O přetrénování, Beskydské Sedmičce a dalších radostech – část druhá

V dnešním světě sociálních sítí je těžké nepřipadat si někdy méněcenný. A to i když se nesnažíte být nikým důležitějším než „obyčejným“ běžcem. Všechny možné obrazovky, displeje a aplikace vám předhazují fotky šťastných a zdravých lidí, ať už elitních sportovců či klidně vašich dobrých kamarádů, kteří zrovna podnikají něco opravdu fantastického na některém z nejkrásnějších míst naší planety. Nemusí řešit peníze, stres v práci, zranění, nemoci, či jiné problémy, které zrovna tíží vás. Vy sedíte doma u počítače, nemůžete běhat, protože vám to vaše zdraví nedovolí, jste na dně, zatímco oni si plní své sny… Až na to, že realita je ve většině případů úplně jiná. Všichni ti naši hrdinové a všechny naše ikony jsou pořád jen lidé, stejně jako my. Musí se, tak jako ostatní, potýkat s těmi samými životními nástrahami. Jediným rozdílem je, že už se o tom pak nerozepisují na internetu. Negativita není sexy a neprodává. Tohle si musíte uvědomit, než nad svými nešťastnými životy zlomíte hůl. Já si to uvědomil právě ve chvíli, kdy jsem se konečně přestal litovat, protože mně bylo odepřeno něco, co mám rád (jak jsem popsal v první části), a začal bojovat. Musel jsem přehodnotit, co je v mém životě nejdůležitější a jaké jsou mé opravdové životní cíle…

Byly dva týdny do startu Beskydské Sedmičky. Psal jsem svému parťákovi Tomovi Peterovi, že jsem na tom špatně, že netrénuji, ať si najde někoho jiného, že to pochopím. „Je to v pohodě! Zkusíme se postavit na start a uvidíme„, přesvědčoval mě on, „Zabalit to můžeme vždycky, ne?“ A já to zkusit chtěl! Měsíc jsem odpočíval a kromě jógy a občasné projížďky na kole jsem nedělal nic, alespoň tedy fyzicky. Třeba to půjde. Nechtěl jsem se vzdát bez boje. Je to hloupost, já vím, nesuďte mě. A nebo ano, suďte mě, poučte se z mých chyb a buďte rozumnější, prosím. Namlouval jsem si, že to dělám jen kvůli Tomovi, abych ho nezklamal. Nedělal jsem to ale spíš pro sebe? Abych si dokázal, že ještě nejsem úplně ze hry?

Stál jsem na startu závodu na třineckém stadionu a klepal se nejistotou. Neměl jsem tušení, co mi mé tělo dovolí. Mohlo se stát, že po prvním kopci nebudu schopný pokračovat. Ale doufal jsem, že vydržím alespoň polovinu trasy.

Tři…dva…jedna…START!

Jakmile zazněl startovní výstřel a temné nebe ozářily ohňostroje všech možných barev, pohltila mě neskutečně krásná atmosféra, jaká na stadionu vládla. Ponořil jsem se do ohlušujícího jásotu úžasných fanoušků a běžel jsem. Byl jsem šťastný, že jsem se na start „dobelhal“ a mohl zažít ten nádherný pocit, rozbíhat závod před plným stadionem (možná plný nebyl, ale rozhodně mně tak připadal). Na tom, co mě čeká dál, v tu chvíli vůbec nezáleželo. Samozřejmě jen do okamžiku, než jsme se ze stadionu vzdálili a začali opravdu závodit.

Stehna o sobě dávala vědět. Jakoby z nich někdo vysál téměř všechen život. Ale běžel jsem, to bylo důležité. V prvním stoupání na Velký Javorový jsem se nečekaně cítil docela silný a trochu nejistoty ze mě opadlo. Kopce, od kterých jsem čekal nejvíce vzdoru, mně takové problémy nedělaly. Horší byly rovinky, kde se dalo běžet svižněji. Na těch jsem ztrácel a za Tomem zaostával. Ale vždy jsem byl schopný ho dotáhnout, i když mě to stálo spoustu sil. Drželi jsme se čela závodu a já si to náležitě vychutnával. Byl jsem schopný závodit. Přes všechny nepříjemné pocity jsem si pobíhání nočními Beskydy, pod jasnou oblohou, docela upřímně užíval.

Soupeři jeden za druhým odpadali, a my se, společně s pozdějšími vítězi Standou Najvertem a Honzou Zemaníkem, octli na samotném čele tohoto legendárního závodu. Střídali jsme se s jejich dvojicí ve vedení, i když značnou část těchto velmi těžkých úseků, které zahrnovaly výstupy na Lysou Horu a Smrk, odtáhl Tom víceméně sám. Byl ve formě, o tom nebylo pochyb. Věděl jsem, že ho brzdím, ale vždyť jsme vedli Beskydskou Sedmičku, sakra, co chtít víc! Všichni čtyři jsme hlasitě funěli bok po boku. Jedna či druhá dvojice se sem tam pokusila o trhák, ale ten byl vždycky rychle zachycen, takže se jinak udržovalo docela pohodové tempo. Klukům se nás povedlo setřást až při dlouhatánském seběhu ze Smrku, kde jsme je už zachytit nedokázali. Stačilo mrknutí oka a byli pryč. Ale co, šlo se nám dobře a přes občasné malinkaté krize nebylo zdánlivě nic, co by nás s Tomem ohrozilo. Sbíhali jsme z Pusteven, na druhém místě, do cíle bylo asi 25 km a já už se začal vidět na bedně. Tyhle představy jsem se snažil přísně krotit, ale s každým krokem, který nás přibližoval cíli, to byla stále reálnější představa. A v ten moment se to všechno sesypalo. Doslova.

Jakmile jsme začali stoupat nad Ráztoku, rozbušilo se mi srdce. Zřejmě kombinací únavy, kofeinu a dalších vlivů se u mě spustila nějaká arytmie (podle doktora asi nic vážného, ale v takovém momentu, bohužel…), která nechtěla přestat ani po spoustě minut strávených vleže na zemi. Předcházela nás jedna dvojice za druhou – Kamil Bezděk s Michalem Novotným, skvěle jdoucí Jarda Vicher s Vlaďou Řehákem a Jakub Pašek s Ladislavem Tučkem – a mně se chtělo brečet. Nebylo mi špatně, ani se mi nemotala hlava, jen jsem bezmocně ležel na zemi, srdce jsem cítil šílenou rychlostí tepat v krku a litoval jsem, jak jsem to Tomovi pokazil. „Takže já ten závod fakt nedokončím, co? Proč jsem sem lezl…?!“ Tom to bral statečně, snažil se mi pomoct, chtěl mi zavolat odvoz, ale já ho prosil, ať ještě počká. Zavolal kamarádce lékařce, která mu dala pár rad, jak mi pomoci. Srdce se nakonec umoudřilo a vrátilo se do normálního režimu. Jen tak, jakoby nic. Díky Tome a díky Tomova kamarádko lékařko! Zvedl jsem se ze země a chtěl pokračovat. Můžete si o mně myslet, co chcete. Možná jsem blázen, já vím. Ale opravdu bych se nechal odvézt, kdybych cítil, že něco není v pořádku. Doběhnout do cíle pro mě není otázka života nebo smrti, na to se mám moc rád. Nic zvláštního jsem ale nepozoroval a tak jsme šli. S více jak půlhodinovou ztrátou, ale za to odhodlaní zanechat v závodě ještě nějakou stopu.

Nebudu to protahovat. Po zbytek závodu jsem už za Tomem jen vlál. Byly chvíle, kdy jsem sice ucítil náhlý příliv energie a snažil se stupňovat tempo, většinou to ale všechno opět odtáhl chudák Tom. Ale nestěžoval si, ani mi nenadával, což mi obrovsky pomohlo pustit (téměř) všechno negativní z hlavy a soustředit se na kladení jedné nohy před druhou. V závěrečném seběhu z Velkého Javorníku jsem ze sebe vymáčkl poslední zbytky sil, přestože jsem už v žádné zlepšení naší pozice nedoufal. Snad dva kilometry před cílem jsme narazili na kluky z MHR týmu. Jednomu z nich myslím úplně dobře nesloužilo koleno. Předběhli jsme je a pak už jsme jen vyčerpaní dobíhali do cíle na čtvrtém místě. Nevěděl jsem, zda mít radost, že jsem v cíli, nebo plakat, že nám tak těsně uniklo pódium na největším závodě u nás (byli jsme druzí v kategorii do pětatřiceti let, ale to mi v danou chvíli přišlo jako chabá útěcha). S odstupem času to už vidím samozřejmě o hodně pozitivněji. Přes všechny ty klacky pod nohama, jsme se dostali do cíle. Jako tým. Vím, že beze mě by Tom skončil nesrovnatelně lépe, nejspíš mezi prvními třemi, ale co naplat, Beskydská Sedmička je závod dvojic. Tak třeba příště, Tome…

Dva týdny po Beskydské Sedmičce jsem se rozhodl zaběhnout si Brněnský Masakr, což je 62 km dlouhý závod po okolí Brna. V pátek před závodem jsem se cítil docela dobře, tak jsem se odhodlal si svůj už pátý ročník zkusit nějak odbýt. Alespoň se dostat do cíle a závod si užít. Výsledný čas byl druhý nejhorší, jaký jsem tam za těch pět let zaběhl, ale přesto jsem nějakým zázrakem skončil celkově třetí. To byl pro mě ale jen překvapivý bonus. Taková třešnička na dortu, jak se říká. Hlavně jsem se cítil šťastný, že jsem to dokázal. Že jsem mohl mít z běhání opět radost. Dostal jsem lekci, zabojoval, vrátil se zpátky a snad jsem se i poučil. A co si z toho všeho chci odnést? A co bych byl moc rád, abyste si po přečtení mého příběhu odnesli i vy? Že jakmile se začnete soustředit jen na výkon a ztratíte z běhání (nebo jiné činnosti) radost, jakmile zapomenete, proč jste s tím v prvé řadě vůbec začali, je to hrozně špatně. Já se vracím na začátek a chci si užít každou chvilku, kdy můžu dělat to, co mám rád. Snad už si opět můžu dovolit i trochu snít…

 

Děkuji Shake-It za perfektní před- a pozávodní stravu!

Díky Runsport.cz a Salomon, že mě vybavili těmito skvělými věcmi:

1 komentář: „O přetrénování, Beskydské Sedmičce a dalších radostech – část druhá

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s