Nezastavím

Oči mě pálí, mám je zalité potem, téměř nevidím. Ve snaze jim trochu ulevit je protírám zpocenýma rukama, ale tím to jen zhorším. Svět kolem se změnil ve změť rozmazaných barevných šmouh. Mohl bych zastavit a oči vysušit trikem, nebo kapesníčkem, ale to nepřipadá v úvahu. Jsem uprostřed tréninkového intervalu a zastavit by znamenalo nesplnění cíle, který jsem si na začátku dal. Smiřuji se tedy s tím, že běžím téměř po slepu a pokračuji dál.

Všichni víme, že naše vnímání času je relativní, to je prostý fakt. Jak dlouhých může být patnáct minut? To ve spoustě přípapadů zálěží na tom, jak oněch patnáct minut vyplníme. Jestli je nám činnost příjemná či nikoliv. V případě intervalových tréninků může každá minuta trvat věčnost. Pokud jste se již s intervalovým tréninkem v nějaké z jeho mnoha podob setkali, jistě mi dáte za pravdu. Určitě znáte ten pocit, kdy vám připadá, že se skoro zastavil čas. Díváte se na hodinky a vteřinová ručička se téměř nehýbe. Podíváte se znovu po minutě a ta líná mrcha poskočila teprve o dvacet sekund vpřed. Z patnácti minut, které jsem si pro svůj interval zvolil, neuběhla ještě ani polovina a já bych se na to nejraději vykašlal.

Dýchám zhluboka, snažím se držet námahu a tempo, které bych podle teorie měl vydržet kolem hodiny. Vždyť nevydržím ani blbých patnáct minut.  Že bych trochu přepálil tempo? Ať je to jak chce, teď už není cesty zpátky, musím zatnout zuby a pokračovat. Vzdát se a zastavit není možnost. Kopec je docela prudký a nohy jsou čím dál těžší, přestávají poslouchat. Přijde mi, že jen přešlapuji na místě. Proč to vlastně dělám?

Běhání v terénu je často krásné a rozmanité, zřejmě proto mě tak pohltilo. Běhání v horách? Mnohdy dechberoucí. Ten pocit vyběhnout na vrchol vlastními silami je nepopsatelný. Přenádherné výhledy, poznávání nových míst, posouvání svých limitů, změny povrchu, prudká náročná stoupání a většinou ještě náročnější, ale o to zábavnější seběhy, to vše definuje takzvané „trailové“ běhání. Co to má společného s tím co teď dělám? Vstával jsem v pět ráno, abych mohl kroužit v městském parku v centru Brna. Ještě je tma, teplota je pocitově na hranici mezi snesitelnou a nepříjemně vlezlou zimou, takže nemám tušení, jestli jsem se oblíkl málo, nebo na sobě tahám vrstvu oblečení navíc. Každopádně se potím slušně a můj organizmus je tak rozpálený, že chlad mi teď starosti určitě nedělá. Místo nádherných výhledů z horských hřebenů se kochám pohledem na probouzející se město. Takové panoráma taky není vždy k zahození, má to něco do sebe, ale když se mé oči mohou kochat živou přírodou a majestátními horami, jakými jsou například mně nejbližší Beskydy, je to o moc příjemnější. Místo zurčení horských pramínků poslouchám troubení aut netrpělivých řidičů spěchajících kdo ví kam… To vše za doprovodu narůstající agonie, jaká doprovází můj trénink. Srdce buší jako o život, pálí mě oči, pálí mě končetiny, ve kterých se hromadí kyselina mléčná (ačkoliv podle některých novějších studií za to ona přímo nemůže). Ani myšlení není tak jasné jako na začátku. Ale já stejně nezastavím.

Přemýšlím, jestli by nebylo lepší se ještě dvě hodinky převalovat v posteli, v teple, zachumlaný pod peřinou vedle Marušky. Co všechno bych mohl dělat místo tohoto dobrovolného mučení? Běh mě baví, ale není už tohle za hranou? Nestačilo by si jít po práci půl hodinky vyklusat po městě? Co z toho mám, že si takhle dobrovolně huntuju tělo? Kolik lidí si o mně myslí, že jsem blázen? Někdy stačí udivený pohled chodců venčících své pejsky po ránu v tom stejném parku, kde já podávám své „vrcholové“ výkony, abych věděl, že ne každému tohle přijde normální. Někdy stačí třeba i bezelstně prohozená slova jako: „Kam spěcháš?“, abych začal pochybovat o smyslu všeho co dělám. Co tím svým běháním komu přinesu? Vždyť je to tak sobecká aktivita… A stejně stále běžím.

Hodinky pípají a vibrují na mém levém zápěstí, čímž mě rázem vytrhnou z hlubokých úvah o komplikovaném životě běžce. Konec intervalu, je to za mnou! Následuje nepředstavitelná úleva. Přecházím do volnějšího klusu, dýchání se zklidňuje, do nohu i do rukou se vrací život s tím, jak organismus čistí nahromaděnou kyselinu mléčnou ze svalů a mění ji zpátky na energii. Tělo se pomalu vzpamatovává ze všeho, co kvůli mně muselo podstoupit. Promiň mi to, tělo… Co je však ještě důležitější, s koncem intervalu se něco přepne i v mé hlavě. Pryč jsou téměř všechny pochybnosti, které se mi v mysli za oněch dlouhých patnáct minut vyrojily. Najednou vím proč to dělám. Vím, proč dokážu na horské a trailové závody trénovat i v centru města, ačkoliv jsem tím ochuzen o téměř veškeré výhody běhání v přírodě.

Vím, že když tenhle tréninkový režim vydržím, odměnou mi pak budou právě všechny běhy v horách, na které budu dostatečně připraven. Ne dokonale, ale pracuji s tím, co mám. Navíc si uvědomuji, že mě to baví. Baví mě samotné běhání, i na té tvrdé silnici, když není zbytí. Nejsem si jistý proč, nad touhle otázkou se zamýšlí snad každý běžec, ale na tom teď ani trochu nezáleží. Kdybych si mohl každé ráno vyběhnout na Lysou horu, asi by mě to bavilo více, ale… Ale jsem šťastný, že mohu dělat to, co mě baví. Nikdy nevíte co vás v životě potká. Třeba s sebou zítřek přinese nechtěnou a nečekanou změnu, jako nehoda, nemoc nebo jiné tragédie a já o tohle všechno budu ochuzen. Jakkoliv je ranní vstávání nepříjemné, jakkoliv o tom všem někdy pochybuji, vím, že to dělám rád. Proč bych se dobrovolně připravil o něco, co mám rád? Navíc tím, že se ráno přinutím vstanout a jít ven, splním jeden denní cíl, což už samo o sobě přináší obrovský pocit naplnění. I kdyby už celý zbytek dne stál za houby, alespoň v něčem jsem byl úspěšný. Je to sice cíl maximálně sobecký a pro všechny ostatní nedůležitý, ale je můj. A já si mohu říct, že jsem jej zvládl.

Hodinky se znovu připomínají. Sedm minut vyhrazených na odpočinek je pryč jako mrknutím oka. To je ta zatracená časová relativita. Začíná odpočet dalšího intervalu. Celkem dnes mají být čtyři. Sklopím zrak, prohloubím dýchání, zrychlím krok a jdu na to. Čeká mě dalších útrpných patnáct minut. Ale já nezastavím…

GOPR0066_1523699977116_high

 

 

2 komentáře: „Nezastavím

  1. Zdeno super čtení, jsi fakt borec, jen tak dál. Máš velký obdiv mnoha lidí a pro mnoho jsi inspirací. Tudíž pochyby nejsou zrovna u tebe na místě. Klobouk dolů i za tento „blog“ jsi frajer.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s