Jak jsem to do třetice konečně zvládl – Pražská 100 2018

„Kolik ještě kilometrů do cíle?“ volal jsem na dva Honzy, Dvořáčka a Maťátka, když jsem kolem nich probíhal. Tedy, spíš jsem se kolem nich jen šoural, protože běžet už jsem úplně nemohl, neboť unavené nohy plnily mé pokyny jen s velkými obtížemi. Oba Honzové byli kromě oficiálních fotografů letošního ročníku Pražské Stovky i mou spolehlivou podporou na trati – i když nakonec „pouze“ psychickou.

Během zběsilého mačkání spouští fotoaparátů, kdy se snažili mé zoufalé klopýtání nějak důstojně zvěčnit, jsem zaslechl něco o zbývajících osmi kilometrech.

V tom momentu jsem byl ve vedení pětadvacátého ročníku onoho legendárního turistického pochodu. „Ty vole, to si dělají prdel. Osm kilometrů… To musíš vydržet! Hlavně to zas neposer!“ říkal jsem si sám pro sebe, zatímco mně znavená mysl předhazovala vzpomínky na přibližně stejný úsek závodu dva roky nazpět, kdy jsem se P100 účastnil poprvé. Skoro celý závod jsem vedl společně s Peťou Hénkem. Ten pak kvůli zdraví vzdal a já se toho, že vedu onu velkou a slavnou Pražskou Stovku, asi docela zalekl. Pár kilometrů před koncem, kdy se rezavé slunce schovalo za horizont a už podruhé padla tma, jsem se ve všech různých odrazkách, blýskajících na mě snad odevšad, tak zamotal, že jsem přeběhl předposlední kontrolu, musel se vracet a nakonec doběhl až třetí za Romanem Košťákem a René Mrázem. Nyní byla situace vcelku podobná – před chvilkou jsem předběhl už trápícího se Róberta Frohna, který většinu závodu oddřel na čele, a stejně jako tehdy i letos mě naháněl nezničitelný Roman Košťák.

Opakuji to pořád dokola. Pokud jsem měl někdy vyhrát P100, tak letos to nebylo. Určitě bych si na sebe nevsadil. Po nepříjemných zdravotních problémech, které mě provázely v létě, jsem se do konkurenceschopné formy dostával jen pomalu. Navíc jsem si letos řekl, že upřednostním trénink na 24 hodin na Lysé hoře, kde se ve skutečnosti ani moc neběhá, a P100 si zaběhnu jen tak pro radost, když je to ten jubilejní ročník. Kvůli výsledkům z předchozích dvou let jsem byl sice některými odborníky, včetně samotného velkého Olafa, pasován na jednoho z hlavních favoritů tohoto nelítostného klání, já se tak však zdaleka necítil. Toužil jsem P100 někdy vyhrát, to ano, ale moc jsem se k tomu raději neupínal a věděl jsem proč.

Se snoubenkou Maruškou jsme letos do Prahy přicestovali už ve čtvrtek večer, takže jsem poprvé za poslední tři roky, nemusel cestovat těsně před závodem. Spali jsme kousek od místa startu, díky čemuž jsme si ušetřili několik předzávodních starostí. V pátek jsme si v klidu vyrazili na zimní Vyšehrad, obhlédli vánoční trhy na Náměstí Míru, dopřáli si pořádný oběd, no a před samotným startem jsem se ještě stihl na hodinku natáhnout v měkoučké posteli. To bylo obzvláště příjemné.

Když začal závod, který jsem měl opět v plánu jít svým vlastním tempem, necítil jsem nijak přehnané napětí. Chtěl jsem si to užít a dostat se do cíle tak rychle, jak jen mi to mé tělo dovolí. Zbytečně se ale nezničit, opakoval jsem si. Noci nevládly zdaleka tak kruté mrazy, jak se nám snažily namluvit předpovědi, takže dvě lehké vrstvy oblečení, které jsem měl na sobě, byly více než dostačující. Běželo se dobře. A pak se to docela tradičně vše zvrhlo a mé plány se jeden za druhým sypaly jako hrady z písku.

I přes luxusní značení jsem byl schopen přebíhat jednu odbočku za druhou. Petr Žákovský, Vláďa Řehák, Ondra Tabarka, Tomáš Štverák, Tadeáš Vyvijal – s těmi všemi a i dalšími závodníky jsem zažíval zdánlivě nekonečný cyklus špatných odboček a únavného vracení se zpět na trať. V tandemu s Ondrou jsme minuli kontrolu na vyhlídce Bednář a vraceli se celkem velký kus cesty zpátky. Nezáleželo na tom, jestli jsem byl sám, nebo ve skupince lidí, kteří problémy s orientací normálně nemívají. Ať už jsem běžel vepředu, nebo se táhl za někým jiným, kufroval jsem každou chvilku. V jednom okamžiku už mi úplně ruply nervy a začal jsem být nezvykle podrážděný. Vyšiloval jsem jako malý ukřivděný klučina, kterému rodiče nechtějí koupit vytouženou novou hračku – což jsem dělával docela často. Ještěže mi dělal společnost vždy ledově klidný Ondra Tabarka a pěkně mě ukonejšil. „Klid Zdendo, však to doženeme.“ Měl pravdu. Musel jsem se uklidnit. Vždyť o nic nešlo, byl to jen závod, vlastně jen turistický pochod, museli jsme se jen dokodrcat k cíli. Potřeboval jsem bojovat sám se sebou, ne s nikým jiným. Co na tom záleží kolikátý doběhnu? Proč řeším, co si o mně kdo bude myslet?

O tom ty závody přeci jsou, o tom je ultra – alespoň pro mě. Kousnout se v situacích, kdy většina lidí vzdává. Jít dál, i když tělo a hlava křičí, že to nemá smysl. Pořád mě ono neustálé bloudění a napravování mých vlastních stupidních chyb hodně štvalo, ale kdyby se vám to stávalo tak často jako mně, asi byste se už přes to taky dokázali tak nějak přenést. U vyhlídky Máj, kde jsme s Ondrou, Tadeášem a dalšími postupně dobíhajícími běžci promrhali spoustu drahocenného času hledáním kontroly, kterou nějaký milý přítel všech turistů a dálkoplazů sprostě ukradl, mně to vše konečně docvaklo. S přicházejícím rozbřeskem, zahaleném v těžkých bílých mracích, jsem odstartoval závod znovu, téměř s čistou hlavou a jasným, tentokrát ještě silnějším odhodláním běžet si ten běh sám pro sebe. Trochu mě sice ještě rozhodil Roman Košťák, který mezitím dotáhl svou stíhací jízdu poté, co se také musel vracet pro kontrolu hned na začátku závodu, ale jinak jsem se cítil jako vyměněný. Alespoň mentálně, neboť tělo již jevilo velké známky opotřebení. „Vem to čert,“ říkal jsem si, „teď už to bude maximálně bolet!“

S Romanem jsme se po zbytek závodu nejen naháněli, ale když se naskytla příležitost, prohodili jsme více než pár slov. Stihl jsem ho lehce poznat a konečně mu odpustit, že mě před dvěma lety tak nelidsky připravil o vítězství. Nakonec, byl to on, kdo mě několikrát vyslal na misi chytit sólistu Róberta, jemuž se náskok až podezřele rychle krátil. Asi třikrát jsem Romanovi utekl a když jsem myslel, že na něj mám alespoň deset minut náskok, s úsměvem si to zase klusal vedle mě. Definitivně rozhodla až kontrola Černošice – Mokropsy v restauraci U Králů kolem stého kilometru. Za mírného sněžení jsem tam doběhl s lehkým, možná pětiminutovým, náskokem a za stolem vidím známou tvář Honzy Dvořáčka pronášet téměř cimrmanovskou hlášku, něco jako: „Ty vole, ty vole, teď tady byl!“ Myslel samozřejmě Róberta, který občerstvovačku opustil prý teprve před třemi minutami. Hodil jsem do sebe pár lžic horkého květákového krému, který mi v hostinci naservírovali, a upaloval za ním. No a dál už to znáte.

Ještě tři kilometry před cílem jsem se otáčel, jestli nezahlédnu Romana Košťáka, jak si to vesele štráduje někde kousek za mnou, ale nic takového se nestalo. Viděl jsem jen vlastní stopy obtisknuté v poprášku čerstvě napadaného sněhu. Tehdy jsem už začal věřit, že to může vyjít. Kilometr před cílem jsme ještě, společně s vítězem kratší trasy, pozdravili Olafa právě značícího poslední úsek trati, a jinak se už vesele – rozuměj totálně zničení a v bolestivé agónii, alespoň co se mě týče – hnali do cíle. Kousl jsem se, a přestože tomu ani teď ještě úplně nevěřím, závod jsem vyhrál. S úplným vypětím všech psychických i fyzických sil, ale pětadvacátá Pražská stovka byla moje!

Myšlenky na Marušku, čekající na mě v cíli. Myšlenky na malinkou neteř Dorotku, která se ten týden narodila mé sestře. Myšlenky na rodinu, na přátele, na lidi, kteří mi to přáli. To vše se mi honilo během závodu hlavou a hnalo mě kupředu. A i když mé vítězství nebylo zdaleka tak krásné a bezchybné jak bych si možná představoval, uzavřel jsem jednu kapitolu mého života. Nejde o umístění v závodě, ale o dosažení cíle, který jsem si někdy před třemi lety dal. O důkaz, že když něco opravdu chcete a jdete si za tím, může vám to spadnout do klína v nejméně očekávaný čas. Nebo nějaké podobné ponaučení… Ještě teď se usmívám, když si to vše zpětně přehrávám v hlavě.

Závěrem děkuji sponzorům Runsport.cz, Salomon a Shake-It za důvěru a prostředky, které do mě za uplynulý rok vložili. Vím, že jsem reprezentoval nejlépe, jak jsem v daném čase byl schopen. Takže velké díky! Pomohli jste mi dosáhnout několik opravdu cenných výsledků. Stejně tak díky za podporu všem lidem, kteři mě podporovali a tahali nahoru, když jsem se cítil být zlomen.

Všechnu použitou výbavu Salomon, kterou jsem měl na sobě najdete za skvělé ceny na Runsport.cz!

P100 - Foto: Trailrun.cz
Foto: Trailrun.cz

 

 

1 komentář: „Jak jsem to do třetice konečně zvládl – Pražská 100 2018

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s