O přetrénování, Beskydské Sedmičce a dalších radostech – část první

Než se pustíte do čtení, rád bych na začátek zdůraznil, že ačkoliv to tak může vypadat, cílem tohoto článku není, abych si poplakal a politoval se, jaký jsem chudáček a co všechno špatného mě potkalo. Chci se jen podělit o zkušenosti s něčím, co může potkat každého z nás. A nezáleží na tom, zda jste aktivní a ctižádostiví sportovci, nebo všechnu svou energii věnujete práci. Nejvíce se učíme z chyb vlastních, ale věřím, že je možné poučit se i z chyb jiných. To je hlavní důvod, proč tento článek vznikl. A teď už můžete začít…

Letošní léto pro mě bylo náročné. Alespoň tedy pokud si je zpětně přehrávám svým běžeckým pohledem. Protrápené, ale zároveň neuvěřitelně krásné, druhé místo na Scenic Trail, ze začátku června, dalo mému tělu zřejmě zabrat natolik, že se z něj nedokázalo vzpamatovat v obvyklém časovém horizontu. A já, stále se z vlastních chyb učící student běžeckého sportu, jsem si následně prožil chvíle, které docela významně otřásly mým těžce vydřeným sebevědomím. Ale pěkně od začátku.

O tom, že mně to neběželo podle představ na Nízkotatranské stíhačce jsem už tady psal. Věděl jsem, že potřebuji odpočinek, a taky jsem si ho dopřál. Přesně dva týdny. Nechápejte mě špatně, ne, že bych vůbec neběhal, ale snažil jsem se jen poklusávat a moc to nepřehánět. Mám přeci rozum. Sem tam jsem si dal nějakou rychlejší rovinku, ale jinak držel na můj vkus velice „regenerační“ tempo. Nohy byly stále jako z olova, bez života, ale to přejde, říkal jsem si. „To rozběháš, jako vždy…“. Klepete si teď na čelo a říkáte si, jaký jsem magor? Nedivím se vám. Já teď dělám to stejné.

Dva týdny po stokilometrovém horském ultramaratonu jsem na to tedy vlítnul a začal trénovat pěkně zostra. Tempové tréninky ráno a, pokud byl po práci čas, ještě odpoledne vyklusat s rychlými rovinkami. Co jsem to říkal o odpočinku a učení se z vlastních chyb? Po týdnu v tomto divokém, ale pro mě celkem již normálním, režimu jsem však pochopil, že tentokrát mi to neprojde. Následující neděli, po tréninku v překrásném prostředí pálavských vrchů, kdy jsem se stejně skoro celým během jen protrápil, jsem najednou pocítil zvláštní pocit ve stehnech. Pálela mě a svědila. Nikoliv kůže, ani svaly, ale úplně v nitru, jako by ten pocit přicházel ze samotných nervových zakončení, která mými stehny prolézají. „Hmm, tak teď jsi to fakt posral kamaráde“. První, co mě v tom okamžiku napadlo, bylo přetrénování.

Hostýnská Osma, na kterou jsem se těšil již od konce minulého ročníku, měla být za dva týdny – ano, tak šíleně nabitý program jsem si na léto připravil – a já nebyl schopen ani vyjít schody, aniž by má stehna byla v jednom ohni, jako bych si před chvílí dal pár sprintů do prudkého kopce. Vypustil jsem běhání a doufal, že se s tím mé tělo popere jako vždy. Nepopralo. Nejen, že se to nelepšilo, navíc se k bolavým stehnům přidalo i psychické vyčerpání, pálení očí, výkyvy nálady a další, menší či větší náznaky, že to, co jsem se svým tělem dělal, už rozhodně vůbec zdravé nebylo. Právě naopak. Když jsem si pročetl internet a zjistil, jaké následky může takové přetrénování mít, dostal jsem docela strach, přiznávám. Hostýnská Osma bohužel nepřipadala v úvahu, rovnou jsem také zanechal veškeré náročné fyzické aktivity a snažil se co nejvíce omezit i všechen psychický stres. Ale narovinu přiznávám, bylo to náročné.

Každý sportovec ví, jaké to je být zraněný a nebýt schopen věnovat se tomu, co miluje. Já sám mám dlouhou historii zranění, zejména z období, kdy jsem hrával fotbal. Můžu jmenovat přetržené vazy, natažené svaly, natržené svaly, záněty šlach a další. Ale i běhání už mně pár takových, krajně nepříjemných, chvil připravilo. Nakonec jsem se vším nějak popral. Přesto se vždy dostaví stejná deprese a pocit, že už nikdy sportovat nebudu. Přetrénování je vlastně svým způsobem zranění, jak jsem vyčetl z chytrých knih, a je třeba s ním také tak zacházet. Rozdíl ovšem je, že obyčejné zranění, pokud není extra vážné, se pomalu hojí, můžete cítit pokrok, vidíte světlo na konci tunelu. S přetrénováním je to jiné.

Moc se toho o něm stále neví, u každého může mít jiný průběh a trvat jinou dobu. Někoho opustí za týden, s jiným se táhne klidně několik let. Já se každé ráno probouzel s nadějí, že se budu cítit lépe. Každé ráno jsem doufal, že se probudím a nebude mě bolet každý krok, který udělám. Stačilo vyjít ze dveří, sejít pár schodů a bylo po naději. Pořád jsem se cítil stejně. Mentálně jsem byl chvílemi nahoře a věděl, že budu bojovat dál, že se tak lehce nevzdám. Jindy jsem naději ztrácel, litoval se a vyčítal si, jaký jsem blbec, že jsem neposlouchal své tělo. Já, který jsem načetl nesčetně knih a článků o sportu, stravě, psychice a regeneraci. Všude se zdůrazňuje, ať posloucháte své tělo, že pokud chcete podávat výkony na hranici svých možností, musíte hlavně odpočívat. Základní pravidlo, které jsem nebyl schopen dodržet.

V momentě, kdy jsem měl být na vrcholu sil. Kdy jsem získal podporu sponzorů (zrovna mi dorazily nové fajnové věci z Runsport.cz), fanoušků a měl docela dobré výsledky, jsem to všechno svou hloupostí zahodil. Hlavně jsem ale chtěl být zdravý. Samozřejmě jsem si pohrával i s možností, že to může být něco jiného, že bych měl zajít k lékaři, na krevní testy. Ale odkládal jsem to, protože vím, jak je těžké najít lékaře, který vám rozumí a chce vám pomoct, sám už s tím mám nějaké zkušenosti. Věřil jsem, že je to přetrénování, a že mi pomůže jen totální odpočinek. Tak jsem předefinoval, co u mě slovo odpočinek znamená.

S Maruškou, mou snoubenkou, jsem se každý den věnoval alespoň pár minutám jógy, protože jsem se po ní cítil odpočatý. Začal jsem každý den meditovat (doporučuji Headspace:)), někdy i vícekrát denně. Dal jsem na radu mého učitele angličtiny, profesionálního baseballisty Alexe, který mi doporučil trénink dýchání a ledové sprchy (takzvaná Wim Hofova metoda). Z prvu to docelala bolelo, ale musím říct, že ty ledové sprchy po ránu mají něco do sebe, lepší než kafe! Také jsem chodil pravidelně na masáže. Ale cítil jsem se lépe? No trochu. Nohy stále bolely, stále jsem měl výkyvy nálady, ale už jsem tak nelpěl na tom, že jsem pouze běžec a nic jiného. Smířil jsem se s realitou, přetrénoval jsem se, nemůžu běhat. Není to konec světa. Jsou jiné věci, kterým se můžu věnovat. Tak uvidíme.

No a teď se dostávám k té Beskydské Sedmičce…

(Pokračování přijde brzy ve druhé části této mé eseje:))

 

 

2 komentáře: „O přetrénování, Beskydské Sedmičce a dalších radostech – část první

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s