Krása, kterou si musíte zasloužit aneb L’Echappée Belle 2019 – 4./5. místo

[English version below]

Takovou krásu si zkrátka musíte zasloužit. Jak jinak se dostat do hor a užívat si dechberoucí výhledy na okolí krásného pohoří ve Francouzských Alpách, než vynaložit úsilí a pěkně si tam po svých vyšlápnout? Jak jinak zhlédnout všechny ty přírodní scenérie, horská jezera, hluboká údolí a zelené louky, než nechat všechno pohodlí za sebou, vyběhnout ze dveří a nastoupat mnoho a mnoho výškových metrů, nad úroveň mraků? Jiná cesta, než ta vydlážděná potem a bolestí, neexistuje. Věřte mi, můžu to dosvědčit. Sám jsem si tou cestou prošel, když jsem se postavil na start závodu Echappée Belle.

Již od chvíle, kdy mě oslovil Sam Straka, zda bych si závod nechtěl zaběhnout, a já začal zkoumat, co by takový přeběh Belledonne obnášel, jsem měl jasno v jedné věci – bude to bolet. Parametry závodu, 144 km (nakonec oficiálně 149km), 11300 m stoupání a klesání a obrovská technická náročnost, kterou dokládal i rekord tratě kroužící kolem hodnoty celých 27 hodin, jasně křičely, že tohle žádná legrace nebude. Ale je to přeci výzva a ty já mám rád. Samovi jsem nabídku odkýval, přehodnotil plány na sezónu, jejímž vrcholem měla být Beskydská Sedmička, poznačil datum do kalendáře a začal s tréninkem. Protože jsme s Maruškou celý červen trávili studiem jógy v Indii, byl můj velký tréninkový blok trochu narušen. Ale já si každé ráno přivstal a vyběhl do Himalájí, které byly rozhodně dobrou přípravou na tento typ závodu. Sice jsem objemově zdaleka nenatrénoval, kolik bych chtěl a potřeboval, ale udělal jsem maximum, co se v dané situaci dalo.

Po návratu následoval ke konci července test v podobě Grossglockner Ultra, který mě ale spíš vystrašil, než povzbudil. Nohy nešly tak, jak bych potřeboval, byly slabé a nespolupracovaly. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale nevzdával jsem se a snažil se udělat vše proto, aby se to před cestou do Francie spravilo. Dva týdny před závodem jsem odpočíval více než obvykle a doufal, že vše bude tak nějak „oukej“. Ještě jsem se na poslední chvíli domluvil s mým skvělým kamarádem Ondrou Tabarkou, že mi bude dělat vodiče, neboli pacera, mého prvního v životě. Ondra byl má divoká karta, mé eso v rukávu. Věděl jsem, že mě nějak do cíle dokope, když bych já sám zažíval krušné chvilky. No a měl jsem pravdu, bez Ondry bych teď akorát tak psal článek o tom, proč jsem poprvé v životě musel závod vzdát.

Do Francie jsme vyrazili autem ve středu ráno ve složení já, Maruška, Ondra a Pavel Paloncý, který byl jedním z velkých českých želízek v ohni. Dlouhá cesta utekla v příjemné společnosti docela rychle. Párkrát jsme se prostřídali za volantem a za nějakých patnáct hodin byli v Saint-Vital, městečku kousek od cíle závodu v Aiguebelle. Pěkně jsme se prospali, ráno zašli na procházku do místní pekárny, trochu se proběhli po okolí, zajeli vyzvednout startovní čísla, povečeřeli na malé pasta párty, nakoupili a zamířili zpět do Saint-Vital alespoň na chvíli zamhouřit oči, než to všechno vypukne.

Start v 6:00 ráno ve Vizille, bylo to tady. Po brzkém vstávání na autobus, který nás zavezl na místo startu, a krátkém odpočinku na matraci v místní tělocvičně, jsme šli konečně na věc. Probíhat uličkami města bok po boku s takovými hvězdami jako Sébastien Chaigneau a Francois D’Haene pro mě byl docela magický zážitek. Přestože Francois za to za chvíli vzal a do konce závodu si už běžel svůj vlastní závod, se Sébastienem jsem strávil velkou porci první části závodu. Při nekonečném, ale zároveň čarovném stoupání na Croix de Belledonne do výšky 2926 m jsem se držel kousek za ním a Rémi Berchetem, který nakonec vybojoval druhé místo. Francoise jsme zahlédli, když sbíhal z vrcholu, a už tam mě překvapilo, jak velký náskok si na nás po pár kilometrech vypracoval. Ale soustředil jsem se na sebe, užíval si výhledy, které byly jako vystřižené z nějakého outdoorového časopisu, a snažil se jít si své tempo. Ačkoliv teď musím přiznat, že jsem se docela nemoudře nechal strhnout Sébastienem a Rémim a seběh do Refuge Jean Collet jsem docela „napral“, až mi od bot lítalo kamení na všechny strany. Z občerstvovačky jsme vybíhali s Rémim, Sébastien zůstal kousek za námi. Tam mě ještě nohy docela táhly, ale cítil jsem první příznaky počínající únavy.

No a pak mě čekal velký výkonnostní sešup. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že tenhle závod bude z docela jiné obtížnostní kategorie, než na jakou jsem byl do té doby zvyklý. Před závodem jsem se uklidňoval, že stejnou vzdálenost a převýšení jsem již dal na LH24, takže to musím zvládnout. Jenomže zatímco na Lysé hoře vás čeká stále to samé a vy přesně víte, jak který kopec půjdete, tady to bylo jiné. Hlavním problémem pro mě byla technická náročnost. Chodilo se po kamení, suti, do kopců prudkých a ještě prudších. Když už jsem myslel, že to horší být nemůže, v ten moment jsem se drápal nahoru po všech čtyřech. Při každém špatném kroku jsem se svezl nějaký kus zpátky. Vylézt na Bréche Fendue (2482m) a Col de la Vache (2560m) mně připadalo tak neskutečně těžké a bláznivé, že se mi hlavou začaly honit myšlenky na to, že možná ani nedokončím. Navíc horské hřebeny, přestože oplývaly až nevěrohodnou nádherou, kterou jsem si stále ještě chvílemi zvládl vychutnávat, nenabízely ani kousek úkrytu před nelítostným sluníčkem, které se do mě plnou silou opíralo. Se sklopenou hlavou jsem se šoural vpřed a kromě výhledů na okolní hřebeny jsem pozoroval stovky, ne-li tisíce kobylek prohánějících se travou a uskakujících před dopady mých těžkých nohou. Při technických sebězích jsem často škobrtal a zakopával o různé zákeřně vyčnívající kamení. Mnohokrát mě podklad pod podrážkami bot zradil a já se vcelku často pohyboval na hranici pádu. Jednou jsem tu hranici výrazně překročil, když se mi balvan pod nohou nečekaně zhoupl a já udělal kotrmelec na pěkně tvrdé a ostré skále. Překvapivě mně nic nebylo. Trochu odřená ruka a naražené lýtko bylo to nejlepší, v co jsem po takovém pádu mohl doufat. Jen jsem se oklepal a běžel dále.

Ve Station du Pleynet mě čekala Maruška, které jsem se nemohl dočkat, a taky Ondra, můj pacer a moje tajná zbraň. Musel jsem se dostat alespoň tam. To se mi, s vypětím všech sil, nějak povedlo doběhnout. Problém byl, že jsem ještě neuběhl ani polovinu závodu a cítil jsem se, že už moc nemám odkud brát. Když Ondra viděl jak vypadám, docela ho to vystrašilo, jak po závodě sám přiznal. Ale od prvních chvil, kdy se ke mně na trase připojil, mě začal zpracovávat. Nás společný běh začal tím, že nás naháněla první žena Mélanie Rousset. Byla neskutečná a šla jako stroj. Říkal jsem si, že pokud takhle půjde dál, ani se nebudu snažit s ní soutěžit a nechám ji jít. Několikrát jsme se předběhli – chvíli to táhla ona, za ohromného povzbuzování kolemjdoucích, chvíli jsme se pak před ni s Ondrou dostali my. Úplně jsme ji setřásli až po seběhu do Gleyzinu, odkud jsme s Ondrou vyběhli o něco dříve. Každopádně před ní smekám za to, jak nelítostně se s tratí rvala.

📷Pixalpes photographie – LACS ROBERT – CHAMROUSSE

Zatímco jsme stoupali na Col Moretan (2503m), asi nejtěžší úsek celé trasy, pomalu padla tma a my pročísli temnou noc kužely světel našich čelovek. Stoupání bylo brutální. Stačilo zvednout hlavu a vidět, jak vysoko nad nás sahají vlaječky s odrazkami, abychom věděli, že dostat se nahoru nás bude stát docela hodně sil. Po chvílí pomalého lezení do kopce jsem zvedl hlavu a když už jsem myslel, že jsme skoro nahoře, objevila se další odrazka, ještě výš než ta předchozí, aby mi vzala všechnu naději. Někdy jsem už ani nevěděl, jestli se ještě dívám na odrazy značení tratě, nebo to už na mě z nebe mrkají zářící hvězdy. Tak jsem šlapal, pomalu a vytrvale za Ondrou, který se snažil udávat tempo. Když už to vypadalo, že se nahoru nikdy nedostaneme, zaslechli jsme shora povzbuzování a uviděli v dáli nad náma svítit čelovky. Jakmile jsme se k nim vydrápali, začal nejšílenější seběh celého závodu. Klouzali jsme sněhem prudkým svahem a jednou rukou se přidržovali lana, které nám jako jediné poskytovalo nějaký záchytný bod v záplavě sněhu, kamení a temné noci. Po dalších dlouhých minutách klouzání a klopýtání o kamení jsme se octli na občerstvovačce v Périoule. Někdy tady jsem poprvé naplno začal cítit, že mám totálně mrtvá stehna. Začal jsem se každou chvíli paranoidně otáčet, jestli nás nepronásledují další čelovky, což byl další ze znaků toho, že zásoby energie se nazastavitelně tenčí. Byl jsem kompletně vyčerpaný, unavený, zkrátka jsem udeřil úplné dno. Držet se za Ondrou mi dělalo čím dál větší problém a on musel často zastavovat a čekat, než se k němu dobelhám.

Zbytek noci mám jako v mlze. Jen jsem pomalu šlapal do kopce, klopýtal po rovinkách a trpěl každý seběh. Přestal jsem rozlišovat, jestli vidím čelovky, hvězdy, nebo odrazky značení. Vše pro mě byla jen jedna velká změť světýlek. Na občerstvovačce Super Collet jsme narazili na Jorise Bottona a Gautiera Bonnecarrereho, kteří nakonec oba skončili přede mnou, protože v krizi, kterou jsem si zrovna procházel, jsem neměl sílu závodit s nikým než sám se sebou. Nechali jsme je jít a zapadli zpátky do našeho vlastního pomalého tempa. Ondrovi jsem si stěžoval, jak je to všechno těžké, fňukal jsem, že to nezvládnu, a téměř jsem plakal při představě, kolik kroků ještě budu muset udělat do cíle. Jednou za čas na mě přišel nával energie a naděje, kdy jsem dokázal zabrat, viděl jsem smysl v tom, co dělám, a cítil jsem se, že se do cíle nějak dostanu. Jindy jsem se však jen plahočil neznámou noční krajinou, uzavřen ve svých vlastních sebelítostivých myšlenkách. Ondra dělal co mohl, aby mě uchlácholil a donutil jít dál.

📷Pixalpes photographie COL DE LA FRÈCHE

Rozednění nás zastihlo při klesání po technické kamenité stezce z Col Arpingon (2250m) a přineslo s sebou záchvěv naděje, že bych se přeci jen do cíle nakonec dostat mohl. Vtipné bylo, když jsem v dálce uviděl dav lidí chystající nějaké bílé stánky a říkal jsem Ondrovi: „Super, konečně občerstvovačka!!!“, na což Ondra jen odvětil: „Ale Zdendo, to jsou krávy!“ Počkat, co? Jaké krávy? Kde je vidí? Podíval jsem se ještě jednou na místo, kde jsem viděl ony bílé stánky, a ono tam opravdu bylo jen stádo strakatých krav. „Můžu ti maximálně nadojit mlíko, kdybys chtěl“, dodal ještě Ondra s lišáckým úsměvem na tváři. Byl jsem na trati už celý jeden dlouhý den a vstupoval na nezmapované území – déle jsem ještě nikdy neběžel. Začínala poslední etapa závodu a na mě přicházely halucinace.

Poslední náznak toho, že kromě sebe budu muset závodit i s dalšími závodníky, přišel poté, co jsme s Ondrou opustili stanici Val Pelouse. Kousek za námi se objevil další běžec, alespoň se mi to zdálo. Šli jsme dál a nikoho za sebou neviděli, což nás krátkodobě uklidnilo. Když jsme ale sbíhali na poslední občerstvovací stanici Le Pontet – Les Granges, v jednom místě jsem viděl, že se za námi z lesa vynořila mužská postava. Říkal jsem Ondrovi, že nás někdo doběhl. Často jsme se pak otáčeli, ale nikdo nám v patách nebyl. Ondra navrhl, že se mi to muselo zdát, a já, protože už jsem sám nevěděl, co je realita a co sen, jsem mu to odkýval a smál jsem se sám sobě, jak jsem na tom bídně. On to ale nebyl sen a těsně před tím, než jsme doběhli k poslednímu záchytnému bodu, nás najednou předbíhal Philippe Mehl. Propadl jsem se na šestou pozici a začal být naštvaný sám na sebe. Na svou neschopnost zabrat, překonat bolest, poprat se s trochou nepohodlí, kterou mi Belledonne dopřálo. V rozpoložení, v jakém jsem byl, mně přišel obrovský rozdíl, jestli budu v první pětce, nebo z tohoto, reálně naprosto bezvýznamného, rozpětí vypadnu.

Potkala nás Maruška a Pavel, který musel závod po nějakých problémech bohužel vzdát. Naposledy jsme doplnili zásoby a já se smířil s tím, že to už jen nějak dojdu do cíle a nebudu se kvůli pořadí trápit. Tak jako jsem přísahal v předchozích závodech a přesně tak, jak jsem si dal za cíl před startem tohoto závodu. A jako obvykle jsem to nedokázal dodržet. Ego mě opět přemohlo. Philippe rychle mizel v dáli a my s Ondrou začali stoupání na poslední kopec, který nás v tomto závodě čekal. V tom jsme zaslechli potlesk pro dalšího závodníka, který se pohyboval někde kousek za námi. S Ondrou jsme si odsouhlasili, že nikdo další už nás nepředběhne. Ondra přidal do kroku a já jen sklopil hlavu a dělal, co se dalo, abych ho alespoň uvisel. Vnímal jsem svůj dech a synchronizované klapání hůlek o zem a kamení. Byl jsem v tranzu. Ostré francouzské slunce mi připékalo krk a já chvílemi zapomínal, kde jsem a co tam vlastně dělám. Proč jdeme tak rychle? Kam spěcháme? Vždy mi pár okamžiků trvalo, než jsem si odpověděl. Najednou se před námi objevil Phillipe. Ondra začal sprintovat a nahánět jej, já se kousl do rtů, rozhýbal mrtvá a bolavá stehna a snažil se jich držet. Nakonec jsme jej přeci jen zlomili a, abychom nic nepodcenili, běželi ve vysokém tempu, chvíli po hlavních asfaltových cestách, chvíli různými terénními zkratkami, až do Aiguebelle. Ohlíželi jsme se, jestli nás nečeká tvrdý boj až do cíle, ale už za námi nikdo nebyl.

Oba dva šťastní a totálně vyčerpaní jsme protli cílovou pásku v čase 30:26:10. Po nejdelším boji v životě. Po nejtěžším boji v životě. Byli jsme v cíli. Zazvonili jsme si na kravský zvon, já pak řekl pár slov do mikrofonu a začal zpracovávat, co se vlastně stalo. Chtěl jsem vzdát a užívat si pohodlí. Ondra mě nenenechal. Díky Ondro, bez tebe bych to nedal. Jen pro představu, z třiceti hodin na trati mě Ondra doprovázel více než dvě třetiny celkového času. To už chce kvalitního běžce a ještě lepšího kamaráda, aby to pro vás udělal. Tentokrát to opravdu nebylo jen o mně, ale o celém našem malém týmu. Byl to krásný, ale těžký závod. Třeba si jej ještě někdy zopakuji, kdo ví. Ale i kdyby ne, je to zážitek na celý život. Nikdy nezapomenu na chvíle, kdy jsem byl na dně, na kolenou a Ondra s Maruškou mě z toho vytáhli a donutili to nezabalit, i když jsem myslel, že už nemám odkud brát. Moc vám děkuji. A taky děkuji všem, kteří mi fandili na dálku. Každá vaše zpráva a komentář na Facebooku mě hnaly dál. A dávají mi motivaci něco podobného podstoupit znovu. Protože vím, že v tom nejsem sám. A to je na tom všem krásné. Nakonec jsem se i dostal na bednu jako první senior mimo pódiové umístění. Byla to sice taková cena útěchy, ale i za tu jsem rád. Vítěz, Francois D’Haene překonal rekord závodu za necelých 24 hodin, což je naprosto neuvěřitelná dominance a já jen smekám klobouk před tím, jakým způsobem se s tak těžkou tratí dokázal poprat. Neuvěřitelné, ale zároveň inspirativní. Tak třeba za pár let…:)

Na závěr musím ještě rozhodně zmínit skvělou organizaci závodu, ve které jsem nezaznamenal žádné problémy. Všechno klapalo jako švýcarské (nebo francouzské?) hodinky, minimálně z mého pohledu. Navíc ta atmosféra na občerstvovačkách, kdy všichni tleskali a povzbuzovali, ta byla doslova hutná. Chvílemi mně naskakovala husí kůže! Všichni lidé, které jsme po cestě potkali, utrousili alespoň nějaké povzbuzující slůvko nebo nám zatleskali. Případně se s námi, aspoň v jednom případě, podělili o čerstvě nasbírané borůvky. To se prostě musí zažít na vlastní běžecké boty.

A teď přichází reklamní koutek, abych se odvděčil sponzorům za to, že mě stále podporují, i když jsem dlouho žádný pořádný běžecký výsledek nikde neudělal.

Díky manželům Sadílkovým z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon, které, alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Nová vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a boty Salomon XA Elevate mě přenesly přes Francouzské Alpy. Dále jsem na sobě měl:

kraťasy SALOMON S-LAB SHORT 6 M

tričko SALOMON S-LAB SENSE TEE M

šortky SALOMON S/LAB SENSE BOXER M

bunda SALOMON BONATTI PRO WP JKT M

ponožky SALOMON XA

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Celých 30 hodin trekovaly závod s největší přesností 1s a zapnutou navigací. Které hodinky tohle zvládnou?

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně doplňkem v mém každodenním životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt! Nyní navíc v ještě jemnější konzistenci, rozhodně vyzkoušejte.

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. Při závodě jsem použil Leki Micro Trail Race.


English version

The beauty you have to deserve

You simply have to deserve such beauty. How else to get into the mountains and enjoy the breathtaking views of the beautiful mountain massif in the French Alps, rather than make an effort to hike up there? How else to see all those natural sceneries, mountain lakes, deep valleys and green meadows, rather than letting all the comfort behind, run out the door and climb many and many altitude meters, above the cloud level? There is no other way than the one paved with sweat and pain. Believe me, I can testify. I walked the way myself as I stood at the start of the Echappée Belle race.

Ever since Sam Straka asked me if I wanted to run the race and I started to explore what such a Belledonne crossing would mean, I had one thing clear – it would hurt. The parameters of the race, 144km (eventually 149km), 11300m of ascent and descent and the enormous technical difficulty (the former record time was around 27 hours), clearly shouted that this adventure won’t be easy. But it’s a challenge, and I love challenges. I accepted Sam’s offer, changed the plans for the season, whose peak was to run Beskydská Sedmička, marked the date on the calendar and started with the training. Because Maruška and I spent all of June studying yoga in India, my big training block was somewhat disrupted. But I got up every morning and ran to the Himalayas, which was definitely a good preparation for this type of race. I did my best although I didn’t come nowhere near the training volume I wanted and needed.

My fitness was tested at Grossglockner Ultra at the end of July but it scared me rather than encouraged. My legs were weak and did not cooperate. I was a little worried, but I didn’t give up and tried to do my best to get it right before going to France. Two weeks before the race I rested more than usually and hoped that everything would be kind of „okay“. At the last minute I agreed with my great friend Ondra Tabarka that he would be my pacer for the race. Ondra was my wild card. I knew he would get me to finish line no matter what. And I was right, without Ondra I would just write an article about why I had to give up the race for the first time in my life.

We went to France on Wednesday morning. It was me, Maruška, Ondra and Pavel Paloncý, who was supposed to run as well. The long journey passed quite quickly in such a pleasant company. After some fifteen hours we were in Saint-Vital, a small town near the finish line of the race – Aiguebelle. We had a good night’s sleep, went for a walk to the local bakery in the morning, walked around the area a little, picked up our race bibs, enjoyed a small pasta party, bought some groceries and headed back to Saint-Vital to have some sleep before the race.

Start at 6:00 am in Vizille – it was here. After getting up early to catch the bus which transported us to the starting line and a short rest on the mattress in the local gym, we were finally on the move. Running along the city streets side by side with such stars as Sébastien Chaigneau and Francois D’Haene was a pretty magical experience for me. Although Francois took away after a while and ran his own race, I spent a big portion of the first part of the race with Sébastien. On an endless but at the same time magical ascent to Croix de Belledonne to 2926m I kept close behind him and Rémi Berchet, who finished second in the end. We saw Francoise as he was running from the top, and I was surprised how much time he had gained on us after a few kilometers. But I concentrated on myself, enjoying the views that looked like they were cut out from an outdoor magazine, and trying to keep my own pace. I tried to keep up with Sébastien and Rémi and I ran into Refuge Jean Collet quite aggressively, until rocks were flying all around my shoes. We left the aid station with Rémi as Sébastien stayed behind us. I could already feel first signs of fatigue.

And then I hit a wall. It was at that moment that I realized for the first time that this race would be much more difficult than I was used to. Before the race I reassured myself that I had already put the same distance and elevation gain during the 24 Hours on Lysá Hora, so I have to make it. But it was different here. Technical demands of the race caused the biggest problems. We had to cross the rock fields, snow fields, hike up the steep and then even steeper hills. When I thought it couldn’t be worse suddenly I was crawling up the hill using all my four limbs. With every wrong step I slid few steps back. Climbing on the Bréche Fendue (2482m) and the Col de la Vache (2560m) seemed so incredibly hard and crazy that my thoughts began to ponder that I might not even finish. In addition, the mountain ridges did not offer a hiding place from the fierce sunshine that hit me with full force. With my head down, I shuffled forward, and besides looking at the surrounding ridges, I watched hundreds if not thousands of grasshoppers sweeping through the grass and leaping from the impact of my heavy legs. Many times, the base under the soles of my shoes betrayed me and quite often I was on the edge of the fall. Once I crossed the line considerably when one boulder moved unexpectedly and I made a somersault on a pretty hard and sharp rock. Surprisingly, I seemed to be without any serious injury. A little scratch on my hand and bumped calf was the best I could hope for after such a fall. So I moved on.

In Station du Pleynet Maruška was waiting for me and I could not wait to meet her and Ondra, my pacer and my secret weapon. At least I had to get there. And I somehow managed to do that. The problem was that I wasn’t even halfway through the race and I was already completely drained. When Ondra saw me it quite scared him as he admitted after the race. But from the first time he joined me on the route, he began to work on me. From the beginning we were chased by Mélanie Rousset the first woman. She was incredibly strong and marched forward like a machine. I thought if she went on like this, I would let her go. Several times we passed each other. We shook her off completely after we got to Gleyzin. In any case, I have a huge respect for her.

As we climbed to Col Moretan (2503m), perhaps the most difficult part of the route, we turned on our headlamps. The climb was brutal. We raised our heads to see how high we need to get according to route markings. After a while of slow uphill climbing, I lifted my head and when I thought we were near the top there was another marking, even higher than the previous one – it took away all my hope. Sometimes I didn’t even know if I was still looking at the reflections of the route markings, or those were shining stars already blinking at me from the sky. So I walked on, slowly and steadily behind Ondra, who tried to set the pace. When it seemed the hike would never end, we heard the cheering from above and saw headlamps glowing in the distance. Once we reached them, the craziest descent of the race began. We were sliding through the snow on a steep slope, with one hand holding the rope, which alone provided us with help in a flood of snow, rocks and darkness all around us. After another long minutes of gliding and stumbling on the rocks, we found ourselves at Périoule aid station. It was there that I first began to feel that my thighs were totally dead. I started being paranoid turning my head every now and then if there were more headlamps chasing us, which was another sign that I had enough. I was completely exhausted, tired – I just hit the bottom. Keeping up with Ondra was more and more difficult. He often had to stop and wait before I got to him.

The rest of the night is really blurred. I was just walking up hills, stumbling on more runnable parts of the course and suffering with every descent. I wasn’t sure whether I see headlamps, stars, or reflections of the route markings. There were just lights everywhere. At the Super Collet, we came across Joris Botton and Gautier Bonnecarrere, who both ended up in front of me because in the crisis I was going through I had no strength to compete with anyone but myself. We let them go and fell back into our own slow pace. I complained to Ondra how difficult it was, whining that I couldn’t make it, and I almost cried at the thought of how many more steps I had to take to the finish line. Once in a while I was struck with energy and hope. I saw a sense in what I was doing and I felt that I would get to the finish somehow. At other times, however, I only trudged through an unfamiliar night landscape, locked in my own self-pitying thoughts. Ondra did his best to appease me and make me move on.

Dawn caught us as we descended along the technical rocky trail from Col Arpingon (2250m), bringing a bit of hope that I could eventually get to my destination. It was funny when I saw a crowd of people preparing some white stalls in the distance and I said to Ondra, „Great, finally an aid station!“ to which Ondra just replied, „But Zdenek, these are just cows!“ Wait, what? What cows? Where does he see them? I looked once more at the place where I saw the white stalls, and it really was just a herd of mottled cows. „I get you some milk if you want,“ Ondra added with a smile on his face. I have been on the track for one long day and entering uncharted territory – I have never run longer. The last stage of the race began and hallucinations came to me.

The last hint that besides myself I would have to compete with other competitors came after Ondra and I left Val Pelouse. There was another runner just behind us, at least I thought I saw someone. But for a long time there was nobody following us which calmed us down. As we ran to the last aid station Le Pontet – Les Granges, at one point I saw that another runner emerged from the forest. I told Ondra that somebody caught up with us. We were often looking behind but nobody was there. Ondra suggested that maybe it was just a hallucination. Because I no longer knew what was real was and what was just a dream, I agreed with him and laughed at how miserable I am. But it wasn’t a dream, and just before we reached the last aid station, we were suddenly overtaken by Philippe Mehl. I fell into sixth position and became angry with myself. For my inability to run, overcome the pain, fight the little discomfort that Belledonne had given me. In the mood I was in, I found a huge difference if I would be in the top five, or I would fall out of this, totally insignificant margin.

We met Maruška and Pavel, who had to give up the race after some problems, we replenished our supplies for the last time and I accepted that we will somehow reach the finish line and I will not worry about my place. Just as I swore in previous races and exactly as I had set my goal before the start of this race. And as usual, I couldn’t keep up. The ego was stronger again. Philippe quickly disappeared in the distance and Ondra and I started climbing the last hill that awaited us in this race. In that moment we heard applause for another competitor who was just behind us. Ondra and I agreed that no one else will overtake us. Ondra set the fast pace and I just did my best to keep up with him. I could feel my breath and the synchronized clatter of poles on the ground and rocks. My mind was totally empty. The sharp French sunshine hit my neck and sometimes I forgot where I was and what I was doing there. Why are we going so fast? Where are heading? It always took me few moments to answer. Suddenly Phillipe appeared not very far away from us. Ondra began sprinting and chasing him, I bit my lips, set my dead and sore thighs in motion and tried to hold their pace. In the end we broke Phillipe and he gave up. Not to underestimate anything, we ran at a high pace, along the main asphalt roads and through various terrain shortcuts to Aiguebelle. We looked back to see if there was a tough fight to the finish, but there was no one behind us.

Happy and totally exhausted we crossed the finish line at 30:26:10. After the longest fight in life. After the hardest fight in life. We finished our adventure. I rang the cowbell, then I made a small interview and began to process what had actually happened. I wanted to give up. Ondra didn’t let me. Thanks Ondra, I wouldn’t have finished this race without you. Just to imagine, from thirty hours on the track Ondra accompanied me more than two-thirds of the total time. It takes a good runner and even better friend to do it for you. This time it really wasn’t just about me, but about our whole small team. It was a beautiful but difficult race. Maybe I will repeat it again in the future – who knows. But even if not, it’s a lifetime experience. I will never forget the moments when I was down, on my knees, and Ondra and Maruška pulled me out of it and forced me not to go on, even though I thought I had nothing left. Thank you very much. And thank you all who were cheering for me from online. Every message and comment you posted on Facebook drove me on. And it gives me the motivation to do something like that again. Because I know I’m not alone when I am out there in the mountains. And that’s the beautiful part of events like this one. I even got on the podium from the fourth place as a first senior runner outside the first three places. It was a consolation prize, but I am glad for that. The winner, Francois D’Haene, broke the race record in less than 24 hours, which is absolutely incredible dominance. Incredible, but also inspiring. Maybe in a few years…:)

Finally, I must definitely mention the great organization of the race, in which I did not notice any problems. Everything worked like a Swiss (or maybe French?) watch, at least from my point of view. Moreover, the atmosphere at the aid stations, where everyone applauded and encouraged us, was great. I literally had goose bumps! All the people we met along the way uttered some encouraging words or applauded us. Or in one case they shared freshly picked blueberries with us. You have to experience it on your own running shoes.

4 komentáře: „Krása, kterou si musíte zasloužit aneb L’Echappée Belle 2019 – 4./5. místo

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s