Bílé peklo aneb LH24 2019, 3. místo

Tma, kotníky lámající se ve všech možných úhlech utopeny v moři sypkého sněhu. Silný vítr a oslepující chumelenice nelítostně bodající do očí. Pokud si z letošní čtyřiadvacetihodinovky na Lysé něco pamatuji, pak je to bezútěšné utrpení. Nechci být přehnaně dramatický, ale jestliže běhám ultramaratony pro určitý požitek z běhu, objevování neznámých míst, epické výhledy do hlubokých zelených údolí, osamocené západy a naději vracející východy slunce na samotných vrcholcích všelijakých hor a kopců, pak je těžké najít důvod, proč jsem se letošního ročníku LH24 účastnil. Nic z toho jsem totiž nezažil.

Byl to již můj třetí ročník a trénoval jsem na něj jako nikdy dříve. Na podmínky, jaké letos vládly, jsem však připraven nebyl. Byla to zkrátka čistá dřina a jedinou motivací, proč dokončit další kolo, mi byl polibek snoubenky Marušky v depu na Sepetné (než ji v noci vystřídal kamarád Miloš, pak jsem se již na polibky až tak moc netěšil). Hnala mě touha dokázat něco speciálního, přestože i ta se ke konci vytratila společně se všemi fyzickými i psychickými silami. Proto jsem už ve finále ani nenastoupil do třináctého kola, které by mě sice už nikam neposunulo a pravděpodobně by mě ještě několikanásobně více zničilo, ale mohl bych se alespoň chlubit, že jsem dal třináct kol. Stejně jako vítěz…

D81_0278
LH24 2019 Foto: Jakub Stryk

Ale nechci být jen negativní. LH24 je zkrátka jiný závod. Extrémní je opravdu to správné slovo. Těžší než vše, co jsem na domácí půdě běžel. Ať už jsou to nevyzpytatelné podmínky, okruhový formát, který vás neustále nutí někoho předbíhat a vystupovat tak ze svého komfortního tempa, nebo závodění ohraničené časem a ne klasicky vzdáleností. Vše vás postupně ubíjí a vyčerpává, ať se ucházíte o první příčky, či si na Lysé kroužíte jen pro čirou radost z pohybu. No a letošek byl ještě extrémnější, než předchozí dva ročníky, kterých jsem se zúčastnil. Lysá mě bohužel zastihla nepřipraveného, což je, vzhledem k tomu jak moc jsem se na ni letos chystal, docela paradoxní.

Přepálené tempo. Ano, vím, že se tohle slovní spojení ve vztahu k mému pokusu docela často skloňuje. Přiznávám, přehnal jsem to. Kdo sledoval loňský ročník, musel mít letos pocit jistého „déjà-vu“. Já na čele, dřu se jako splašený kůň a Radek Chrobák mě někdo kolem poloviny předběhne a vyhraje. Letos mě navíc předběhl i Peťa Král, kterého jsem doteď moc neznal a velice příjemně mě svým přístupem i taktikou překvapil. Každopádně, otázka za milion zní, proč jsem šel stejně hloupě jako loni? Proč jsem se odrovnal na začátku a nešetřil síly do pozdějších fází závodu?

Asi takto. Loni jsem se na čele ocitl víceméně náhodou. Šel jsem tak, jak mi tělo dovolilo, než úplně došly síly a já se propadl na druhé místo. Letos to byla promyšlená (ehm) taktika. Možná naivní, nechci se přít. Přípravu jsem nepodcenil, to vím jistě. Sice mě dvakrát v měsíci před závodem skolila nemoc, bohužel, ale přísahám, že jsem měl natrénováno jako v žádném z předchozích ročníků. Věřil jsem si, že můžu od začátku nastoupit, vytrhnout ostatní z jejich komfortní zóny, nenechat je vydechnout. Viděl jsem to jako možnost, jak se na Lysé hoře srovnávat s Radkem, který tam je téměř jako doma. Nemám na něj v sebězích a i v prudkých stoupáních je minimálně o chlup lepší než já. Jak bych s ním mohl závodit, kdybych chodil vedle něj v jeho stínu? Jasně, dalo se vyčkávat a doufat, že se Radek vyčerpá sám, nebo že udělá nějakou jinou chybu. Ale já na Lysou nepřijel vyčkávat. Nepřijel jsem tam neprohrát. Chtěl jsem zvítězit. Tečka. I za cenu toho, že v průběhu odrovnám sám sebe, což se samozřejmě nakonec stalo, jak naznačují konečné výsledky. Moje taktika byla v daných podmínkách nejspíš trochu sebevražedná, teď už to vím. Nutnost zabírat i v seběhu z Lysé hory není úplně normální, uznejte sami. Hluboký sníh mě trápil už jako mladého fotbalistu, kdy nás náš tehdejší trenér (zdravím pana Janoška) v rámci zimní přípravy posílal prorážet hluboké závěje sněhu. Již tehdy mně přišlo, že trpím více než ostatní. Může za to tělesná konstituce či špatný trénink? Možná tak nějak oboje, ale nehledám výmluvy. Vím, že jsem to zkusil a udělal pro vítězství maximum. I když to znamenalo dokončit posledních pár okruhů v docela velkých bolestech, kdy jsem při sebězích bez přehánění skřípal zubama – na pokraji sil. Tím, že jsem vynechal poslení okruh jsem navíc přišel o „triumfální“ seběh do cíle. Cítil jsem se tak nějak prázdný, jako bych ani závod nedokončil. Příště možná vezmu rozum do hrsti a zkusím raději to vyčkávání na chyby ostatních. Anebo taky ne. Kdo ví, jak bych dopadl, nebýt toho svižného začátku. Možná by byl výsledek ještě horší.

Asi nemá smysl to dále rozpitvávat. Jak Radek opakoval během celého minulého roku: „Nechci pořád dokola vyprávět o závodě, který se běhá dokola…“. A má pravdu. Pokud chcete bližší náhled na to, jaké to je za den provést několik výstupů na legendární Lysou horu, doporučuji vám tento závod vyzkoušet na vlastní kůži. Co se týče vyčištění hlavy a totálního restartu celého těla, asi není moc lepších možností. Jen si raději předem stanovte dobré důvody, proč to děláte, neboť touha to po každém kolem zabalit je s postupujícím časem silnější a silnější. Obzvláště, pokud budete mít štěstí na podobnou přízeň počasí, jako byla v tomto roce.

Tak to bychom měli. Krásný začátek roku. Byl jsem z třetího místa zklamaný, ale jen do chvíle, než jsem si uvědomil, jakou šílenost jsem zase zvládl. Navíc věřím, že tohle byl opravdu jen začátek, a že tento rok ještě přinese další, snad ještě zajímavější výzvy. Teď už jen odpočinek, vytrhnout osmičky a jdeme na to, rok 2019 se teprve rozjíždí!

Nakonec poděkování. Nejdříve samozřejmě Marušce, za to, že se mnou tohle divadlo musela opět protrpět. Skoro celou dobu mě na Sepetné vítala s úsměvem a starala se o mě. Pak také kamarád Miloš Krása, který zavzpomínal na atmosféru „tisícimílovky“ na horském kole a pomohl mi, když si Maruška šla na pár hodin zdřímnout. Jeho slovy: „Bylo fajn zase vidět kolem sebe zničené lidi…“. To jistě bylo kamaráde, o tom žádná. Pravda je, že bez Marušky a bez Miloše by nebylo ani žádné třetí místo, takže díky vám!

Díky celé mé rodině, že mně v mém bláznění pomáhá a taktéž mě vždycky podporuje a fandí mi, je to pro mě moc důležité.

Pak také děkuji všem fanouškům. Tolik zpráv a povzbuzování, co jsem zažil osobně během závodu, nebo poté na sociálních sítích, jsem opravdu nečekal. Všem vám srdečně děkuji. O to větší mám radost, že jsem nakonec vydřel alespoň to třetí místo, bylo to i pro vás!

V neposlední řadě děkuji sponzorům Runsport.cz, Salomon a Shake-It za důvěru a prostředky, které do mě vkládají i v tomto roce. Snad se vám odvděčím nějakými pěknými výsledky, budu se snažit, slibuji!

  1. místo – Radek Chrobák, 13 okruhů
  2. místo – Petr Král, 13, okruhů
  3. místo – já :), 12 okruhů

Kompletní výsledky ZDE

Hlavní výbava:

hodinky SUUNTO Spartan Ultra

vesta SALOMON S/LAB Sense Ultra 8 Set

triko s dlouhým rukávem SALOMON Fast Wing MID M

bunda SALOMON S/LAB Light JKT

legíny SALOMON Fast Wing Tight

boty SALOMON Speed Spike

ponožky SALOMON XA Pro

spodní vrstva SALOMON Support Half Tight

NIK_0218
LH24 2019
Foto: Lukáš Podolák
NIK_6035
LH24 2019 podium Foto: Lukáš Podolák

Všechny skvělé fotgrafie Jakuba Stryka a Lukáše Podoláka naleznete ve fotogalerii na stránkách závodu ZDE