě neomezené porce výborného jídla zaručily, že kromě doby před snídaní jsem často cvičil s až nepříjemně plným žaludkem. Jinak jsme meditovali, dýchali, studovali filozofii, šprtali anatomii, cvičili jógové „ásany“ a učili se, jak učit jiné. Volno bylo pouze v sobotu odpoledne a pak celou neděli, což bylo tak akorát, abychom stačili vstřebat, co jsme za ten týden do našich hlav a těl dostali.

Brzké ranní začátky pro mě znamenaly, že abych do celého měsíce vměstnal nějaké běhání, musel jsem vstát ve čtyři ráno, abych přibližně o dvacet minut později mohl vyběhnout, a do hor se vydat ještě před svítáním. Úžasné bylo, že jen co jsem nazul boty a vyšel ven z hotelu pod temné bezmračné nebe plné zářících indických souhvězdí, kterým ve svitu bránily pouze vrcholky hor tyčící se nade mnou, začal jsem po pár metrech rovnou stoupat do hor, konkrétně většinou směrem vrcholu jménem Triund. To je pro horského běžce jako sen, nemyslíte? Já, jako člověk žijící ve městě, to tak určitě vnímal. Téměř každý den se mi povedlo vstát (a když se to asi třikrát nepovedlo, věděl jsem, že jsem si nechal ujít neskutečnou příležitost – ale byl jsem z toho všeho jógování zkrátka hodně unavený). Při zvuku budíku jsem trpěl, ale opakované rozbřesky, které jsem prožíval jen já sám (maximálně za doprovodu krav, ovcí, psů, ptáků a výjimečně pár místních, kteří v horách přespávali), mně všechno to utrpení vynahradily. Až na jeden den, kdy jsem při návratu z hor klopýtnul a trochu si rozsekl koleno o skálu, jsem nikdy nelitoval, že jsem se ráno z postele vykopal. Tedy, upřímně řečeno jsem nelitoval ani s rozseknutým kolenem, jen mě trápilo, že jsem si pak zbylé dva týdny krvácel po karimatce, a že jsem si nemohl pořádně vychutnat jógové pozice v kleče. Další dny jsem se snažil být více opatrný.

Něco málo před šestou hodinou ranní jsem se vrátil na pokoj, osprchoval se a ruku v ruce s mou ženou jsme se vypravili zpívat mantry, provádět dechová cvičení (takzvaná pranayama) a nakonec meditovat. A to vše byl teprve začátek dne. Dlouhý běh jsem si dopřával pouze v neděle, to jsem se dostal nejvýš do výšky 3500m. Moc dál jsem se sám neodvažoval a nechal si nějaké výzvy na dny, až se jednou do Indie vrátím.

Chvilky volna jsme s Maruškou využili k návštěvě Dalajlamova chrámu v Dharamsale, krásného Bhagsu vodopádu, nebo jen k toulkám po okolí, k nákupům, případně, což bylo velmi důležité, odpočinku. Ke zmíněnému vodopádu jsme s celou skupinou také alespoň jednou týdně chodili ráno meditovat, často za doprovodu malé psí smečky. Ono to vypadalo, že místní psi obecně velmi rádi meditují. Kromě toho, že nás k vodopádu doprovodili, si k nám během meditace přilehli na karimatku a jen tam s námi byli. Musím říct, že to bylo velmi uklidňující a příjemné (a klíšťata ani blechy jsem od nich nechytil, pokud vím). Zvuk padající vody, čerstvý vzduch a nevysvětlitelná energie toho místa zaručily, že jsem svou mysl dokázal zbavit všeho přebytečného myšlenkového ruchu a ponořit se hluboko do sebe. Na ty chvíle nikdy nezapomenu.

Sobotní večery jsme s ostatními z našeho kurzu vyráželi do podniku Once in Nature poslouchat skvělá živá vystoupení různých místních kapel a vyzkoušet lokální speciality. Také neděle byla časem, kdy jsme nejedli v hotelu, takže jsme na snídani (spíš brunch, Maruška musela čekat, až se vrátím z výletu do Himalájí) vyráželi do některého z místních café. Díky tomu, že většina jídel, která v restauracích nabízeli, byla vegetariánská nebo veganská a navíc z čerstvých surovin, byl to pro mě naprostý kulinářský ráj. Veganské sushi, smoothie bowls, tofu scramble, případně různé variace úpravy vajec se zaryly velice hluboko do mého nenažraného srdce… nebo žaludku?

Pokud jsem před návštěvou Indie bral jógu hlavně jako nějaký druh cvičení, po dokončení kurzu se mi rapidně rozšířily obzory. Co se týče běhání, pak zasazení některých jógínských principů do života běžce mi nepřijde vůbec jako špatný nápad. Již jsem na blogu dříve zmiňoval, že jsem již rok věnoval i technikám dýchání (podle Wim Hofa) a meditacím (s Headspace aplikací), ale až v Indii jsem pořádně pochopil, jak to spolu vše souvisí. Jak všechny tyto techniky propojit a využít pro zdravější a šťastnější život – nejen ten běžecký. Ale ono to je samozřejmě úzce propojené. Čím méně stresu z všedních dnů, tím více běžeckého tréninku jste schopni zvládnout. A máte v tom všem zahrnuto i protahování svalů a fascií, mobilizaci kloubů a posilování celého těla. A co je důležitější než nějaké běhání – jste zkrátka šťastnější a spokojenější sami se sebou a svým životem! To zní docela výhodně, ne?

Naše svatební cesta začala psát pro mě i Marušku novou kapitolu našeho života. Samozřejmě, celý měsíc byl jen začátek naší cesty. Dostali jsme certifikát, který z nás obou papírově udělal učitele jógy. Je to ale spíš závazek k tomu, že abychom nezahodili vše, co jsme se za ten měsíc naučili, musíme se dále vzdělávat, rozšiřovat svou vědomostní základnu, zkrátka pracovat sami na sobě, abychom třeba časem mohli něco předat i lidem kolem nás. Těm, kteří o to budou mít zájem. Myslím, že pokud má být svatební cesta zážitkem na celý život, pak ta naše splnila účel.

indie1

Závěrem bych ještě rád poděkoval Marušce, že mě k józe přivedla, i když jsem si většinu svého života ignorantsky myslel, že to je cvičení pro holky. Bez ní bych se možná ani do těch Himalájí nikdy nepodíval, jak se znám. Také díky všem učitelům ze Sarvaguna Yoga (Dr. Keschava, Praveen, Avi, Eli) a ostatním lidem ze všech různých koutů planety, kteří se kurzu účastnili s námi. Všichni jste byli úžasní (i když si to asi česky nikdy nepřečtete). A teď k tomu, co má tohle všechno společného s mou běžeckou budoucností a pár vět o Grossglockner Ultra.

Pokračovat ve čtení „O Indii, józe a běžecké budoucnosti (včetně GGUT 50km, 6. místo)“

Co vzít na ultra? Klíčové prvky výbavy (každého) ultramaratonce

V poslední době se mi ve schránce (nebo-li ve Facebook Messengeru) docela často opakovaly dotazy typu: „Můžeš mi prosím poradit jakou vestu/boty/bundu/… si mám vzít takový a takový závod/výlet/výpravu/dobrodružství…?“. Rozhodl jsem se tedy o této „problematice“ sepsat stručný článek. Teda nevím, jestli je článek úplně stručný a ani nevím, jestli se z něj něco užitečného dozvíte, ale můžete si jej zkusit přečíst a uvidíte sami.

Než začnu, rád bych ještě vyjasnil pár věcí. Zaprvé, vše co v článku popíšu vychází z mých vlastních zkušeností. Z toho, co mám otestováno sám na sobě. Nic z mých doporučení vám ve finále nemusí vyhovovat, takže to tak prosím berte a než vyrazíte na několikadenní závod jihoamerickou džunglí určitě si vše řádně otestujte. V žádném případě se vám nesnažím nic vnutit. S tím souvisí i zadruhé, kde chci zdůraznit, že přestože některé z doporučovaných věcí jsem dostal od sponzorů (některé zase ne), neznamená to, že vám je chci prodat. Samozřejmě, nebudu skrývat, že článek je do jisté míry i reklama. Ale nic z toho, co zde zmíním bych vám nedoporučoval, kdybych si sám nemyslel, že daná věc opravdu funguje. A už vůbec bych tyto věci sám nepoužíval v závodech. Pokud vám danou věc ve článku doporučuji, pak si mé doporučení zkrátka zaslouží. Rozhodně existuje spousta alternativ, které vám mohou vyhovovat lépe, to je jasné. Takže tento článek můžete brát čistě jako inspiraci pro své vlastní experimenty s vybavením na vaše osobní ultra dlouhá dobrodružství.

Asi by bylo dobré se nejdříve zamyslet na tím, které části výbavy na ultramaraton jsou opravdu ty klíčové. Odpověď je v tomto případě vskutku snadná – úplně všechny. Jakýkoliv detail, jakákoliv hloupost, která se neprojeví, když si jdete proběhnout své oblíbené desetikilometrové tréninkové kolečko, vám může ve finále způsobit spoustu škody, jakmile se čas strávený pohybem začne prodlužovat. Ať už si na závod budete brát cokoliv, uvědomte si, že to bude součástí vaší výbavy minimálně několik hodin. Nebo třeba i celý den. To, že vás trochu dře guma u trenýrek, ale není to nic hrozného, se může změnit v krvavou noční můru, když to budete muset snášet mnoho a mnoho hodin. Cítíte při běhu z kopce jak se váš palec lehce dotýká špičky boty? Kupte si raději boty ještě minimálně o půl čísla větší, pokud nechcete, aby vám při závodě slezl nehet. A takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Asi jste to už někde četli a možná to je i logické, ale musel jsem tím začít. Raději, než nosit „cool“ značkové oblečení, které vám není pohodlné si vezměte cokoliv, v čem se cítíte dobře a co si předem vyzkoušíte na těch nejdelších tréninkových bězích (případně přípravných závodech), ať už se bavíme o jídle nebo oblečení. Dále už se to budu snažit neopakovat. Ale prosím, opravdu na to myslete, až si budete vybírat věci na závod.

A teď trochu konkrétněji. Přestože, jak jsem zmínil, při ultra dlouhých závodech jsou klíčové všechny části vaší výbavy, v tomhle článku uvedu pár dílů finální skládačky, které jsou podle mě o něco málo kritičtější než ostatní.

Co na nohy? (Boty)

Začnu tou částí výbavy, která je pro běh nejcharakterističtější. Takže, jaké si vzít na ultramaraton boty? Odpovědi se budou lišit podle toho, o jaký tip závodu se bude jednat. A samozřejmě podle toho, v čem jste zvyklí běhat. A jakou máte tělesnou konstituci. A tak dále a tak dále… Obecně, čím delší bude vzdálenost a čím techničtější bude terén, tím pohodlnější a „odpruženější“ boty byste si měli pořídit.

Já momentálně na dlouhé horské ultra závody sáhnu po Salomon S/Lab Ultra 2. Důvod je prostý – tyto boty jsou pohodlné, odolné, mají univerzální podrážku, která se popere skoro s každým typem povrchu (možná až na vyložené extrémy jako hluboké bláto či led). Jinak se na ně zkrátka dá spolehnout v téměř každých, alespoň trochu normálních podmínkách. S jejich starším bráškou Salomon S/Lab Ultra jsem bez přezouvání odběhl 100 miles of Istria, kde byl sníh, bláto, asfalt, šotolina i techničtější skalnaté úseky a vše zvládly více než obstojně. Navíc jsem v tom stejném páru běhal v podstatě celou loňskou závodní sezónu, takže s výdrží taky problémy nemají. Jako levnější varianta se pak nabízí Salomon Ultra Pro či Sense Ride 2. Všechny tyhle modely se v nabídce Salomonu vyznačují větším dropem (rozdíl pata – špička) a měkčí podrážkou než mají některé jiné modely této společnosti. Jistě by se našly i další typy, se kterými by se ultramaraton dal pohodlně odběhnout, ale ani já sám jsem ještě zdaleka nevyzkoušel vše. Pokud nejste opravdu lehcí jako pírko a nemáte dokonalou techniku pohybu v terénu, žádné minimalističtější modely na ultramaraton rozhodně nedoporučuji.

Když jsem s běháním ultra začínal, naběhl jsem na Lysohorský Čtyřlístek v legendárních „krupičkovských“ (běhal v nich Anton, ne Robert) minimuskách od New Balance, ale odrazil jsem si patu tak, že jsem pak měsíc nebyl schopný normálně chodit. Podobnou chybu jsem udělal na Hostýnské Stoosmě, kterou jsem běžel zase „na Kiliána“ v tehdejším modelu Salomon Sense, které, ač na kratších tratích úžasné, se pro mě ukázaly naprosto nevhodnou volbou na ultramaraton. Ke konci závodu jsem skoro nemohl normálně došlápnout, jak jsem měl omlácená chodidla.

Je možné, že vám z nějakého důvodu obuv od Salomonu nevyhovuje. Většinou to říkají lidé s širším chodidlem. Nebo možná chcete něco za poloviční cenu. Salomon stále rozšiřuje svou nabídku, takže rozhodně doporučuji si všechny modely alespoň pořádně prohlédnout. Jestliže si ani tak nevyberete, podívejte se jinde, ale zkuste mít na paměti rady, které jsem vám dal (reklamní tip: na runsport.cz prodávají i jiné značky:)).

Dobré boty jsou jen část skládačky. Nezapomeňte si pořídit kvalitní běžecké ponožky!!! Tři vykřičníky, aby bylo jasné, jak moc jsou ponožky důležité. Cokoliv jiného než to nejlepší (nebo to, co máte hodně dobře vyzkoušeno) je v tomto ohledu málo. Špatné ponožky vás mohou stát závod, nebo vám ho minimálně znepříjemnit.

Kam si dám mobil? A vodu? Jídlo? Oblečení? (Vesta)

Dále bych za velmi důležitou součást výbavy každého ultramaratonce označil hydratační vestu. Nebo zkrátka běžeckou vestu či, méně odborně řečeno, starý dobrý batoh. Jelikož s sebou u delších závodů musíte nést minimálně povinnou výbavu, vodu, jídlo, oblečení a další drobnosti, stává se úložný prostor docela kritickou součástí výbavy. Tady se přiznám, kromě vest od Salomonu (překvapení!), nemám s žádnými jinými značkami zkušenosti. Teda kdysi jsem měl vestu z Decathlonu, která určitě dostačovala, ale vracet bych se k ní teď už asi nechtěl. Vím, že má Decathlon v nabídce zajímavé a kvalitní vesty a rozhodně mohou být dobrou alternativou, pokud chcete něco solidního a nechcete utrácet moc peněz. Pokud vám jde hlavně o pohodlí a dokonalý funkční design (a nevadí vám vyšší cena), určitě se zkuste porozhlédnout, jaké vesty mají v nabídce více zaběhnuté značky. Salomon je v tomto ohledu jedním z nejvěhlasnějších výrobců, minimálně podle množství vest této značky, které můžete běžně vídat na závodech. A podle mých zkušeností úplně zaslouženě.

Z jejich nabídky bych vyzdvihl hlavně úžasnou minimalistickou vestu Salomon S/Lab Sense Ultra 8 Set, se kterou jsem odběhal celou minulou sezónu. Když je úplně prázdná, padne na tělo tak, že o ní ani nevíte. Díky pružným materiálům do ní ale dostanete tolik věcí, že obzvláště zkušenější běžci ji bez problémů mohou použít klidně i na stomílový závod. V podstatě do všech kapes se dostanete při běhu bez nutnosti vestu sundat. Obrovské přední kapsy pojmou všechny možné gely a další věci, které potřebujete mít pravidelně po ruce. Dvě kapsy se zipem na cennosti a vzadu velká otevřená kapsa hlavně na oblečení. Přestože je tato vesta nesmírně populární, pro někoho může být až moc minimalistická. Není mnoho možností jak do ní věci logicky uspořádat.

Já jsem proto například pro 100 miles of Istria sáhl po nové Salomon Advanced Skin 12 Set, která pro mě splňuje naprosto vše, co bych od běžecké vesty očekával. Je vyrobena z pevnějších materiálů, má neskutečně pohodlný systém zapínání, má spoustu kapes, včetně velké uzavíratelné zezadu. Je samozřejmě o něco větší a vzhledem připomíná více obyčejný batoh, ale nenechte se zmást. Tělo obepne naprosto dokonale, takže o ní také téměř nevíte. Obě zmíněné vesty mají i 5 litrové varianty.

Navíc má Salomon v nabídce nově i 8 litrovou vestu určenou jen pro ženy Salomon Avanced Skin 8 Set W, kterou jsem z pochopitelných důvodů zatím netestoval, ale mohla by být dobrou variantou pro něžnější pohlaví (Ano, stále myslím dívky. Při ultramaratonech někdy není jisté, které pohlaví je to něžnější). Ke všem těmto vestám se navíc dá připnout vak na trekové hole Salomon Custom Quiver, který rozhodně patří k těm pohodlnějším způsobům, kam hole při běhu složit.

Čím budu svítit? (Čelovka)

Dále je hrozně důležité mít s sebou dobrou a spolehlivou čelovku. Jelikož se většina ultramaratonů odehrává alespoň částečně v noci, není radno tuto část výbavy podceňovat. Já nemůžu dopustit na Fenix HL60R, která je sice docela ošklivá a relativně těžká, ale tyhle nevýhody jsou vyváženy výkonem, výdrží a také možností vyměnit akumulátor, případně místo něj dát dvě normální CR123A baterie. Dá se dobíjet přes USB, takže není třeba pořád nakupovat nové baterky. Vím, že existují čelovky, které se dají různě programovat přes mobilní aplikace a podobné vymoženosti. Já jsem v tomhle ohledu zatím docela konzervativní. Chci, aby čelovka krásně teple svítila a vydržela celou noc, byla odolná proti počasí i nárazu a… a nic jiného vlastně nepotřebuji. Jako záložní světlo používám malou a lehkou Fenix HM51R Ruby, která se dá taky dobíjet a akumulátor se dá opět nahradit baterií v případě nouze. Také je ideální na tréninky, výlety a podobně.

A když bude pršet? Zmokneme? (Bunda)

U delších závodů je nepromokavá membránová bunda skoro vždy součástí povinné výbavy. Tady je třeba hned na začátek přiznat, že je to hodně drahá hračka. Ale zrovna nepromokavou bundu beru jako svělou investici nejen kvůli závodům. Je skvělé ji mít u sebe pro případ nouze i při normálních jednodenních (nebo i vícedenních) výletech do hor. Jaký typ si pořídíte záleží hodně na tom, do jakých podmínek se chystáte. Pokud vás čeká něco hodně extrémního, jistě se vyplatí si připlatit a koupit nějakou bundu s Gore-Texem. Ale já tady úplně nechci rozebírat všechny možnosti a technologie, které nepromokavé bundy nabízejí, to už by bylo hodně mimo rozsah tohoto textu.

Pokud jde o běhání dlouhých závodů, pak můj favorit je jasný, Salomon Bonatti Pro WP. Materiál Pertex Shield s nepromokavostí/prodyšností 20K/20K, která vás ochrání v téměr jakýchkoliv podmínkách, neskutečně lehká a sbalitelná to vlastní kapsy. Ano, jedná se o lehkou bundu a její hlavní úkol je ochránit vás při běhu a rychlejším pohybu v horách. Asi byste si ji nevzali na tůru do Himalájí. Nicméně to, pro co je stvořena plní dokonale. Sám jsem se několikrát přesvědčil, že když jde do tuhého, tahle bunda vám pomůže přečkat i ty nejhorší podmínky jako vichřici, bouři, sněhovou bouři a podobně. Jestliže vás závod vede do hor, kde se může počasí pokazit během pár minut, je dobré ji mít u sebe. Případně nějakou podobnou alternativu.

Do těžkých podmínek a na dlouhé horské závody nedoporučuji brát bundy s nižším stupňem nepromokavosti, například 10K. Něco na způsob Salomon Bonatti Race je rozhodně skvělá volba, která vám však spíš poslouží v o něco méně náročných podmínkách a kratších a rychlejších závodech. Pokud plánujete být na trati dlouho a budete se pohybovat v horském terénu, raději na bundě nešetřete a buďte připraveni na to nejhorší možné počasí.

Máme se o co opřít? (Hole)

A co hůlky, ptáte se? Jaké si mám vzít? Jak mají být dlouhé? I na ně se dostane… právě teď. Samozřejmě je otázkou, jestli jsou hůlky klíčovou součástí výbavy. Pro někoho jistě ano a někdo je zkrátka vůbec nepotřebuje. Já, například, jsem ještě před pár měsíci běhání s hůlkami bral jen jako nepříjemnou nutnost u těžkých závodů s šíleně velkým převýšením, kde právě hůlky mohou pomoci nejvíce. V poslední době jsem změnil názor a to nejen díky tomu, že jsem nedávno nějaké ty trekové hole dostal od Leki jako sponzorský dar (kecám, je to jediný důvod!).

Ale teď vážně. Má nechuť k užívání hůlek při běhání vycházela zejména z toho, že jsem neměl moc příležitostí, kde s němi trénovat. To znamenalo, že mi pak při závodění hole spíš překážely, nevěděl jsem co s něma, kdy je vytáhnout a kdy schovat. Jak sladit pohyb rukou s rychleji kmitajícími nohami a podobně. Jakmile jsem je při tréninku na LH24 začal užívat pravidelněji, začal jsem cítit, že mohou být opravdu nedocenitelnou pomocí a odlehčením pro unavené nohy. Na 100 miles of Istria jsem s hůlkami odběhl celý závod, a ne velké převýšení, ale těžký terén, obohacený o sníh a bláto, byly důvodem, proč jsem za ně byl nejednou velmi rád. Má rada tedy zní, pokud hůlky chcete použít, hlavně s němi trénujte a zvykněte si na ně, pak vám mohou u těžkých závodů dobře posloužit. Pořád ale nezapomínejte trénovat i bez hůlek, aby se pro vás časem nestaly jakousi berličkou, bez které v horách neuděláte krok. To pak může být problémem v případě, že během závodu hůlku zlomíte, nebo ztratíte.

Každopádně, pokud si budete pořizovat hole, u kterých se nedá nastavit velikost, vybírejte velice rozvážně a pořádně si velikosti vyzkoušejte. Já, při svých 175cm, jsem někde mezi 120cm a 125cm (je třeba započítat podrážku bot a ve kterém místě hůlky reálně držíte). Pokud jste na rozmezí, pak se rozhodněte hlavně podle toho, zda chcete hůlky používat primárně do kopce jako já (pak zaokrouhlete dolů) nebo po rovině a z kopce (pak můžete vzít větší velikost). Případně si pořiďte hůlky s nastavitelnou délkou.

A po jakých holích sáhnout? Asi nebude překvapením, že vám doporučím hole značky Leki, u kterých mě nejvíce baví systém úchytu Trigger Shark 2.0 a nacvakávání rukaviček, díky čemuž potom hůlku nemusíte vůbec držet a sundáte ji během sekundy. Pokud potřebujete něco s nastavitelnou délkou, pak neuděláte chybu s Micro Trail Vario.

Jinak dopručuji úžasně lehké Micro Trail Race a univerzální Micro Trail Pro. Samozřejmě, to co vám tady představuji jsou ty nejdražší karbonové modely. Leki nabízí i levnější varianty (například Micro Stick Carbon). Ale je jasné, že pokud nejste úplně závodníci, případně nechcete za výbavu moc utrácet, možná pro vás takováto investice nebude reálná. To je samozřejmě v pořádku, dají se jistě sehnat hole z hodně nižší cenové kategorie, které vám obstojně poslouží. Na druhou stranu, pokud toužíte po tom nejlepším, co dnešní trh nabízí, s Leki rozhodně chybu neuděláte.

Jak víme kolik je hodin? (GPS hodinky)

Opět je trochu kontroverzní zařadit hodinky na seznam klíčových prvků výbavy. Zach Miller běhá s levnými Casio, které si pořídil někde na trzích. Žádné vymoženosti, prostě mu hodinky ukazují čas, což mu stačí k tomu, aby podával neuvěřitelné a často i doslova dechberoucí výkony na závodech (tohle legendární video z TNF 50 Miler asi znáte). Vyplývá z toho jedna rada – nebuďte na hodinkách a jiných technických vymoženostech přehnaně závislí. A vím, že vám tady píšu něco, co se týká i mě samotného. Nenechte to zajít tak daleko, že když vám hodinky nenačtou GPS signál a nemůžete se svým výkonem pochlubit na Stravě, vykašlete se raději na celý trénink. Tak daleko jsem to naštěstí nikdy dojít nenechal, ale vím, že i tohle se v dnešní době stává, tak si na to jenom dejte bacha. Hodinky za vás ani za mě závod neuběhnout.

Proč tedy, po tom všem, uvádím hodinky jako jeden z klíčových prvků výbavy? Protože většina z nás chce mít – při obrovské porci kilometrů, které musíme při závodění často zvládnout – alespoň nějaký přehled o tom, ve které fázi závodu se zrovna nacházíme. Chceme mít odhad, kdy je asi tak reálné se dostat do cíle, v kolik nás má čekat na smluveném místě doprovod (v případě, že nějaký máme), zda stihneme doběhnout za světla či nikoliv, a takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Já jsem si své první pořádné hodinky Suunto Ambit3 Peak pořídil kvůli možnosti nahrát do hodinek trasu závodu. Byl jsem pořád někde ztracený a tohle pro mě byla, spolu s velmi dlouhou výdrží baterky, hlavní motivace, proč za podobné zařízení utratit nemalé peníze. Ne, že bych se pak s hodinkami už nikdy neztratil, ale rozhodně jsem se na trati cítil více sebejistě. A nejednou mě hodinky vrátily na správný směr.

Protože jsem fanoušek nových technologií, postupně jsem Ambity vyměnil za Suunto Spartan Ultra a ty poté za Suunto9, které používám v současnosti. Nejsou dokonalé, to určitě ne. To v dnešní době ale nejsou zřejmě žádné hodinky, stačí si přečíst nespokojené diskuze majitelů hodinek Garmin, Polar i jiných značek (například Coros v poslední době). Nechci se pouštět do srovnávání jednotlivých modelů. Každá značka se vyznačuje trochu jiným přístupem k dané tématice a vyniká v jiných oblastech než jiná. Obecně se nedá říct, že by některá z nich byla nejlepší. To bude záležet čistě na individuálních preferencích. Takže, proč já používám Suunto? A na co byste si měli při výběru hodinek dát pozor?

Tak předně, Suunto9 mají opravdu úžasnou výdrž baterie. To je na ultra základ. Hodinky, které vám umřou v polovině závodu, jsou docela k ničemu. Samozřejmě, dá se za běhu nabíjet z powerbanky a existují určitě i jiné vychytávky, ale to už nad tím musíte přemýšlet a řešit to a tahat kabely. Na Istrii jsem běžel něco málo přes 21 hodiny, Suunto9 byly nastaveny na nejlepší přesnost s 1s GPS záznamem a v cíli mně zbylo ještě více jak 30% „šťávy“. Díky tomu jsem mohl mít celou dobu zapnutou navigaci po trase závodu, byl si tak jistý, že běžím správně (i přes luxusní značení bylo pár míst, kde to nebylo úplně jasné). A kdyby se můj pobyt na trase měl protáhnout, pořád tam jsou v záloze ještě režimy baterie, které mi výdrž baterie mohou až několikanásobně protáhnout (a díky technologii FusedTrack mám ve finále stále ještě docela přesný záznam trasy).

Hodinky mají i určité „chytré“ funkce, jako notifikace z telefonu a také fitness funkce (kroky, spánek,…). Můžete si nastavit denní cíle a dostanete notifikaci, když je splníte. Není to však doménou těchhle hodinek. Pokud toužíte po chytrém fitness náramku, raději si kupte něco jiného. Já sám potřebuji, aby mě hodinky podpořily při tréninku a závodech, nic víc mě tak úplně nezajímá. Proto také dávám přednost Suuntu před jinými značkami, které sice překypují funkcemi, které já ale z velké části nevyužiji, a které jen ukrajují z výdrže baterie. Pokud chcete platit hodinkami a poslouchat přes ně hudbu, opět se mrkněte, co nabízí konkurence. V současnosti je největším nedostatkem Suunta podpora mobilní appky, která stále není dokončená a chybí v ní ještě pár základních funkcionalit (ale je možné stále používat plně funkční Movescount). Hodinky jsou ale dotaženy do fáze, že fungují v podstatě bezchybně. A další vylepšení by měly časem dorazit s novými firmwary.

 

Závěr

A co byste hlavně, kromě výše zmíněné výbavy, neměli rozhodně před takovým dlouhým během nechat doma? Nezapomeňte si motivaci, proč se z vlastní vůle chcete vzdát svého hýčkaného pohodlí a na mnoho hodin překročit hranici toho, co byste asi nazvali zónou komfortu. Místo pátečního večera stráveného v restauraci, hospůdce, v kině, v divadle, s knihou, dobrou hudbou nebo u televize s někým, koho máte rádi, se dobrovolně oddáte masochistickým radovánkám, jaké ultramaratony přinášejí. K úspěšnému dokončení závodu vám většinou nebude stačit, že následně dostanete pár lajků Facebooku. Jakmile totiž přijde jedna z mnoha krizí, které s velkou pravděpodobností během závodu prožijete, musíte začít tahat esa z rukávu. Tím esem může být představa někoho blízkého, kdo na vás čeká v cíli, nebo naopak myšlenka na někoho, koho jste ztratili a komu takhle chcete vzdát hold. Musíte si vzpomenout, kolik úsilí jste již obětovali v tréninku a co vás k takové bláznivé aktivitě v prvé řadě přivedlo. Jen pokud budete mít v těch nejtěžších chvílích o co svou mysl opřít, jen tak máte šanci, že to někde po cestě nezabalíte.

Jo a taky bude potřeba trénink, nezapomeňte před závodem alespoň pár měsíců zamakat na fyzičce. Kromě nějaké pořádné motivace vám žádná sebelepší a sebedražší výbava nepomůže proběhnout cílovým obloukem.

Nevím, jestli pro vás tento můj článek bude mít nějaký přínos. Doufám, že vám poslouží alespoň jako nějaká základní inspirace, na základě které si svou vlastní výbavu doladíte do toho nejmenšího detailu. Budu rád, když mi dáte vědět, ať už osobně nebo přes některou ze sociálních sítí.

V některém z příštích článků bych se rád pro změnu zaměřil více na ultramaraton z hlediska výživy, stravy, hydratace… Ale ještě nevím, kdy to bude:) Prozatím vám přeji hodně štěstí při vašich horských dobrodružstvích, trénincích a závodech!

(doprovodné obrázky vypůjčené z runsport.cz, kronium.cz, fenixlighting.com)

Jak jsem se na Istrii brodil po kotníky ve sněhu – 100 miles of Istria 2019, 5. místo

„Na vrcholku Vojaku je prý sníh, psali to na Facebooku…“ říká Roman Chládek, když se společně s ním a Peťou Žákovským šouráme na start stomílovky Istrií do městečka Labin. Před chvíli nás, kousek před vstupem do centra města, vysadily autobusy a já pořád nevěřím tomu, jaká je tady šílená kosa. Fouká, prší, mrznou mi ruce a slunce nikde k vidění není. Chtěl jsem závod běžet jen v lehkém Salomon S/LAB triku, jsme přece v Chorvatsku, ale pomalu od toho nápadu upouštím. „Sníh?“ říkám já „Ve vyšších polohách asi něco málo bude. Ale asi nic strašného. Chorvati nejsou zvyklí.“ Kdybych jen tušil.

Na Istrii jsem letos mířil poprvé. Poslední asi dva měsíce byly dost hektické, hlavně kvůli plánování svatby, což nějaké úsilí stojí, jak jistě sami uznáte, pokud už tuto zkušenost máte za sebou. Ještě na začátku roku jsem váhal, zda je rozumné vyrazit dva týdny po svatbě na stomílový závod. Nakonec jsme se s mou, nyní již ženou, Maruškou domluvili, že tuhle cestu do Chorvatska pojmeme jako svatební cestu číslo nula. Jak ona je tolerantní! Ale nebudu vás zdržovat detaily z našeho rodinného života, pojďme se věnovat běhání.

Zkrátka, do Umagu, kde byl také cíl a zázemí závodu, jsme dorazili autem ve středu večer společně s Peťou Žákovským (během čtvrtka dorazilo dalších několik českých aut napěchovaných členy RunSport Teamu). Byli jsme vybaveni více méně oblečením k moři. Mělo se ochladit, vím, ale pořád jsem si nějak nedokázal představit, jaká může být na Istrii zima. Teď už nějakou představu mám.

Jak jsem již psal na začátku, první šok nás čekal na startu závodu v Labinu, kde jsme všichni úplně příkladně prochladli, a kde jsem poprvé zalitoval, že rukavice a čepici, které jsem si do Chorvatska chytře vzal, jsem nakonec velmi nemoudře nechal ležet na pokoji v Umagu. Aspoň jsem si před startem na sebe hodil ještě triko s dlouhým rukávem, čehož jsem litovat rozhodně nemusel. Také jsem si na závod vzal hůlky Leki. Ano já, kdysi velký odpůrce běhání s hůlkami. Tohle rozhodnutí jsem si během následujících hodin mnohokrát chválil.

istria3

Ale zpět k závodu. Start byl rychlý. Hned pár kilometrů po startu se začala formovat vedoucí skupinka, která si běžela takříkajíc svůj vlastní závod. Nějaké změny se na čele sice udály, někdo odpadl, ale jinak se potvrdily papírové předpoklady elitních běžců. Součástí skupiny byl i pozdější vítěz závodu, Japonec Kazufumi Ose. Já se držel kousek za něma, chvíli jsem běžel v doprovodu Toma Štveráka, poté zase s Peťou Žákovským. Tempo bylo samozřejmě rychlejší, než jsem plánoval, ale znáte to. Asi se musím ještě několikrát spálit, abych dostal rozum.

Co jsem docela rychle pochopil, bylo, že závod rozhodně nebude lehký. Terén se hrozně rychle měnil. Střídaly se technické kamenité úseky se zpevněnými cestami a dlouhé roviny s prudkými kopci. Hlavně v první polovině jsem svou hlavu držel na uzdě a soustředil se téměř jen na samotný závod. Náladu mně zvedali zejména úžasní pořadatelé a dobrovolníci, kteří nejen že byli ochotní a velmi pozitivní, ale dokonce všichni tleskali, kdykoliv jsme dorazili na občerstvovačku. Nezmohl jsem se na nic jiného než se usmívat na všechny strany, tohle bylo prostě krásné. Závod byl navíc tak dobře značený, že jsem se ani já, starý kufrář, nemusel bát, že bych zabloudil, a mohl jsem se stoprocentně věnovat pohybu vpřed.

istria1

Největším překvapením první půlky trasy bylo stoupání na vrchol Vojak. Opravdu tam byl sníh, jak pořadatelé psali na Facebooku. Ale nebyl to jen lehký poprašek, jak jsem si bláhově myslel. Vrchol byl regulérně pohřben pod nánosem sněhu. V běžeckých trenýrkách jsem se již za svitu čelovky zaklesnut do trekových hůlek škrábal na vrchol, nohy až nad kotníky schované pod čerstvým prašanem. Navíc dost silně foukalo, takže pocitová teplota útočila na velmi nízká čísla. Po chvíli jsem přestával cítit prsty na rukou a láskyplně myslel na rukavice ležící v tašce na našem pokoji. Zmrzlé prsty by samy o sobě nebyly takový problém, ale bez citu v prstech bylo téměř nemožné dokonce i nahmatat ve vestě nějaký blbý gel, či cokoliv jiného k jídlu. Stálo mě to opravdu hodně úsilí a energie. A taky spoustu sprostých slov.

Když už byla situace hodně špatná, koukal jsem se na můj nový lesklý prsten, který jsem si během závodu pěkně zakrvácel, když jsem při jednou blátivém seběhu podklouzl a trošku si odřel pár prstů. Myslel jsem při tom na Marušku. Na to, že jsou v životě důležitější věci, než nějaké běhání. Že běhání je jen způsob, jak si zachovat rozum v tomhle bláznivém a hektickém světě. Způsob, jak ukázat lidem, že nic není nemožné, když se člověk naplno oddá nějakému svému snu. A proto se nesmí brát zas až tak moc vážně.

No, ale všechno jsem to nakonec nějak přežil, neumrznul jsem a po další porci kilometrů a spoustě bláta a kamení jsem doběhl do poloviny závodu, městečka Buzet, kde na mě čekal dropbag a teplé jídlo – včetně největšího přítele a základního stavebního kamene jídelníčku všech vegetariánů z Česka, smaženého sýru. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že druhá polovina závodu je jednodušší, protože se odehrává v menších nadmořských výškách, nebude to tolik kopcovité, už jen osmdesátikilometrový doběh do cíle. A vidíte, opět to nebyla tak úplně pravda. Docela mě alespoň potěšilo, že jsem se rozhodl nepřezouvat si v Buzetu boty a ponožky. Asi dvacet minut za městem jsem se musel asi třikrát brodit potokem bez možnosti přejít suchou nohou. Kdybych si v té chvíli užíval pohodlí čerstvých ponožek, možná by mi i ukápla slza.

Pár hodin poté, co jsem opustil Buzet, začalo na Istrií svítat. A nové ráno s sebou přineslo i lepší počasí. Dokonce jsem zpoza stále ještě docela těžkých mraků zahlédl povědomou oranžovou záři. To se vycházející slunce dralo nad horizont a snažilo se prorazit pomalu mizející hradby mraků, což mě na chvilku upřímně zahřálo u srdce. Dále už jsem byl ale čím dál více ponořený ve svém vlastním chrámu bolesti a soustředil se na každý krok, který jsem musel udělat. Běžel jsem bok po boku s Gerhardem Schiemerem z Rakouska a jediné, co mě sem tam vytrhlo z pekelného soustředění, bylo pár slov, které jsme spolu čas od času prohodili. Navzájem jsme se tahali a stupňovali tempo, až do chvíle, kdy Gerhard prohodil svým silným rakouským přízvukem něco jako: „Aj vil tráj sam mjusik.“ Nasadil do uší sluchátka a v ten moment byl pryč. Viděl jsem ho pak až v cíli. Druhá polovina závodu se sice odehrávala v menších nadmořských výškách, ale zase sebou přinesla dlouhé nepříjemné rovinky, na které navazovaly ostré táhlé stoupáky do krásných historických vesniček či městeček jako Motovun nebo Oprtalj. Bohužel jsem již nebyl ve stavu, abych dokázal ocenit jejich krásy a výhledy na Istrii, které se z nich nabízely.

istria2

Na 148. kilometru mě u občerstvovačky v Grožnjan překvapili Peťa Žákovský i Roman Chládek, kteří oba bohužel museli vzdát kvůli prochladnutí v nočních fázích závodu. Ale přivezli mi s sebou Marušku, což bylo přesně to povzbuzení, které jsem nekonečných dvacet kilometrů před cílem potřeboval. Rychlost mého „běhu“ se zatím čím dál více smrskávala a já musel sám se sebou hrát různé psychologické hry, abych se udržel alespoň v nějakém pohybu. Navíc mě předbíhali v podstatě všichni závodníci z kratších tras, což bylo mírně demotivující. Pozdravil jsem se s Marťasem Jorem, Míšou Richtrem a Ráďou Mizerákem z našeho Runsport Teamu. Záviděl jsem jim, že dokážou běžet tak rychle a lehce. Jako gazely se téměř neslyšně vznášeli nad prašnými kamenitými cestičkami a já se jako vysloužilý slon pomalými těžkými kroky produpával vpřed. Alespoň tak nějak mně to v ten moment připadalo.

Snad nikdy se mi nepovede vychutnat si luxus pomalého dopajdání do cílové rovinky. Před Buje mě dohnal Slovinec Janez Justin, se kterým už jsme se párkrát během závodu střetli. Vypadalo to na souboj o šesté místo a musel jsem se hodně odhodlávat, abych mu je nenechal zadarmo. Tvářil se, že má více sil a lepší náladu. Trochu jsme si povídali. Nechtěl jsem to vzdát, ale vnitřně jsem se smiřoval s tím, že o šesté místo přijdu. To ale jen do chvíle, než jsem uviděl nepřehlédnutelnou modrou bundu elitního Francouze Antoine Guillona, který už nyní jen šel. Ptal jsem se, jestli je v pohodě. „Yes. I am kaput but I want to finish.“ Najednou z toho byl souboj o první pětku. Hodil jsem do sebe celý gel, zapil RedBullem s vodou a zkusil jít naposledy do trháku. U cedule, jež hlásala 5 km do cíle, jsem zkusil sáhnout hluboko do energetických rezerv a Slovinec můj nástup nezachytil, takže se mezi námi udělala mezera. Brzy jsem si uvědomil, že pět kilometrů bylo asi na takový nástup hodně brzy, ale už bylo pozdě nad tím přemýšlet. Skřípal jsem zubama a mobilizoval veškeré psychické i fyzické síly, abych zpomalil co nejméně. Kilometry ubíhaly neskutečně pomalu. Po 162 kilometrech jsem ze sebe musel vydat všechno, co ve mně zbylo, abych skončil mezi nejlepšími pěti. Ale vydržel jsem. Nevím sice, jak jsem to udělal, ale náskok jsem si udržel až do cílové rovinky, kde jsem si ještě plácl s přihlížejícími a nesmírně šťastný proskočil cílem. Právě jsem přeběhl celou Istrii z východu na západ. Nedělní vyhlášení a sdílení pódia společně s nejlepšími závodníky za doprovodu We are the champions a potlesku docela početného zástupu fanoušků bylo už jen nádhernou třešničkou na dortu.


Teď budou klasicky následovat děkovačky:

V prvé řádě mé ženě Marušce, která mě jako vždy neskutečně podporovala a starala se o mě. I přesto, že naše první novomanželská cesta směřovala na závod do chladného a deštivého Chorvatska a ne někde do tropů. Díky Maruško!

Zároveň děkuji všem lidem, kteří povzbuzovali a fandili mně. Opět neskutečné množství povzbudivých komentářů a zpráv. Velké díky!

Díky Peťovi Žákovskému, že nás s Maruškou přibral do auta, a celému Runsport Teamu za nádherně strávených pár dní v Chorvatsku (včetně pozávodních pivních lázní:)).

Organizátoři závodu, v čele s Alenem Paliskou, odvedli úžasnou práci. Opravdu profesionálně (do nejmenšího detailu) a přitom neuvěřitelně lidsky, s až rodinnou atmosférou, uspořádaný závod. Zároveň všichni dobrovolníci se snažili pro nás udělat maximum. Lidi kolem trati povzbuzovali, každý aspoň zatleskal. U nás jsem nikdy nic podobného nezažil. Díky celé Istrii.

Nakonec opět poděkování sponzorům, za které je radost běhat. Manželé Sadílkovi z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon, které, alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Nová vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a boty S/Lab Ultra 2 byly základní a nepostradatelnou součástí mé výbavy.

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Celých 100 mil vydržely bez jediného záškubu trackovat v nejvyšší kvalitě s 1s záznamem GPS a ještě jim na konci zbylo 30% baterky. Tomu říkám hodinky pro ultra běžce (a nejen pro ně).

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně jako doplněk v mém každodenní životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt!

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. V tomhle závodě bych bez nich trpěl ještě o mnoho více:)

 

Bílé peklo aneb LH24 2019, 3. místo

Tma, kotníky lámající se ve všech možných úhlech utopeny v moři sypkého sněhu. Silný vítr a oslepující chumelenice nelítostně bodající do očí. Pokud si z letošní čtyřiadvacetihodinovky na Lysé něco pamatuji, pak je to bezútěšné utrpení. Nechci být přehnaně dramatický, ale jestliže běhám ultramaratony pro určitý požitek z běhu, objevování neznámých míst, epické výhledy do hlubokých zelených údolí, osamocené západy a naději vracející východy slunce na samotných vrcholcích všelijakých hor a kopců, pak je těžké najít důvod, proč jsem se letošního ročníku LH24 účastnil. Nic z toho jsem totiž nezažil.

Byl to již můj třetí ročník a trénoval jsem na něj jako nikdy dříve. Na podmínky, jaké letos vládly, jsem však připraven nebyl. Byla to zkrátka čistá dřina a jedinou motivací, proč dokončit další kolo, mi byl polibek snoubenky Marušky v depu na Sepetné (než ji v noci vystřídal kamarád Miloš, pak jsem se již na polibky až tak moc netěšil). Hnala mě touha dokázat něco speciálního, přestože i ta se ke konci vytratila společně se všemi fyzickými i psychickými silami. Proto jsem už ve finále ani nenastoupil do třináctého kola, které by mě sice už nikam neposunulo a pravděpodobně by mě ještě několikanásobně více zničilo, ale mohl bych se alespoň chlubit, že jsem dal třináct kol. Stejně jako vítěz…

D81_0278
LH24 2019 Foto: Jakub Stryk

Ale nechci být jen negativní. LH24 je zkrátka jiný závod. Extrémní je opravdu to správné slovo. Těžší než vše, co jsem na domácí půdě běžel. Ať už jsou to nevyzpytatelné podmínky, okruhový formát, který vás neustále nutí někoho předbíhat a vystupovat tak ze svého komfortního tempa, nebo závodění ohraničené časem a ne klasicky vzdáleností. Vše vás postupně ubíjí a vyčerpává, ať se ucházíte o první příčky, či si na Lysé kroužíte jen pro čirou radost z pohybu. No a letošek byl ještě extrémnější, než předchozí dva ročníky, kterých jsem se zúčastnil. Lysá mě bohužel zastihla nepřipraveného, což je, vzhledem k tomu jak moc jsem se na ni letos chystal, docela paradoxní.

Přepálené tempo. Ano, vím, že se tohle slovní spojení ve vztahu k mému pokusu docela často skloňuje. Přiznávám, přehnal jsem to. Kdo sledoval loňský ročník, musel mít letos pocit jistého „déjà-vu“. Já na čele, dřu se jako splašený kůň a Radek Chrobák mě někdo kolem poloviny předběhne a vyhraje. Letos mě navíc předběhl i Peťa Král, kterého jsem doteď moc neznal a velice příjemně mě svým přístupem i taktikou překvapil. Každopádně, otázka za milion zní, proč jsem šel stejně hloupě jako loni? Proč jsem se odrovnal na začátku a nešetřil síly do pozdějších fází závodu?

Asi takto. Loni jsem se na čele ocitl víceméně náhodou. Šel jsem tak, jak mi tělo dovolilo, než úplně došly síly a já se propadl na druhé místo. Letos to byla promyšlená (ehm) taktika. Možná naivní, nechci se přít. Přípravu jsem nepodcenil, to vím jistě. Sice mě dvakrát v měsíci před závodem skolila nemoc, bohužel, ale přísahám, že jsem měl natrénováno jako v žádném z předchozích ročníků. Věřil jsem si, že můžu od začátku nastoupit, vytrhnout ostatní z jejich komfortní zóny, nenechat je vydechnout. Viděl jsem to jako možnost, jak se na Lysé hoře srovnávat s Radkem, který tam je téměř jako doma. Nemám na něj v sebězích a i v prudkých stoupáních je minimálně o chlup lepší než já. Jak bych s ním mohl závodit, kdybych chodil vedle něj v jeho stínu? Jasně, dalo se vyčkávat a doufat, že se Radek vyčerpá sám, nebo že udělá nějakou jinou chybu. Ale já na Lysou nepřijel vyčkávat. Nepřijel jsem tam neprohrát. Chtěl jsem zvítězit. Tečka. I za cenu toho, že v průběhu odrovnám sám sebe, což se samozřejmě nakonec stalo, jak naznačují konečné výsledky. Moje taktika byla v daných podmínkách nejspíš trochu sebevražedná, teď už to vím. Nutnost zabírat i v seběhu z Lysé hory není úplně normální, uznejte sami. Hluboký sníh mě trápil už jako mladého fotbalistu, kdy nás náš tehdejší trenér (zdravím pana Janoška) v rámci zimní přípravy posílal prorážet hluboké závěje sněhu. Již tehdy mně přišlo, že trpím více než ostatní. Může za to tělesná konstituce či špatný trénink? Možná tak nějak oboje, ale nehledám výmluvy. Vím, že jsem to zkusil a udělal pro vítězství maximum. I když to znamenalo dokončit posledních pár okruhů v docela velkých bolestech, kdy jsem při sebězích bez přehánění skřípal zubama – na pokraji sil. Tím, že jsem vynechal poslení okruh jsem navíc přišel o „triumfální“ seběh do cíle. Cítil jsem se tak nějak prázdný, jako bych ani závod nedokončil. Příště možná vezmu rozum do hrsti a zkusím raději to vyčkávání na chyby ostatních. Anebo taky ne. Kdo ví, jak bych dopadl, nebýt toho svižného začátku. Možná by byl výsledek ještě horší.

Asi nemá smysl to dále rozpitvávat. Jak Radek opakoval během celého minulého roku: „Nechci pořád dokola vyprávět o závodě, který se běhá dokola…“. A má pravdu. Pokud chcete bližší náhled na to, jaké to je za den provést několik výstupů na legendární Lysou horu, doporučuji vám tento závod vyzkoušet na vlastní kůži. Co se týče vyčištění hlavy a totálního restartu celého těla, asi není moc lepších možností. Jen si raději předem stanovte dobré důvody, proč to děláte, neboť touha to po každém kolem zabalit je s postupujícím časem silnější a silnější. Obzvláště, pokud budete mít štěstí na podobnou přízeň počasí, jako byla v tomto roce.

Tak to bychom měli. Krásný začátek roku. Byl jsem z třetího místa zklamaný, ale jen do chvíle, než jsem si uvědomil, jakou šílenost jsem zase zvládl. Navíc věřím, že tohle byl opravdu jen začátek, a že tento rok ještě přinese další, snad ještě zajímavější výzvy. Teď už jen odpočinek, vytrhnout osmičky a jdeme na to, rok 2019 se teprve rozjíždí!

Nakonec poděkování. Nejdříve samozřejmě Marušce, za to, že se mnou tohle divadlo musela opět protrpět. Skoro celou dobu mě na Sepetné vítala s úsměvem a starala se o mě. Pak také kamarád Miloš Krása, který zavzpomínal na atmosféru „tisícimílovky“ na horském kole a pomohl mi, když si Maruška šla na pár hodin zdřímnout. Jeho slovy: „Bylo fajn zase vidět kolem sebe zničené lidi…“. To jistě bylo kamaráde, o tom žádná. Pravda je, že bez Marušky a bez Miloše by nebylo ani žádné třetí místo, takže díky vám!

Díky celé mé rodině, že mně v mém bláznění pomáhá a taktéž mě vždycky podporuje a fandí mi, je to pro mě moc důležité.

Pak také děkuji všem fanouškům. Tolik zpráv a povzbuzování, co jsem zažil osobně během závodu, nebo poté na sociálních sítích, jsem opravdu nečekal. Všem vám srdečně děkuji. O to větší mám radost, že jsem nakonec vydřel alespoň to třetí místo, bylo to i pro vás!

V neposlední řadě děkuji sponzorům Runsport.cz, Salomon a Shake-It za důvěru a prostředky, které do mě vkládají i v tomto roce. Snad se vám odvděčím nějakými pěknými výsledky, budu se snažit, slibuji!

  1. místo – Radek Chrobák, 13 okruhů
  2. místo – Petr Král, 13, okruhů
  3. místo – já :), 12 okruhů

Kompletní výsledky ZDE

Hlavní výbava:

hodinky SUUNTO Spartan Ultra

vesta SALOMON S/LAB Sense Ultra 8 Set

triko s dlouhým rukávem SALOMON Fast Wing MID M

bunda SALOMON S/LAB Light JKT

legíny SALOMON Fast Wing Tight

boty SALOMON Speed Spike

ponožky SALOMON XA Pro

spodní vrstva SALOMON Support Half Tight

NIK_0218
LH24 2019
Foto: Lukáš Podolák

NIK_6035
LH24 2019 podium Foto: Lukáš Podolák

Všechny skvělé fotgrafie Jakuba Stryka a Lukáše Podoláka naleznete ve fotogalerii na stránkách závodu ZDE