Jak jsem se na Istrii brodil po kotníky ve sněhu – 100 miles of Istria 2019, 5. místo

„Na vrcholku Vojaku je prý sníh, psali to na Facebooku…“ říká Roman Chládek, když se společně s ním a Peťou Žákovským šouráme na start stomílovky Istrií do městečka Labin. Před chvíli nás, kousek před vstupem do centra města, vysadily autobusy a já pořád nevěřím tomu, jaká je tady šílená kosa. Fouká, prší, mrznou mi ruce a slunce nikde k vidění není. Chtěl jsem závod běžet jen v lehkém Salomon S/LAB triku, jsme přece v Chorvatsku, ale pomalu od toho nápadu upouštím. „Sníh?“ říkám já „Ve vyšších polohách asi něco málo bude. Ale asi nic strašného. Chorvati nejsou zvyklí.“ Kdybych jen tušil.

Na Istrii jsem letos mířil poprvé. Poslední asi dva měsíce byly dost hektické, hlavně kvůli plánování svatby, což nějaké úsilí stojí, jak jistě sami uznáte, pokud už tuto zkušenost máte za sebou. Ještě na začátku roku jsem váhal, zda je rozumné vyrazit dva týdny po svatbě na stomílový závod. Nakonec jsme se s mou, nyní již ženou, Maruškou domluvili, že tuhle cestu do Chorvatska pojmeme jako svatební cestu číslo nula. Jak ona je tolerantní! Ale nebudu vás zdržovat detaily z našeho rodinného života, pojďme se věnovat běhání.

Zkrátka, do Umagu, kde byl také cíl a zázemí závodu, jsme dorazili autem ve středu večer společně s Peťou Žákovským (během čtvrtka dorazilo dalších několik českých aut napěchovaných členy RunSport Teamu). Byli jsme vybaveni více méně oblečením k moři. Mělo se ochladit, vím, ale pořád jsem si nějak nedokázal představit, jaká může být na Istrii zima. Teď už nějakou představu mám.

Jak jsem již psal na začátku, první šok nás čekal na startu závodu v Labinu, kde jsme všichni úplně příkladně prochladli, a kde jsem poprvé zalitoval, že rukavice a čepici, které jsem si do Chorvatska chytře vzal, jsem nakonec velmi nemoudře nechal ležet na pokoji v Umagu. Aspoň jsem si před startem na sebe hodil ještě triko s dlouhým rukávem, čehož jsem litovat rozhodně nemusel. Také jsem si na závod vzal hůlky Leki. Ano já, kdysi velký odpůrce běhání s hůlkami. Tohle rozhodnutí jsem si během následujících hodin mnohokrát chválil.

istria3

Ale zpět k závodu. Start byl rychlý. Hned pár kilometrů po startu se začala formovat vedoucí skupinka, která si běžela takříkajíc svůj vlastní závod. Nějaké změny se na čele sice udály, někdo odpadl, ale jinak se potvrdily papírové předpoklady elitních běžců. Součástí skupiny byl i pozdější vítěz závodu, Japonec Kazufumi Ose. Já se držel kousek za něma, chvíli jsem běžel v doprovodu Toma Štveráka, poté zase s Peťou Žákovským. Tempo bylo samozřejmě rychlejší, než jsem plánoval, ale znáte to. Asi se musím ještě několikrát spálit, abych dostal rozum.

Co jsem docela rychle pochopil, bylo, že závod rozhodně nebude lehký. Terén se hrozně rychle měnil. Střídaly se technické kamenité úseky se zpevněnými cestami a dlouhé roviny s prudkými kopci. Hlavně v první polovině jsem svou hlavu držel na uzdě a soustředil se téměř jen na samotný závod. Náladu mně zvedali zejména úžasní pořadatelé a dobrovolníci, kteří nejen že byli ochotní a velmi pozitivní, ale dokonce všichni tleskali, kdykoliv jsme dorazili na občerstvovačku. Nezmohl jsem se na nic jiného než se usmívat na všechny strany, tohle bylo prostě krásné. Závod byl navíc tak dobře značený, že jsem se ani já, starý kufrář, nemusel bát, že bych zabloudil, a mohl jsem se stoprocentně věnovat pohybu vpřed.

istria1

Největším překvapením první půlky trasy bylo stoupání na vrchol Vojak. Opravdu tam byl sníh, jak pořadatelé psali na Facebooku. Ale nebyl to jen lehký poprašek, jak jsem si bláhově myslel. Vrchol byl regulérně pohřben pod nánosem sněhu. V běžeckých trenýrkách jsem se již za svitu čelovky zaklesnut do trekových hůlek škrábal na vrchol, nohy až nad kotníky schované pod čerstvým prašanem. Navíc dost silně foukalo, takže pocitová teplota útočila na velmi nízká čísla. Po chvíli jsem přestával cítit prsty na rukou a láskyplně myslel na rukavice ležící v tašce na našem pokoji. Zmrzlé prsty by samy o sobě nebyly takový problém, ale bez citu v prstech bylo téměř nemožné dokonce i nahmatat ve vestě nějaký blbý gel, či cokoliv jiného k jídlu. Stálo mě to opravdu hodně úsilí a energie. A taky spoustu sprostých slov.

Když už byla situace hodně špatná, koukal jsem se na můj nový lesklý prsten, který jsem si během závodu pěkně zakrvácel, když jsem při jednou blátivém seběhu podklouzl a trošku si odřel pár prstů. Myslel jsem při tom na Marušku. Na to, že jsou v životě důležitější věci, než nějaké běhání. Že běhání je jen způsob, jak si zachovat rozum v tomhle bláznivém a hektickém světě. Způsob, jak ukázat lidem, že nic není nemožné, když se člověk naplno oddá nějakému svému snu. A proto se nesmí brát zas až tak moc vážně.

No, ale všechno jsem to nakonec nějak přežil, neumrznul jsem a po další porci kilometrů a spoustě bláta a kamení jsem doběhl do poloviny závodu, městečka Buzet, kde na mě čekal dropbag a teplé jídlo – včetně největšího přítele a základního stavebního kamene jídelníčku všech vegetariánů z Česka, smaženého sýru. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že druhá polovina závodu je jednodušší, protože se odehrává v menších nadmořských výškách, nebude to tolik kopcovité, už jen osmdesátikilometrový doběh do cíle. A vidíte, opět to nebyla tak úplně pravda. Docela mě alespoň potěšilo, že jsem se rozhodl nepřezouvat si v Buzetu boty a ponožky. Asi dvacet minut za městem jsem se musel asi třikrát brodit potokem bez možnosti přejít suchou nohou. Kdybych si v té chvíli užíval pohodlí čerstvých ponožek, možná by mi i ukápla slza.

Pár hodin poté, co jsem opustil Buzet, začalo na Istrií svítat. A nové ráno s sebou přineslo i lepší počasí. Dokonce jsem zpoza stále ještě docela těžkých mraků zahlédl povědomou oranžovou záři. To se vycházející slunce dralo nad horizont a snažilo se prorazit pomalu mizející hradby mraků, což mě na chvilku upřímně zahřálo u srdce. Dále už jsem byl ale čím dál více ponořený ve svém vlastním chrámu bolesti a soustředil se na každý krok, který jsem musel udělat. Běžel jsem bok po boku s Gerhardem Schiemerem z Rakouska a jediné, co mě sem tam vytrhlo z pekelného soustředění, bylo pár slov, které jsme spolu čas od času prohodili. Navzájem jsme se tahali a stupňovali tempo, až do chvíle, kdy Gerhard prohodil svým silným rakouským přízvukem něco jako: „Aj vil tráj sam mjusik.“ Nasadil do uší sluchátka a v ten moment byl pryč. Viděl jsem ho pak až v cíli. Druhá polovina závodu se sice odehrávala v menších nadmořských výškách, ale zase sebou přinesla dlouhé nepříjemné rovinky, na které navazovaly ostré táhlé stoupáky do krásných historických vesniček či městeček jako Motovun nebo Oprtalj. Bohužel jsem již nebyl ve stavu, abych dokázal ocenit jejich krásy a výhledy na Istrii, které se z nich nabízely.

istria2

Na 148. kilometru mě u občerstvovačky v Grožnjan překvapili Peťa Žákovský i Roman Chládek, kteří oba bohužel museli vzdát kvůli prochladnutí v nočních fázích závodu. Ale přivezli mi s sebou Marušku, což bylo přesně to povzbuzení, které jsem nekonečných dvacet kilometrů před cílem potřeboval. Rychlost mého „běhu“ se zatím čím dál více smrskávala a já musel sám se sebou hrát různé psychologické hry, abych se udržel alespoň v nějakém pohybu. Navíc mě předbíhali v podstatě všichni závodníci z kratších tras, což bylo mírně demotivující. Pozdravil jsem se s Marťasem Jorem, Míšou Richtrem a Ráďou Mizerákem z našeho Runsport Teamu. Záviděl jsem jim, že dokážou běžet tak rychle a lehce. Jako gazely se téměř neslyšně vznášeli nad prašnými kamenitými cestičkami a já se jako vysloužilý slon pomalými těžkými kroky produpával vpřed. Alespoň tak nějak mně to v ten moment připadalo.

Snad nikdy se mi nepovede vychutnat si luxus pomalého dopajdání do cílové rovinky. Před Buje mě dohnal Slovinec Janez Justin, se kterým už jsme se párkrát během závodu střetli. Vypadalo to na souboj o šesté místo a musel jsem se hodně odhodlávat, abych mu je nenechal zadarmo. Tvářil se, že má více sil a lepší náladu. Trochu jsme si povídali. Nechtěl jsem to vzdát, ale vnitřně jsem se smiřoval s tím, že o šesté místo přijdu. To ale jen do chvíle, než jsem uviděl nepřehlédnutelnou modrou bundu elitního Francouze Antoine Guillona, který už nyní jen šel. Ptal jsem se, jestli je v pohodě. „Yes. I am kaput but I want to finish.“ Najednou z toho byl souboj o první pětku. Hodil jsem do sebe celý gel, zapil RedBullem s vodou a zkusil jít naposledy do trháku. U cedule, jež hlásala 5 km do cíle, jsem zkusil sáhnout hluboko do energetických rezerv a Slovinec můj nástup nezachytil, takže se mezi námi udělala mezera. Brzy jsem si uvědomil, že pět kilometrů bylo asi na takový nástup hodně brzy, ale už bylo pozdě nad tím přemýšlet. Skřípal jsem zubama a mobilizoval veškeré psychické i fyzické síly, abych zpomalil co nejméně. Kilometry ubíhaly neskutečně pomalu. Po 162 kilometrech jsem ze sebe musel vydat všechno, co ve mně zbylo, abych skončil mezi nejlepšími pěti. Ale vydržel jsem. Nevím sice, jak jsem to udělal, ale náskok jsem si udržel až do cílové rovinky, kde jsem si ještě plácl s přihlížejícími a nesmírně šťastný proskočil cílem. Právě jsem přeběhl celou Istrii z východu na západ. Nedělní vyhlášení a sdílení pódia společně s nejlepšími závodníky za doprovodu We are the champions a potlesku docela početného zástupu fanoušků bylo už jen nádhernou třešničkou na dortu.


Teď budou klasicky následovat děkovačky:

V prvé řádě mé ženě Marušce, která mě jako vždy neskutečně podporovala a starala se o mě. I přesto, že naše první novomanželská cesta směřovala na závod do chladného a deštivého Chorvatska a ne někde do tropů. Díky Maruško!

Zároveň děkuji všem lidem, kteří povzbuzovali a fandili mně. Opět neskutečné množství povzbudivých komentářů a zpráv. Velké díky!

Díky Peťovi Žákovskému, že nás s Maruškou přibral do auta, a celému Runsport Teamu za nádherně strávených pár dní v Chorvatsku (včetně pozávodních pivních lázní:)).

Organizátoři závodu, v čele s Alenem Paliskou, odvedli úžasnou práci. Opravdu profesionálně (do nejmenšího detailu) a přitom neuvěřitelně lidsky, s až rodinnou atmosférou, uspořádaný závod. Zároveň všichni dobrovolníci se snažili pro nás udělat maximum. Lidi kolem trati povzbuzovali, každý aspoň zatleskal. U nás jsem nikdy nic podobného nezažil. Díky celé Istrii.

Nakonec opět poděkování sponzorům, za které je radost běhat. Manželé Sadílkovi z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon, které, alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Nová vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a boty S/Lab Ultra 2 byly základní a nepostradatelnou součástí mé výbavy.

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Celých 100 mil vydržely bez jediného záškubu trackovat v nejvyšší kvalitě s 1s záznamem GPS a ještě jim na konci zbylo 30% baterky. Tomu říkám hodinky pro ultra běžce (a nejen pro ně).

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně jako doplněk v mém každodenní životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt!

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. V tomhle závodě bych bez nich trpěl ještě o mnoho více:)

 

2 komentáře: „Jak jsem se na Istrii brodil po kotníky ve sněhu – 100 miles of Istria 2019, 5. místo

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s