Transgrancanaria 2020 – dobrodružství na sopečném ostrově – 29. místo, 17:07

Má stehna to vzdala už před několika hodinami. Při každém seběhu mám pocit, že mě do nohou bodají desítky ostrých nožů. Každé došlápnutí na tvrdý skalnatý podklad rozdráždí má již tak otlučená chodidla. Slunce pálí jako smyslů zbavené a lehké poryvy chladného březnového vánku to nezachrání, asi se mi brzy roztaví mozek. Poctivý trénink a velké plány – všechno je v troskách. Hledám důvod, abych to trápení mohl ukončit. Cokoliv. Už si vymýšlím příspěvek na Facebook: „Tentokrát to prostě nešlo, přepálil jsem tempo, před závodem jsem byl nemocný, chtěl jsem dokončit, ale…“ – sám sobě se musím smát. Do cíle zbývá asi dvacet kilometrů. Nekonečných dvacet kilometrů! Vůbec nevím, na jakém místě se pohybuji a asi je mi to i jedno. Vím, že rozhodně nejsem tam, kde bych si přál. Ale co na tom záleží? Copak jsem nevěděl, že to bude bolet? To jsem si myslel, že budu bojovat o přední místa, nebo v čem je problém? Nedělám snad to, co mě tak neskutečně baví a naplňuje? Nezastavil nás virus, všechno nám klaplo. Nezastavím ani já. I kdybych se měl do cíle doplazit po čtyřech.

Pro rok 2020 jsem si, po troše přemýšlení a po nějaké inspiraci načerpané z mého okolí, určil dva velké cíle – Transgrancanarii jako velký test pro začátek sezóny a pak i samotnou nejvyšší metu zřejmě všech současných horských běžců. Naši vlastní Tour de France – Ultra Trail du Mont-Blanc! Musel jsem poctivě čekat dlouhé tři roky, než mě zapsali na startovní listinu. Plánoval jsem to jako vrchol jedné velké etapy mé běžecké „kariéry“. A možná budu nakonec čekat ještě déle. Posledním závodem, který jsem před TGC bežel, byly Zapomenuté hory, kde jsem již cítil velkou únavu ze sezóny minulé (protkané událostmi jako svatba, 100 mil Istrie, měsíc v Indii a L’Echappée Belle). Poté následovala běžecká pauza, kdy jsem ještě stihl ablaci srdce (kvůli otravné vrozené arytmii) a pak si již dal úplný voraz od všeho. Měsíce utíkaly a já pomalu vklouzával zpátky do tréninkového zatížení. V zimě jsem oplakal Pražskou stovku a 24 hodin na Lysé hoře, jen kvůli tomu, abych se mohl soustředit a připravovat na novou sezónu. A abych na Grancanarii dorazil čerstvý. Jediné, co mi narušilo plány, byl asi desetidenní tréninkový výpadek v momentě, kdy měla má příprava vrcholit. Já se místo toho potil v posteli, popíjel horký čaj s medem a kašlal z plných plic. Zbyly mi dva týdny na to, abych se alespoň trochu rozběhal a odletěl na Kanáry. Koronavirus mě strašil a riziko jsem bral vážně, ale závod se konal, karanténa nebyla, letadlo letělo a naše výprava (ve složení: Maruška, její sestra Ráďa a Ondra Tabarka) se vybavila vitamíny, poučkami o hygieně, desinfekčním gelem a na ostrov odletěla. Vzledem k opatřením, jaká se objevila jen o týden později, jsme odletěli úplně na poslední chvíli…

#expertinakopce před ExpoMeloneras

Ostrov nás okouzlil hned po příletu – ať už exotickou krajinou či nádherným letním počasím. A co se závodu týče – bylo znát, že se jedná o velkou událost. Také šlo o první letošní závod série Ultra Trail World Tour a zároveň o španělský ultra pohár. Vše bylo pojato zodpovědně, registrace v ExpoMeloneras odbytá bez jakýchkoliv zdržení a front, úžasná a neomezená pasta party (jo to je pro Čecha něco!). Všude se pohybovala spousta zvučných jmen v čele s vítězem posledních tří ročníků a také UTMB 2019 Pau Capellem, americkým ultraběžcem Dylanem Bowman, Jaredem Hazenem (loni druhý na Western States, jen pár minut za Jimem Walmsleym). Nechyběl jeden z minulých vítězů Transgrancanarie (mimo jiné) Gediminas Grinius a další. Ženské zastoupení nebylo o nic slabší. Ukázaly se takové běžkyně jako vítězka Western States Kaci Lickteig, legendární Mimmi Kotka, nebo i konečná vítězka závodu, Američanka Kaytlyn Gerbin. Závod byl dokonce živě pokryt skvělou americkou stránkou iRunFar.com a to víte, že se takhle událost bere vážně. No a pak jsem tam byl já s Ondrou, ale moc velký rozruch jsme nikde nebudili.

Lidé na ostrově závodem žijí. Nikde to nebylo znát více než před startem na pláži v Las Palmas. Živé kapely, nespoutané bubny, všichni se bavili! Pořadatelé rovněž skvěle vyřešili problémy s předzávodní nervozitou. A to tak, že nikde v místě startu nebyly přítomny záchody. Veřejné toalety u pláže byly zamčené a žádné erární přenosné k dispozici nebyly. Takže se daly maximálně využít toalety místních barů, klubů a restaurací a nebo, jak to vyřešila velká část zejména pánských účastníků, se chodilo „na malou“ rovnou do oceánu. Tenhle zdánlivě banální problém vedl ke spoustě úsměvných situací, ale o tom se asi úplně rozepisovat nemusím.

Start v 11 večer byl krásný, divoký, lidi zpívali, tančili, oblohu ozařovaly práskající ohňostroje a my vyběhli vstříc našemu osudu. Hned na začátku jsme si odbyli písečnou pláž, kde každý krok stál několikanásobek sil, jak se nohy bořily do hlubokého zlatavého písku. Jakmile jsme se dostali na pevnější podklad a začali pomalu vybíhat z města, uvědomil jsem si teprve, jaká masa lidí se závodu účastní. Daleko přede mnou i daleko za mnou se vlnil had čelovek a červených blikajících světýlek (které byly povinnou součástí výbavy). Celkově asi 800 lidí! Nic podobného jsem ještě nikdy nezažil. Značení bylo vidět každých pár kroků, místy byly dokonce umístěný červené blikačky (hned se mi mihlo hlavou, že u nás na závodech by se asi dlouho neohřály). V jeden moment jsem probíhal kolem Kaci Lickteig a jen jsem se pokoutně usmíval (asi už musí být na podobné úchylné pohledy zvyklá). Věděl jsem, že si tyhle okamžiky musím užívat, dokud to jde. Tep mého srdce se z úvodního rychlého nástupu pomaličku ustaloval do pohodlného rytmu. Vnímal jsem svůj dech, snažil jsem se jej dostat pod kontrolu. Cítil jsem nestálý podklad pod mýma nohama a soustředil se na každý došlap. Začínal jsem závodit. Chvíli jsme ještě s Ondrou probírali závodní taktiku a nechali se unášet adrenalinovým raušem po startu závodu. Ondra po chvilce zvolnil a byl pohlcen masou světýlek za námi. Pak jsem jej viděl až v cíli. Od té chvíle to už bylo jen na mně.

Po úvodním úseku vinoucím se pod, přes a kolem vesniček i městeček jsme se konečně vymotali z civilizace a dostali se do opuštěnějších částí ostrova. Můžu docela upřímně říct, že vzpomínky na brzké části závodu mám docela zamlžené. V hlavě mi zbylo jen pár rozmazaných obrázků – stoupání do prudkých nelítostných kopců, pohledy na světla měst pod námi, svěží vzduch na holé kůži, v ústech chuť gelů a kokosové vody, které jsem si pravidelně dopřával, aby mělo tělo co spalovat. Prudký kopec, seběh, občerstvovačka a znovu. Ve vyšších polohách se přidala mlha, silný vítr a docela velký chlad. Terén první třetiny závodu byl tvořen, kromě vesniček a zpevněných silnic, také příjemně měkkými lesními cestičkami. V jednu chvíli jsem běžel sám, úplně opuštěný, po jedné z oněch lesních pěšinek, až najednou stromy zmizely a já se octnul na hřebeni některého z kopců, jež jsme po cestě museli zdolat. Vítr se do mě opíral tak silně, že mi hole Leki lítaly ze strany na stanu a měl jsem co dělat, abych je dokázal píchnout tam, kam jsem chtěl, a neprošpikoval si jimi vlastní nohy. Bylo mi zima, ale nechtěl jsem se zastavovat a oblékat bundu, stejně by to bylo v takovém fičáku hodně těžké. Běžel jsem dál, myslel na to, že člověk musí být i trochu tvrdý, když chce podobné závody běhat – asi, abych si trochu zvedl sebevědomí. Mraky se kolem mě proháněly šílenou rychlostí a hromadily se kolem kopců daleko přede mnou. Do toho všeho jasně zářil měsíc, ukazující se téměř ve své celé kráse, jelikož chyběly asi pouhé dva dny do úplňku.

Někde kolem padesátého kilometru na občerstvovačce Los Pérez jsem potkal jednu z favoritek závodu, drobnou blondýnku ze Švédska a vítězku CCC i TDS – Mimmi Kotka. V následujícím úseku jsme se vzájemně předbíhali, chvíli jsem do kopce táhl já, chvíli zase ona. Byla neuvěřitelná, kromě těch úplně nejprudších stoupáků, kdy se na chvíli zaklesla do stehen, cupitala téměř všechny úseky s neuvěřitelnou lehkostí. Až nedaleko další občerstvovací stanice Artenara na 63. kilometru jsem ji nechal pláchnout – přišla na mě krize a já pochopil, že už tak jsem se v našem mini souboji vyčerpal více, než by pro mě bylo zdrávo.

No a pak už se pomalu začínalo rozednívat. Začal se také měnit ráz krajiny. Stále se dost běhalo po lesních stezkách, ale okolí už dávalo na odiv svůj sopečný původ. Bylo patrné, že bude jasný den, jakmile se do mě opřely první paprsky nad horami nesměle vykukujícího sluníčka. Předzvěst horkého jarního (nebo spíš letního?) dne. To nejhorší – a zároveň paradoxně nejkrásnější – bylo ještě před námi. Po dlouhém, stehna-drtícím seběhu do Tejedy, kdy už slunce naplno vládlo obloze a dávalo nám zplna pocítit své možnosti, jsem doběhl k dalšímu záchytnému bodu. Na zemi seděla Mimmi Kotka s oblepenými koleny a kolem ní běhal její tým. Já se staral o svoje, doplnil jsem vodu, vyhodil odpadky, něco málo snědl a vyrazil na možná nejtěžší úsek cesty, výstup k Roque Nublo do výšky 1813 metrů nad mořem (z nějakého 1000 m. n. m., kde se nachází Tejeda). Nepříjemný úsek po lehce stoupající a vlnící se silnici a pak už jen nekonečný výšlap až… až tam nahoru. Trpěl jsem a nebyl jsem ve své kůži. Bylo mi horko, zle, točila se mi hlava a chtělo se mi spát. Ale zastavit jsem nesměl. „Čím rychleji půjdu, tím dříve budu u Marušky v cíli…“, argumentoval jsem si v hlavě, „…tím dříve bude konec…“.

Strojově jsem šlapal do kopce, pohled upřený na čím dál nehostinnější zemi pod nohama. Pomáhal jsem si hůlkami – v lehčích stoupáních jsem zabíral střídavě levou a pravou, v těch nejprudších kopcích jsem využíval síly obou paží najednou. Chvílemi se dalo popoběhnout, jinak to byla prvotřídní dřina. Trvalo to opravdu dlouho, než jsme se vyhoupli až na skalnatou plošinu rozprostírající se pod Roque Nublo. Krásu a energii onoho místa jsem dokázal ocenit až následující den, kdy jsme se na místo vrátili v rámci kochacího výletu s Maruškou, Ráďou a Ondrou. V průběhu závodu jsem místo označil jen jako velmi pěkné, nebo jsem možná spíš jen pocítil radost z dobytí vrcholu, a snažil se co nejdříve vypadnout. Čekal na mě dropbag v Garañonu.

Pokud jsem po cestě mezi Roque Nublo a Garañonem cítil jakýkoliv příval energie, pak poté, co jsem si převlékl triko, dobral zásobu gelů z dropbagu, dočepoval vodu, rychle snědl něco málo těstovin a Garañon opustil, jsem byl jako mrtvola, jako vypuštěná pneumatika, jako… no však chápete, co tím chci říct. Šlo to těžce, neměl jsem chuť na jídlo a bylo mi čím dál větší horko. Asi jsem ty sauny před závodem flákal. Zato krajina byla nádherná! Naskytly se nejúžasnější výhledy z celého závodu. V jeden moment jsem v dáli, v obležení nekonečného azurového oceánu, zahlédl obrovský kužel, okázale vyčnívající z lehkého ranního oparu. Nebylo to nic jiného než třetí největší sopka světa Pico de Teide (3718 m. n. m) na ostrově Tenerife. Vzpomínal jsem na tréninkový pobyt, téměř přesně na den před třemi léty, kdy jsme nejvyšší vrchol Španělska zdolali společně s Radkem Chrobákem, Tomem Peterem a Ondrou… Hmm, to byly časy. Kdo ví, jak se vede Ondrovi? Snad ho nedohnala zranění, která ho zlobila před závodem, a je pořád někde za mnou.

racephoto.es

A tak to šlo dále. Až do cíle jsem fungoval už jen na všechny možné fyzické i psychické rezervy. Neskutečně mě bolela stehna a chodidla pálila jako čert. Nemohl jsem pořádně sbíhat kopce, což byl velký problém vzhledem k tomu, že trasa v poslední třetině závodu víceméně stále klesala až na úroveň oceánu. Úseky, které jsem mohl běhat a nahnat na nich spoustu času, jak jsem měl ostatně v plánu, jsem jen pomaličku belhal se zaťatými zuby. Právě v těchto místech mě pár lidí předběhlo. Ale abych byl upřímný, po chvíli jsem ztratil přehled, neboť se na trať zamíchali účastníci kratších závodů (maratonu a méně) pořádaných v rámci TGC 2020. Což byl i docela zábavný pohled, neboť spousta z nich se očividně nepřihlásila, aby závodili, nebo se vůbec nedejbože honili za nějakými časy. Někteří si jen tak nedbale vykračovali, drželi před sebou mobil a s velkými sluchátky na uších sledovali pravděpodobně nějaká videa. Bizarní. V prudkých těžkých a velmi technických sebězích, kdy jsem takovéto závodníky musel předbíhat, jsem se modlil, ať jim při tom na hlavu neshodím kámen…

Photo by Alexis Berg

Chvílemi jsem vymýšlel výmluvy, abych mohl skončit, chvílemi jsem si nadával a křičel na sebe (alespoň tedy v mé vlastní hlavě) a chvílemi jsem cítil záchvěvy motivace a přívaly energie, které jsem se snažil využít k co nejrychlejšímu pohybu vpřed. Kolikátý jsem byl v celkovém pořadí jsem neměl nejmenší tušení, bylo mi to jedno a bojoval jsem vlastně jen se sebou samým. Tak nějak ty ultramaratony často probíhají, proč mě to vůbec překvapilo? Posledních šest kilometrů do cíle jsme běželi vyschlým kaňonem v obležení ostrých skalisek a podkladem pro naše unavené nohy byly nerovné viklající se kameny všech možných tvarů a velikostí. Měl jsem pocit, že cesta vůbec neubíhá, a že se té cílové pásky snad nedočkám. Ale dočkal jsem se. Tak jako po startu, nás i v cíli čekal běh po pláži. Nevnímal jsem své olověné nohy topící se v písku a užíval si pocit, že jsem to zvládl. Cílovou pásku jsem protnul v čase 17 hodin a 7 minut na 29. místě za potlesku diváků a na nepatrný okamžik jsem se cítil jako král. Políbil jsem Marušku, pozdravil Ráďu, sedl si na zem a stěží držel slzy. Utrpení bylo u konce a já jsem opět nevzdal, i když byl průběh závodu úplně jiný, než jsem si vysnil. Po chvíli boje s emocemi a nepopsatelnou únavou, jsem opustil prostor cíle a šel čekat na Ondru, který dorazil jen nějakou necelou hodinku a deset pozic v listině po mně.

Když jsme to pak zpětně probírali, došli jsme k závěru, že zklamání určitě není na místě. Ondra byl po sérii zranění rád, že dokončil a navíc na krásném místě ve skvělém čase. Já, který se s výsledkem pral trochu více, jsem nakonec také musel uznat, že se nestala žádná tragédie a ta má čísla nejsou až tak špatná vizitka. Následující dny jsme pak už o mnoho spokojenější procestovali celý ostrov a užili si skvělou dovolenou na nádherném tropickém ostrově. Bohužel zřejmě poslední na delší dobu. Každý den jsme sledovali vývoj ve světě i v naší zemi a čím více se blížil čas návratu, tím více se nám nechtělo z ostrova pryč. Věděli jsme, že návrat do reality bude tvrdý a krutý.

Na závěr ještě malé zamyšlení. Vzhledem k okolnostem byla výprava na Grancanarii možná jednou z posledních možností, jak si v této sezóně doopravdy zazávodit. Není vůbec jisté jak se situace bude vyvíjet a hlavu nevěším, ale tak nějak se smiřuji s myšlenkou, že UTMB tento rok neklapne. A vlastně ani spousta jiných letošních běžeckých cílů. Nicméně si myslím, že my všichni budeme řešit důležitější věci, než jsou nějaké běžecké závody. Nejsme jen běžci, sportovci, lovci úspěchů, v prvé řadě jsme lidé, máme rodiny, o které se musíme starat, na to nesmíme zapomenout. Všem vám přeji hlavně pevné zdraví! Nikdo nevíme, co přinese budoucnost, žijme tedy přítomností a nenechme se zlomit. Věřím, že nás čekají lepší zítřky, tak vydržme. A až bude vhodná doba, až budeme mít zase čas řešit malichernosti, třeba se zase potkáme na startu nějakého závodu. Hodně štěstí všem!

A teď přichází reklamní koutek.

Díky manželům Sadílkovým z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon, které, alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Nová vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a boty Salomon S/LAB Ultra 2 mě přenesly přes celou Grancanarii. Dále jsem na sobě měl:

kraťasy SALOMON S-LAB SHORT 6 M

tričko SALOMON S-LAB NSO TEE M

SALOMON S/LAB Support Half Tight M black

bunda SALOMON BONATTI PRO WP JKT M

ponožky SALOMON XA

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Celý závod trekovaly s největší přesností 1s a zapnutou navigací. Jsou prostě skvělé:)

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně doplňkem v mém každodenním životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt! Nyní navíc v ještě jemnější konzistenci. A rozhodně vyzkoušejte i jejich nový výrobek, zdravý proteinový snack.

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. Při závodě jsem použil Leki Micro Trail Race.

Díky systému měření HRV mySASY, podle jehož výstupů jsem se posledních několik měsíců připravoval. Jsem přesvědčen, že trénink na základě měření má smysl. Pokud se chcete zlepšovat a myslíte to s tréninkem vážně, pak není důvod, abyste mySASY nedali šanci!

1 komentář: „Transgrancanaria 2020 – dobrodružství na sopečném ostrově – 29. místo, 17:07

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s