O Indii, józe a běžecké budoucnosti (včetně GGUT 50km, 6. místo)

O Indii a józe

Ti z vás, kteří mé veselé běžecké dobrodružství (a trápení) sledujete již nějakou dobu, jste jistě zaznamenali, že v červnu jsem na sociální sítě sem tam připnul foto z daleké Indie. Mohlo vám ale uniknout, že jsem v překrásných himalájských horách nebyl za účelem běhání, nýbrž jsem se tam byl vzdělávat po stránce duševní a tělesné, a to konkrétně na dvousethodinovém učitelském kurzu jógy. Zároveň to pro nás s Maruškou byly líbánky – sice trochu netradiční, což oba velmi ochotně uznáváme, ale překrásné a neuvěřitelně povznášející.

Na naši společnou cestu za osvícením jsme vyrazili do školy jménem Sarvaguna Yoga se sídlem v Bhagsu Nag, což je jedna z částí slavné Dharamsaly, kde v exilu žije duchovní vůdce tibetských Buddhistů, Dalajláma. A také se Bhagsu Nag nachází v podhůří Himalájí, což byl ten „drobný detail“, podle kterého jsem si školu zamiloval ještě před tím, než jsme se tam s Maruškou vůbec dostali. O józe jsem v době, kdy jsme si cíl naší cesty vybírali, věděl velmi málo, i když jsem ji praktikoval již třetím rokem. Stále to pro mě bylo spíš pouhé cvičení, více než cokoliv jiného. Ale o tom, že chci navštívit Himaláje, jsem měl už dávno jasno. A nejlépe si je osahat rovnou v běžeckých botách.

Začátky byly trochu hektické, jak to tak už bývá při dalekých cestách do neznáma. Po mnoha hodinách strávených v letadle z Vídně do Moskvy a z Moskvy do Nového Dilí, nás čekalo překvapení, když nám uletěl spoj do Dharamsaly a my bez možnosti se připojit na wi-fi (nechodily nám registrační sms), bez možnosti vybrat hotovost (automat nám nebral karty) a téměř bez možnosti zavolat někomu z naší školy (nedalo se volat z českých na indická čísla) řešili, co budeme dělat dál. Nakonec jsme se se vším poprali a úspěšně doletěli do Dharamsaly, přestože jsme ještě na poslední chvíli vyskočili z autobusu, který nás málem dovezl k letadlu, které rozhodně neletělo naším směrem. Z letiště jsme si užili divokou jízdu taxíkem (i když jsem si do poslední chvíli nebyl jistý, že nás taxikář veze na správné místo), čímž jsme se zároveň seznámili s místními dopravními zvyklostmi a ruchem přeplněných měst, a plni nových vjemů dorazili k hotelu Oasis Guest House, kde to vše začalo.

Školu pod vedením asi nejmoudřejšího člověka, jakého jsem kdy poznal, a zároveň živoucího příkladu, jak člověk může „žít jógu“, Dr. Keschavy, jsme si téměř hned zamilovali. Ať už to bylo místem, které se krčilo pod zasněženými vrcholky Himalájí a ze kterého vyzařoval naprostý klid a pohoda, jako protiklad chaosu vládnoucímu ve městech, nebo úžasnými lidmi z různých koutů světa, kteří se kurzu účastnili s námi, já jsem se po pár dnech cítil jako doma.

Všední dny byly docela náročné. Ráno o půl sedmé začal den meditací a skončil až v sedm hodin odpoledne večeří (někdy až půl deváté, když po večeři následovalo sezení s naším mistrem, takzvaný satsang). Nejdelší byla dvouhodinová pauza na oběd, do které se mi docela pravidelně podařilo vměstnat alespoň dvacetiminutového šlofíka. Bylo to potřeba, vzhledem k tomu, jak jsem se pravidelně přejídal úžasného indického vegetariánského/veganského jídla. Sice nás krmili jen třikrát denně, ale v podstatě neomezené porce výborného jídla zaručily, že kromě doby před snídaní jsem často cvičil s až nepříjemně plným žaludkem. Jinak jsme meditovali, dýchali, studovali filozofii, šprtali anatomii, cvičili jógové „ásany“ a učili se, jak učit jiné. Volno bylo pouze v sobotu odpoledne a pak celou neděli, což bylo tak akorát, abychom stačili vstřebat, co jsme za ten týden do našich hlav a těl dostali.

Brzké ranní začátky pro mě znamenaly, že abych do celého měsíce vměstnal nějaké běhání, musel jsem vstát ve čtyři ráno, abych přibližně o dvacet minut později mohl vyběhnout, a do hor se vydat ještě před svítáním. Úžasné bylo, že jen co jsem nazul boty a vyšel ven z hotelu pod temné bezmračné nebe plné zářících indických souhvězdí, kterým ve svitu bránily pouze vrcholky hor tyčící se nade mnou, začal jsem po pár metrech rovnou stoupat do hor, konkrétně většinou směrem vrcholu jménem Triund. To je pro horského běžce jako sen, nemyslíte? Já, jako člověk žijící ve městě, to tak určitě vnímal. Téměř každý den se mi povedlo vstát (a když se to asi třikrát nepovedlo, věděl jsem, že jsem si nechal ujít neskutečnou příležitost – ale byl jsem z toho všeho jógování zkrátka hodně unavený). Při zvuku budíku jsem trpěl, ale opakované rozbřesky, které jsem prožíval jen já sám (maximálně za doprovodu krav, ovcí, psů, ptáků a výjimečně pár místních, kteří v horách přespávali), mně všechno to utrpení vynahradily. Až na jeden den, kdy jsem při návratu z hor klopýtnul a trochu si rozsekl koleno o skálu, jsem nikdy nelitoval, že jsem se ráno z postele vykopal. Tedy, upřímně řečeno jsem nelitoval ani s rozseknutým kolenem, jen mě trápilo, že jsem si pak zbylé dva týdny krvácel po karimatce, a že jsem si nemohl pořádně vychutnat jógové pozice v kleče. Další dny jsem se snažil být více opatrný.

Něco málo před šestou hodinou ranní jsem se vrátil na pokoj, osprchoval se a ruku v ruce s mou ženou jsme se vypravili zpívat mantry, provádět dechová cvičení (takzvaná pranayama) a nakonec meditovat. A to vše byl teprve začátek dne. Dlouhý běh jsem si dopřával pouze v neděle, to jsem se dostal nejvýš do výšky 3500m. Moc dál jsem se sám neodvažoval a nechal si nějaké výzvy na dny, až se jednou do Indie vrátím.

Chvilky volna jsme s Maruškou využili k návštěvě Dalajlamova chrámu v Dharamsale, krásného Bhagsu vodopádu, nebo jen k toulkám po okolí, k nákupům, případně, což bylo velmi důležité, odpočinku. Ke zmíněnému vodopádu jsme s celou skupinou také alespoň jednou týdně chodili ráno meditovat, často za doprovodu malé psí smečky. Ono to vypadalo, že místní psi obecně velmi rádi meditují. Kromě toho, že nás k vodopádu doprovodili, si k nám během meditace přilehli na karimatku a jen tam s námi byli. Musím říct, že to bylo velmi uklidňující a příjemné (a klíšťata ani blechy jsem od nich nechytil, pokud vím). Zvuk padající vody, čerstvý vzduch a nevysvětlitelná energie toho místa zaručily, že jsem svou mysl dokázal zbavit všeho přebytečného myšlenkového ruchu a ponořit se hluboko do sebe. Na ty chvíle nikdy nezapomenu.

Sobotní večery jsme s ostatními z našeho kurzu vyráželi do podniku Once in Nature poslouchat skvělá živá vystoupení různých místních kapel a vyzkoušet lokální speciality. Také neděle byla časem, kdy jsme nejedli v hotelu, takže jsme na snídani (spíš brunch, Maruška musela čekat, až se vrátím z výletu do Himalájí) vyráželi do některého z místních café. Díky tomu, že většina jídel, která v restauracích nabízeli, byla vegetariánská nebo veganská a navíc z čerstvých surovin, byl to pro mě naprostý kulinářský ráj. Veganské sushi, smoothie bowls, tofu scramble, případně různé variace úpravy vajec se zaryly velice hluboko do mého nenažraného srdce… nebo žaludku?

Pokud jsem před návštěvou Indie bral jógu hlavně jako nějaký druh cvičení, po dokončení kurzu se mi rapidně rozšířily obzory. Co se týče běhání, pak zasazení některých jógínských principů do života běžce mi nepřijde vůbec jako špatný nápad. Již jsem na blogu dříve zmiňoval, že jsem již rok věnoval i technikám dýchání (podle Wim Hofa) a meditacím (s Headspace aplikací), ale až v Indii jsem pořádně pochopil, jak to spolu vše souvisí. Jak všechny tyto techniky propojit a využít pro zdravější a šťastnější život – nejen ten běžecký. Ale ono to je samozřejmě úzce propojené. Čím méně stresu z všedních dnů, tím více běžeckého tréninku jste schopni zvládnout. A máte v tom všem zahrnuto i protahování svalů a fascií, mobilizaci kloubů a posilování celého těla. A co je důležitější než nějaké běhání – jste zkrátka šťastnější a spokojenější sami se sebou a svým životem! To zní docela výhodně, ne?

Naše svatební cesta začala psát pro mě i Marušku novou kapitolu našeho života. Samozřejmě, celý měsíc byl jen začátek naší cesty. Dostali jsme certifikát, který z nás obou papírově udělal učitele jógy. Je to ale spíš závazek k tomu, že abychom nezahodili vše, co jsme se za ten měsíc naučili, musíme se dále vzdělávat, rozšiřovat svou vědomostní základnu, zkrátka pracovat sami na sobě, abychom třeba časem mohli něco předat i lidem kolem nás. Těm, kteří o to budou mít zájem. Myslím, že pokud má být svatební cesta zážitkem na celý život, pak ta naše splnila účel.

indie1

Závěrem bych ještě rád poděkoval Marušce, že mě k józe přivedla, i když jsem si většinu svého života ignorantsky myslel, že to je cvičení pro holky. Bez ní bych se možná ani do těch Himalájí nikdy nepodíval, jak se znám. Také díky všem učitelům ze Sarvaguna Yoga (Dr. Keschava, Praveen, Avi, Eli) a ostatním lidem ze všech různých koutů planety, kteří se kurzu účastnili s námi. Všichni jste byli úžasní (i když si to asi česky nikdy nepřečtete). A teď k tomu, co má tohle všechno společného s mou běžeckou budoucností a pár vět o Grossglockner Ultra.

O Grossglockner Ultra a běžecké budoucnosti

Takže… Všechno tohle duševní obohacování v Indii mělo jeden neblahý důsledek ohledně mého vnímání běhu a závodění. Čím více jsem se ponořil do té starodávné jógínské filozofie a meditací, tím méně jsem měl chuť účastnit se jakýchkoliv závodů a s někým se porovnávat nebo si něco dokazovat. Ne že by mě přestávalo bavit samotné běhání. Uvědomil jsem si, že jen díky tomu, že jsem v docela dobré fyzické kondici, si můžu dovolit ráno, než se slunce vyšplhá nad horizont, jen tak vyběhnout na kopec v Himalájích, užít si východ slunce a vrátit se, než ostatním vůbec zazvoní budík. A pak prožít plnohodnotný den. Všechen trénink, který jsem za ta léta nahromadil, mě ve skutečnosti zbavil limitů a dal mi volnost a svobodu, o kterou rozhodně nechci jen tak přijít.

Každopádně, téměř měsíc po návratu z Indie, den před startem na Grossglockner Ultra, kde jsem měl běžet 75 km, se mi v hlavě vyrojily všechny různé pochybnosti týkající se mé motivace soupeřit s dalšími lidmi a nedokázal jsem je potlačit, ať jsem se snažil sebevíc. Seděl jsem na posteli v pokoji v Kaprunu a nevěděl, jestli se na závod těším, nebo bych se raději šel někde do hor proběhnout sám, bez veškeré té pompéznosti, bez diváků a slávy, která závod doprovází. Nebo jen strávil klidný den s Maruškou. Možná za to mohla i nějaká menší předzávodní nervozita. Nakonec se mi povedlo nejistotu nechat být a po chvíli jsem docela tvrdě usnul.

Budíček o půl druhé ráno mě zastihl s prázdnou, soustředěnou myslí. Byl jsem v závodním módu a těšil se, až se poprvé proběhnu v Rakouských Taurách, které mě volaly a lákaly už od příjezdu do Kaprunu, jak to hory normálně dělávají. V autobusu do Kalsu jsem se ještě lehce a přerušovaně prospal a pak už se chystal na start. Deset minut před startem jsme se dozvěděli, že kvůli bouřkám nám závod zkracují na 50 km, čímž se má představa o poklidné přípravě na L’Échappée Belle docela rozplynula. Ale stále jsem byl celkem natěšený a rozhodně nechtěl nic dát zadarmo.

Úplně se to nepovedlo. Pár minut po bleskovém začátku mě zpomalila má stará známá a velice otravná supraventrikulární tachykardie (druh arytmie, který mi zkazil už nejeden závod), kvůli které jsem musel na chvíli zastavit a počkat, až odezní. Mezitím mě předběhli vlastně všichni závodníci, takže mě čekal ne úplně lehký úkol zase všechny pomalu předbíhat a zkusit se prokousat na čelo, což stálo vcelku dost sil. Ale nebudu se vymlouvat. Hlavou mi probleskl můj jógínský trénink (klasické klišé jako z hollywoodského bijáku), nechat nepříjemnost za sebou a zůstat pozitivní. Od prvních stoupání jsem cítil, že nohy úplně nechtějí jít. Sice jsem se dokázal držet docela vepředu, ale jen stylem zuby nehty. První úsek závodu byl hodně běhatelný a tedy i nesmírně rychlý. Jakmile začala horská část závodu a první stoupání, věděl jsem, že to nebude můj den. Do kopce jsem se plazil hodně pomalu a za sebou viděl čím dál delší zástup supů, kroužící stále blíž a blíž mé pomalu se plazící zdechlině.

Seběhy byly u něco lepší, tam jsem i s těžkýma nohama dokázal využít měsíce pobíhání v Himalájích a celkem rychle jsem sestupoval technickým terénem. Ale žádná velká paráda to stejně nebyla. Dělal jsem, co jsem mohl, a aspoň se kochal alpskou nádherou kolem. Musím uznat, že jsem o moc krásnějšími scenériemi ještě neměl možnost běžet. Sněhem obtěžkané vrcholky tyčící se nade mnou, po straně průzračná modrozelená jezera a svišti uskakující před dusotem mých olověných nohou. Věděl jsem, že ať závod dopadne jakkoliv, jsem opět na správném místě. Tam, kde mám být. Díky běhání. Když mě ve finálním seběhu předběhl (ehm… předsprintoval) náš momentálně určitě nejlepší trailový běžec Jirka Čípa, který stejnou trať jako já zvládl o více jak hodinu rychleji v traťovém rekordu, měl jsem na setinu sekundy chuť si sednout na okraj chodníku a pořádně se vybrečet a politovat se. Místo toho jsem se ještě kousl a ze svých nohou vymáčkl maximum, co v nich ještě bylo. Dokonce jsem ještě na posledních pár kilometrech předběhl závodníka, který skončil třetí na 30km trati, a protnul jsem cílovou pásku za 5:28. Ale tím bych se asi moc utěšovat neměl.

Pojďme to ještě jednou vše zhodnotit. Trénuji na L’Échappée Belle, závod jsem bral jako přípravu a chtěl jsem jít delší trasu v pomalejším tempu. Což vtipně zhodnotil i Jirka Čípa a potvrdil tak mé vlastní myšlenky: „Však to byla příprava, chtěl jsi jít pomalu, takže jsi šel přesně podle plánu.“  No takže asi tak. V každém případě bych se rád vrátil příští rok na hlavní trať 110 km a zkusil si Velké Taury užít se vším všudy.

Co tedy Indie, jóga a GGUT znamená pro mou běžeckou budoucnost? Zaprvé, je třeba si přiznat, že asi už nikdy nebudu rychlý jako Jirka Čípa, ani jako další naši rychlíci včetně Tomáše Hudce, který v Rakousku vyhrál trasu 30 km, a dalších. Jakmile se s tím smířím, můžu se posunout dál. Zadruhé, opravdu už neběhám kvůli tomu, abych mohl závodit. Baví mě trénovat, pracovat na sobě, zlepšovat se a překonávat krize, kdy to se mnou jde z kopce. To vše ze mě zkrátka dělá lepšího a odolnějšího člověka. Jestli nebudu mít dobré výsledky, nedostanu nic od sponzorů a nebude se o mě psát v Blesku, je to v pořádku, běhat chci i nadále, protože mě to dělá šťastným. I nadále chci být schopný ráno vstát z postele a jen tak pro radost si před snídaní vyběhnout na vrcholek hory, aniž bych to musel plánovat jako celodenní výlet. Stále ve mně hoří oheň a touha se zlepšovat, jen motivace je trochu jiná než dříve. Pro mě osobně je to určitě dobře. A zda to bude výhoda či slabost z hlediska mých výsledků, to ukáže až čas. Já budu rozhodně šťastnější… A vo tom to je!

Reklamní koutek

A teď přichází reklamní koutek, abych se odvděčil sponzorům za to, že mě stále podporují, i když jsem dlouho žádný pořádný běžecký výsledek nikde neudělal.

Díky manželům Sadílkovým z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon, které, alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Nová vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a boty S/Lab Ultra 2 mě přenesly přes Rakouské alpy. Dále jsem na sobě měl:

kraťasy SALOMON S-LAB SHORT 6 M

tričko SALOMON S-LAB SENSE TEE M

šortky SALOMON S/LAB SENSE BOXER M

bunda SALOMON BONATTI PRO WP JKT M

ponožky SALOMON XA

V Himalájích jsem proběhal tyhle boty, které si s těžkým terénem poradily úplně bezchybně:

boty SALOMON SENSE RIDE 2

boty SALOMON XA ELEVATE

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit.

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně doplňkem v mém každodenním životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt! Nyní navíc v ještě jemnější konzistenci, rozhodně vyzkoušejte.

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. V Indii jsem pravidelně používal Leki Micro Trail Pro.

3 komentáře: „O Indii, józe a běžecké budoucnosti (včetně GGUT 50km, 6. místo)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s