Jak jsem ke koze přišel – Scenic Trail 2018 (2. místo, 17:07)

Někdy se můžeme snažit sebevíc, ale stanoveného cíle ne a ne dosáhnout. Asi je to tak správně. Těžce dosažitelné cíle nám dávají motivaci, abychom vylezli ze své pohodlné ulity a začali pořádně makat. I když se nám nepovede dojít až na úplný konec, už jen to, že se vydáme na cestu, z nás udělá lepší, zkušenější a odolnější verze sebe samých. Jindy pro změnu shoda okolností, štěstí a tvrdá dřina zajistí, že se cíl z ničeho nic přiblíží na dosah ruky. Stačí jej jen uchopit a je váš! Může mít třeba formu kovové kozy.

Tak nějak vnímám své druhé místo na letošním Scenic Trailu. Závodu, který měl být vrcholem mé letošní sezóny a jemuž jsem podřídil veškerou přípravu první poloviny tohoto roku. Můj první závod mimo československé hranice. Všechno do sebe zkrátka zapadlo. Nebyl jsem zraněný, nebyl jsem nemocný, měl jsem čas trénovat a na start jsem dorazil připraven a plný odhodlání (nebo jsem si to myslel). Až mě to začalo děsit. Do Švýcarska se nám také podařilo dorazit s předstihem dvou dnů, takže jsem před startem stihl setřást únavu z třináctihodinové cesty autem a pořádně se prospat. Více jsem si ani nemohl přát.

Měl jsem neprůstřelný plán. Jít si svůj závod, nepřepálit začátek, ale zároveň ze sebe zkusit vymáčknout co nejvíce. Buď to vyjde a doběhnu ve slušném čase, nebo se do cíle budu plazit po čtyřech. Znovu a znovu jsem si to omílal v hlavě, když jsem stál na startovní čáře v malebném švýcarském městečku Tesserete. Od startu jsme s kamarádem Ondrou nasadili ostřejší tempo a docela rychle se propracovali hodně dopředu. Povídali jsme si, kochali se nádhernými výhledy, které se nám znovu a znovu otevíraly před našima očima. Obrysy kopců, na jejichž úbočí se jako zářící tepny rozlézalo osvětlení městeček okolních městeček a vesnic. Noc byla příjemně teplá a kilometry ubíhaly nebývale rychle. Někdy během dlouhého stoupání na Monte Tamaro jsem zůstal sám a snažil se udržet si odstup od čelovek svítících nedaleko za mnou.

IMGL0009
Photo by Gastone Farolfi

A pak už to bylo jako na houpačce. Chvíli jsem běžel, chvíli šel, škrábal se do kopců a myslel na to, že mi Scenic Trail pěkně nakopává zadek. Nedaleko za občerstvovačkou s dropbagem, který jsem ve spěchu ani neotevřel, mě předběhl Nizozemec Thomas Dunkerbeck. No, spíš mě předešel, zrovna jsme se škrábali do tak prudkého kopce, že jsem se jednou rukou přidržoval trsů trávy a v druhé jsem svíral tenké jistící lano. V té chvíli jsem se, alespoň podle informací z trati, propadl na čtvrté místo a moje nalomená psychika začala hlodat. Navíc se přidalo i stále se zhoršující vedro, které mě nutilo pít litry vody. Přesto mě stále sužovala neutichající žízeň. Vygradovalo to výstupem na nejkrásnější místo celého závodu, hřeben překlenující nejvyšší bod tratě Monte Garzirola. Tady se naše dlouhá trať spojila s kratšími závody na 27 km a 54 km, takže jsem až do konce závodu nebyl sám. Stal jsem se součástí lidského hada, bez začátku a bez konce, pomalu se plazícího do stále ještě asi třicet kilometrů vzdáleného cíle.

Lidi ale byli úžasní. Když jsem je předcházel a oni si všimli, že závodím na nejdelší trati, fandili a zasypávali mě obdivnými komentáři, kterým jsem sice dost často nerozuměl kvůli jazykové bariéře (Jak by se mi tam hodila italština!), ale které mi pomáhaly pohybovat se vpřed. Někdo si se mnou i stihl vyfotit rychlou selfie, to bylo nečekané a zároveň velmi povzbuzující. Zraněný Robert Frohn, který nemohl běžet, aspoň čekal na trati, aby nás popohnal. Pomohl mi pozvednout uvadající náladu. Horko ale bylo šílené. Místo, abych se kochal dechberoucími výhledy, jsem se zaživa opékal na pražícím slunci a modlil se, aby někde brzy byla voda, protože já už u sebe žádnou neměl.

Běh se změnil v pomalou chůzi. Začal boj o přežití. Naděje a motivace se v té výhni pomalu roztápěly. Hlava mi říkala, že na tom závodě nemám co dělat, že je to jiná liga. Jedna z největších krizí, jakou jsem zatím při běhání prožil. Naštěstí mě vysvobodila fontánka s křišťálově čistou ledovou vodou, která se přede mnou uprostřed hřebene zjevila. Už se tam čvachtala spousta účastníků kratších závodů, kteří trpěli podobně jako já. Úplně se mnou trhlo a celým mým tělem projelo mrazení, když jsem si ledovou vodu nalil na zátylek. Byl to však oživující pocit. Napil jsem se a pokračoval ve výšlapu. Než jsem se trochu zavodnil trvalo ještě relativně dlouho, ale alespoň jsem už dokázal docela normálně myslet. Nedlouho potom jsem zpátky předběhnul onoho Nizozemce a byl jsem odhodlaný už ho za žádnou cenu nepustit před sebe. Mohl jsem být na bedně. Třetí místo!

Do cíle to byla ještě moc dlouhá cesta a musím přiznat, že jsem si ji docela protrpěl. Už jsem to hrozně moc chtěl mít za sebou. Zradila mě hlava. Místo na cestu jsem myslel na cíl a to nikdy není dobré. Scenic Trail mi v plné kráse ukázal, kde jsou moje největší slabiny, za což mu ovšem musím být vděčný. Na poslední občerstvovačce v Bré na mě čekala Maruška, což mi dodalo poslední zbytky sil, abych ten pekelně krásný závod dotáhl do konce. Martin Jor, který tam čekal s ní, mě informoval, že do cíle to je deset kilometrů a je tam jeden kopec. Pěkně kecal. Ale já už se do toho Tesserete nějak dobelhal. V cílové rovince mi dali do ruky českou vlajku. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, kde má být jaká barva a pak už jsem si jen užíval nádherný pocit protnutí pomyslné cílové pásky. Navíc mě čekalo šokující zjištění, že jsem druhý a ne třetí, jak jsem si celou dobu myslel. Únavou jsem se zbortil na rozžhavený asfalt a do očí se mi draly slzy. Mísily se ve mě pocity štěstí, únavy, bolesti a ta česká vlajka tomu nasadila korunu.

IMG_0078Povedlo se to. Celá naše výprava byla úspěšná. Radek Chrobák na úžasném pátém místě, Ondra Tabarka patnáctý, Tom Svoboda třicátý osmý. Nevím, jestli se na Senic Trail ještě vrátím, ale jsem rád, že jsem tam byl. Můj čas 17:07 není nijak ohromující. Za Švýcarem Walterem Manserem jsem zaostal o více jak hodinu (15:44), to je rozdíl třídy. Nevím, jak moc se dají porovnávat podmínky, ale Mara Causidis to loni prosvištěl za 16:08. Kombinace horka a určité naivity mě dohnala k několika obrovským krizím a navíc jsem se tentokrát ani nemohl úplně spolehnout na svou hlavu, která si se mnou dost pohrávala. Ale nezastavil jsem! Pro mě je nejdůležitější, že jsem to zvládl a přes všechny komplikace dorazil do cíle. Druhé místo je krásný bonus. Jak jsem říkal Tomovi Svobodovi, když jsme vedli pozávodní debatu, všechno je to pomíjivé. Mé druhé místo vlastně nic neznamená a nikoho zajímat nebude. Nejdůležitější bylo načerpat zkušenosti a pochopit, jak to chodí na závodech jinde ve světě. A tuhle část snad mohu prohlásit za úspěšnou. Věřím a doufám, že tohle byl pro mě jen další začátek. Takže díky vám všem za úžasnou podporu a brzy snad někde zase na viděnou!


Děkuji Shake-It za perfektní před- a pozávodní stravu!

Díky Runsport.cz a Salomon, že mě vybavili těmito skvělými věcmi (jen v jiných barvách):

DSC03566
Photo by Giuseppe Gambarota

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s