Když to prostě nejde – Nízkotatranská stíhačka 2018 (4. místo, 13:05)

Přes Veľkou Chochuľu, nejvyšší vrch západní části Ďumbierských Tater, se velkou rychlostí převalují hustá mračna. Během pár minut se prudce ochladilo a místo slunečních paprsků cítím na svých obnažených ramenou studené kapky vody. Během chvíle se lehké mrholení mění v ledovou sprchu a s pomocí silného větru začne bičovat mé zbědované tělo. Přehodnocuji svůj záměr dojít zbývajících patnáct kilometrů bez bundy a s mírnými obtížemi přes sebe přehazuji svou nepromokavou Bonatti. Poprvé v závodě si přes hlavu přetahuji kapuci, protože mám kvůli padající vodě problém udržet otevřené oči. Zápasím s větrem cloumajícím se mnou ze strany na stranu a snažím se udržet směr na úzkém turistickém chodníku. Je to pro mě vůbec poprvé, co jsem během závodu zažil takovéto nepřívětivé podmínky, a přestože si to určitým zvrhlým způsobem užívám, zároveň tomu chci co nejrychleji utéct, sestoupit do údolí a nechat běsnící živly za sebou. Stejně tak bych už rád za sebou nechal tento závod…

Na letošní „Stíhačku“ jsem se velice těšil. Loni jsme ji s Ondrou vyhráli, to se ještě jednalo o závod dvojic. Nízké Tatry jsem do té doby vůbec neznal a během závodu se do těch krásných kopců zamiloval, tak jako do závodu samotného. Termín pět týdnů po Scenic Trailu, ke kterému jsem první část tohoto roku směřoval přípravu, se mi zdál docela rozumný a věřil jsem, že budu připraven. S blížícím se datem závodu jsem ale cítil, že něco není úplně v pořádku. Měl jsem těžké nohy a chyběla mi jiskra. Místo odpočinku a regenerace jsem ovšem pokračoval v plném tréninku a namlouval sám sobě, že to nějak rozběhám. Mýlil jsem se. Pokud jsem v poslední době startoval v závodech s myšlenkou na vítězství, tentokrát jsem měl pocit, že bych snad ani nemusel dokončit. Smetl jsem to ze stolu jako předzávodní nervozitu a všechny pochybnosti odsunul do té části mé mysli, kde mě nebudou moct obtěžovat. Ty však jen ve stínech vyčkávaly na záchvěv slabosti, aby se mě pokusily srazit na kolena.

Od startu se mi vedlo docela dobře, síla v nohách sice nebyla taková, jak jsem zvyklý, držel jsem se však vedoucí skupinky a snažil se být pozitivní. Vystoupali jsme na Královu Holu a pak už hnáni nepříjemným větrem jsme pelášili po červené hřebenové značce, která nás měla vyvrhnout až v Donovalech. Pochybnosti se začaly drát na povrch, když se od nás, při letmém občerstvení na Andrejcové, odtrhnul Ondra s budoucím vítězem Mariánem, a během okamžiku se ztratili z dohledu. Chtěl jsem se za ně zavěsit, nenechat je utéct, ale nešlo to. Doufal jsem, že se z toho ještě vylížu, vždycky je přeci šance. Nepsal jsem o tom někdy náhodou? Ale podvědomě jsem tušil, že je zle. Když jsem se nemohl rozběhnout ani na rovinatějších běhatelnějších úsecích a klopýtal o každou terénní nerovnost, o každý blbý čouhající kořen nebo větší šutr, napadlo mě, jak by bylo osvobozující, kdybych třeba blbě došlápnul, něco si udělal, a měl tak alibi ukončit všechno to nesnesitelné utrpení. Přemýšlel jsem o tom, že nejsem dost dobrý, že všechen ten těžký trénink, kterému se téměř den co den podrobuji, je k ničemu. Ubíjel jsem se představou, kolik zklamu lidí, kteří mi věří…

„Takový ty jsi srab? Chvilku to bolí a už chceš utéct? Proč tady jsi?“

Dobrá otázka, proč jsem tam byl? Kousek za Čertovicí, jež se nachází přibližně v polovině trati, mě předběhl Adrián Kašniar, pár sekund za mnou visel Radek Chrobák a já se propadl na ještě temnější místo ve své hlavě. Docela negativní příběh, že? Pokud jste to dočetli sem, asi si říkáte, že už toho fňukání bylo dost. Já si to říkal také, stále jsem však se svou hlavou sváděl marný boj. Chvilku poté, co jsem svou sebelítost vyhnal do ještě nepoznaných rozměrů, se v mé utrápené hlavě něco přeplo. Stoupal jsem zrovna na Chopok, nejvyšší bod trasy. Ochladilo se, padla mlha, foukalo a pršely provazy vody. Nevím, čím to bylo, možná, že za to mohl ten prudký déšť, který ze mě spláchl tlustou vrstvu lítosti nad sebou samým. Najednou jsem byl schopný běžet, skákal jsem po kamenném chodníku jako horská koza, alespoň mi to tak připadalo, a přestože svět kolem mě byl ukryt v šedivém závoji mlhy, já se usmíval. Horký sladký čaj na Chatě pod Chopkom mi vlil novou krev do žil, a já odtamtud vyběhl, ve směru dalšího vrcholu Poľana, plný čerstvé naděje, že ještě není vše ztraceno.

„Běháš proto, že to miluješ. Jsi tady dobrovolně, je to tvoje vlastní volba, sakra, vždyť tě to baví. Nemusíš vyhrávat, o tom to přeci není, proto jsi běhat nezačal. Nemusíš nikomu nic dokazovat. Jsi tady proto, aby sis to užíval, aby ses cítil naživu… Tak se k***a seber, přestaň brečet a makej“

Začal jsem si tedy závod užívat, kochal se výhledy na údolí rozléhající se ve stínu nízkotatranského hřebene, když se na pár vteřin roztrhala jinak neprohlédnutelná mlha, a i když jsem nebyl zdaleka v ideálním rozpoložení, pocit ze závodu se úplně obrátil a já byl opět v závodním režimu. U chaty Ďurkové, kde je krátká vracečka, jsem se ještě potkal s Ondrou a Adriánem, v ten moment jsem na ně ztrácel asi deset minut. To jsem potřeboval! Tohle setkání starých známých, společně se slunečními paprsky, které se prodraly těžkými mračny a prohřály mi zkřehlé údy, mě nakoplo ještě více. Běžel jsem, jak rychle jsem jen mohl a dal do toho opravdu vše, co ve mně ještě zbývalo, ačkoliv už toho nebylo mnoho. Nic naplat, kluci byli lepší, nemohl jsem se jim rovnat, už jsem je do konce závodu ani nezahlédl.

Ještě mě kolem Veľké Chochuľy chytlo příšerně hnusné počasí, kdy jsem byl nucen nedobrovolně přejít do chůze, protože jsem v šíleném lijáku téměř nic neviděl. To byl moment, kdy jsem se začal smiřovat s faktem, že lepší než čtvrtý tentokrát nebudu, a relativně klidný jsem začal sbíhat do Hiadeľského sedla. Flákat jsem se nechtěl, aby mě někdo nedoběhl, tak jsem sebral zbytky sil a co nejrychleji jsem se vydrápal na Kozí Chrbát. Sem tam jsem se ohlédl přes rameno, jestli někdo nedýchá na chrbát mně, a pak už jsem si začal vychutnávat poslední chvíle závodu.

Když jsem pod sebou uviděl Donovaly schoulené v údolí, koupající se v záři pomalu zapadajícího slunce, byl jsem neskutečně šťastný. Všichni ti lidé, kteří mi při doběhu tleskali… Měl jsem opět slzy v očích. Přeběhl jsem hřeben Nízkých Tater za třináct hodin a pět minut, mám snad právo být zklamaný? Kdybych se vzdal, ušetřil bych si spoustu trápení, ale taky bych přišel o pocit, že jsem to dokázal. A když si to vše zpětně přehrávám v hlavě, relativně odpočatý, za to by to opravdu nestálo. Kilian v jednom rozhovoru říkal něco jako, že pokud závod vyhrajete, moc se nenaučíte, protože všechno je perfekní. Je důležité prohrát, protože tehdy se teprve něčemu přiučíte. Nemyslím si, že jsem tento závod prohrál, ale naučit se toho rozhodně můžu spoustu. Kolik toho bude záleží na tom, jak moc dobrý ve skutečnosti jsem…

Výsledky:

  1. Marián Priadka – 12:03
  2. Ondra Tabarka – 12:47
  3. Adrián Kušniar – 12:51

Gratuluji všem, kteří doběhli, případně si splnili své cíle (a pokud ne, vyjde to příště). Rád bych poděkoval pořadatelům za perfektní zázemí a skvělou organizaci závodu, není asi nic, co by se dalo vytknout. Obrovské díky dobrovolníkům (včetně mojí Marušky), za vzornou práci, kterou na závodě odvedli. Bez vás by totiž žádné závody nebyly.

Děkuji Shake-It za perfektní před- a pozávodní stravu!

Díky Runsport.cz a Salomon, že mě vybavili těmito skvělými věcmi:

Zejména musím po tomto závodě vyzdvihnout úžasnou nepromokavou budnu SALOMON BONATTI PRO WP, která prošla docela náročným testem. Zima, vítr, prudký liják, nic ji nepřekonalo. Složená ve své vlastní kapse, takže nezabírá místo a skoro nic neváží. Během chvilky se rozbalí a dá se nosit přes vestu, má na to speciálně uzpůsobená záda. Je to samozřejmě reklama, ale podložená testováním v tvrdých podmínkách:) Určitě se vyšší investice vyplatí, pokud chcete mít v horách jistotu, že i když se v horách náhle změní počasí, vy budete krytí.

IMG_0417

1 komentář: „Když to prostě nejde – Nízkotatranská stíhačka 2018 (4. místo, 13:05)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s