Beskydská Sedmička 2020 – Ve správný čas na správném místě (1. místo, 12:08)

Je to již docela dlouho, co jsem naposledy sem na blog něco napsal. Myslím ale, že teď nastala ta pravá chvíle oprášit klávesnici a pár mých myšlenek „zvěčnit“ v digitálním světě. Tento rok byl hodně specifický a zvláštní, ale to vám určitě nemusím říkat. Zrovna jsme byli na GranCanarii (více zde), když se všechno začalo kazit a pak už to bylo jen horší. Tedy – zas tak hrozné to pro mě a mé blízké zase nebylo. Pouze nějaká omezení, práce z domu, všudypřítomný strach a nejistota, zrušené plány (nejen ty běžecké) a tak dále, však jste u toho taky byli. Ale mělo to i určitá pozitiva, jen se bylo třeba vymanit ze zaběhlých kolejí a začít se na život dívat z jiných úhlů. Ale jsme tady kvůli B7, že?

Z běžeckého pohledu to také nebyla až taková tragédie. V Brně, kde jsme se s Maruškou na dva měsíce v podstatě izolovali od zbytku našich rodin, bylo trénování relativně v pohodě. Začátky byly krušné, plné lapání po dechu v roušce, dušení se šátkem, sem tam nějakých ošklivých pohledů a komentářů („To nemůžete sedět doma na p***li?“), ale pak už se atmosféra uvolnila, lidi přestali šílet a vše bylo normální. Jediné co nás všechny běžce trápilo, byly zrušené závody. Já bych konkrétně překousnul téměř cokoliv. Alespoň byl čas poctivě potrénovat. Něco jsme si navíc zaběhli jen tak pro radost (například Jesenickou 100) a některé závody se nakonec opravdu uskutečnily, jako třeba úžasný a konkurencí překypující Lysohorský Ultra-Trail, nebo CUTT v panenské přírodě Bílých Karpat. Ovšem zrušení UTMB mě zasáhlo více, protože jsem tři roky čekal, než se na akci dostanu, a hrozně jsem se do Chamonix, kam se na celý týden sjedou nejlepší běžci světa, těšil. Až do poslední chvíle, než pořadatelé zrušení oznámili, jsem se choval, jako by měl závod být. Takže jsem trénoval a poctivě se připravoval, ačkoliv jsem samozřejmě v hloubi duše věděl, že uspořádat obrovský mezinárodní závod uprostřed celosvětové pandemie nemusí být dobrý nápad. Asi půl hodiny poté, co bylo zrušení Ultra-Trail du Mont-Blanc oznámeno, jsem se přihlásil na Beskydskou Sedmičku. Vyměnil jsem největší světový ultra-mejdan za největší český ultra-mejdan. A začal se těšit. A to je, milí čtenáři, příběh o tom, jak to letos všechno začalo… Pár týdnů před startem jsme si s Maruškou udělali radost a vydali se navštívit kamaráda Tombu do Švýcarska (jak jsme spolu přeběhli pohoří Churfirsten si můžete přečíst zde), následně jsem ladil formu na půlmaratonu v Jistebníku a pak už mě čekal vrchol covidové sezóny – samotná velká Beskydská Sedmička.

S jakými cíli jsem na závod šel? Řekněme, že mým největším plánem bylo běžet tak, ať mám ze svého výkonu radost. Do poslední chvíle jsem netušil, kdo všechno se bude účastnit, jaká bude konkurence, jak bude závod probíhat a, to je nejdůležitější, zda závod vůbec proběhne. V tom asi ještě relativně blízko startu neměli jasno ani pořadatelé, jak jsem později pochopil. Zůstával jsem v očekávání a snažil se být připraven na cokoliv. Cítil jsem šanci letos vyhrát? To si pište! Ale nebyl to můj cíl, protože by to byl špatný cíl. Něco, co nemám pod kontrolou, si nemá smysl dávat jako cíl. To vám řekne každý odborník na cíle (cílolog?). Vede to jen ke zklamání. Chtěl jsem se během bavit, nádhernou beskydskou trasu si užít a předvést tam to nejlepší, čeho jsem byl v daný moment schopen. Navíc jsem si v sobě stále nesl hořkou pachuť závodu před dvěma léty, kdy jsme s Tomem Peterem usilovali o druhé místo a nakonec, kvůli mně, jsme doběhli až čtvrtí (popsáno zde).

Nechci vás nudit nějakými velkými detaily ze závodu, budu se krotit. Před startem na mě trocha nervozity padla. Aplikoval jsem všechny možné psychologické strategie a meditační techniky, které znám, abych míru nervozity udržel na uzdě. „Tělo se připravuje na výkon, není třeba mít strach, jen energii pošli správným směrem…“ utěšoval jsem se, když jsem mířil na měření tělesné teploty před vstupem na stadion v Třinci. U vstupu jsem dostal razítko, že jsem dostatečně chladný (neboli cool) na to, aby mě pustili na stadion. Spadla ze mě část obav, ale hlava mi stále předhazovala různé negativní myšlenky a tragické vize. Tak jsem tu mrchu ignoroval a nevšímal si jí. Vyzvedl jsem si startovní balíček, připnul číslo, rozloučil se s Maruškou, pozdravil se s kamarády (a soupeři v jednom) a pustili jsme se do toho. Standa Najvert a Tomáš Peter si společně se mnou v 22:22 odpípli začátek závodu a už jsme si to razili nočními uličkami Třince.

Mohu narovinu říct, že to byl krásný závod. Od začátku jsem se cítil skvěle a docela do toho šlapal. Třinec jsme opravdu doslova prolétli, nebo mi to tak alespoň připadalo. Zvládali jsme si u toho i povídat, probrat co je u nás nového. Jen při nástupu do sjezdovky pod Malým Javorovým jsme všichni z nějakého důvodu zmlkli. Jakmile jsme byli nahoře, debata pokračovala dál, ale s postupem času přirozeně ubírala na intenzitě. Oba kluky jsem po nějaké době nechal za sebou a pak už po zbytek závodu běžel sám. Tedy ne sám – trať jsem sdílel téměř se všemi ze třech tisíc startujících. Poprvé jsem si uvědomil, jak moc lidí tento závod běží, až když jsem se s většinou potkával po cestě. Samozřejmě komplikací bylo, když jsme museli v těžkých prudkých kopcích předbíhat větší skupinky lidí, to stálo nějaké síly. Ale jinak chci všem poděkovat za krásné povzbuzování a hecování. Moc rád jsem se s vámi všemi proběhl!

Ale zpět k závodu. Běželo se mi nečekaně dobře. Nohy táhly v běžeckých úsecích a také pří škrábání se do sjezdovek. Přemýšlel jsem, jestli jsem tempo nepřepálil, ale chtěl jsem to risknout a vyždímat ze sebe, co půjde. Na Lysé mě zastihla větrná smršť a při sbíhání jsem byl poprvé, a ne naposled, pokropen docela vydatnou porcí ledového deště. To jsem pak ze sebe ždímal hlavně vodu, protože mi nepřišlo důležité zastavovat a oblíkat si bundu kvůli „pár kapkám deště“ a „lehkému větříku“. Kamenitá stezka, která padá z Lysé na Ostravici, začala nepříjemně klouzat a navíc pršelo tak hustě, že jsem kužel světla čelovky musel nasměrovat přímo pod nohy, abych vůbec něco viděl, jinak se to však dalo přežít. V botách mi sice čvachtalo ještě při stoupání na Smrk, ale po chvilce jsem si toho přestal všímat.

Krize se mi samozřejmě nevyhnuly. Ta největší přišla již za světla, po dlouhém a vyčerpávajícím seběhu ze Smrku, při stoupání z Čeladné na Čertův Mlýn. Došla mi zpráva od Marušky, že Standa je za mnou asi pět minut. Já byl zrovna úplně vyřízený, na mých holích Leki jsem jen visel a nohy nespolupracovaly. A za zadkem Standa Najvert, největší legenda tohohle závodu, čtyřnásobný vítěz. Jelikož na mě zrovna padla i veliká únava mentální a podepsala se na mě celá probdělá noc, začal jsem se smiřovat s tím, že mě Standa brzy předběhne. A pak hned i nezdolný Tom Štverák, který byl, podle informací, kousek za ním. V tom jsem si uvědomil, jaká je hrozná hloupost se vzdávat, když jsem za sebou ani nikoho z nich neviděl, aneb proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, že? V ten moment jsem se kousnul. „Zadarmo to nedám ani Standovi. Ať si přijdou. Jestli mě chtějí porazit, budou muset trpět, alespoň tak, jako trpím já!“ křičel jsem sám na sebe v mé hlavě. Nekecám, byl jsem v opravdové mentální mlze a tohle bylo jediné, na co jsem se zmohl.

Když jsem se dostal na Pustevny a za mnou stále nikdo nebyl, začal jsem mít naději. Vrátila se mi energie, do nohou se vlil nový život a cítil jsem nával pozitivity a radosti z běhání. Na poslední občerstvovačce na Pinduli, před relativně krátkým, ale stále docela nepříjemným stoupáním na Javorník, mi oznámili, že mám na Standu 20 minut. Já ale nechtěl polevit, dokud nebudu v cíli. Navíc jsem si kvůli intervalovému startu nebyl úplně jistý, že po Beskydech nepobíhá někdo rychlejší a s lepším časem. Vnitřně jsem se smiřoval i s variantou, že i když porazím Standu, Toma a další, stejně se nakonec objeví někdo rychlejší, kdo mi vítězství vezme. „Pokud budu vědět, že jsem se ze sebe dal vše, pak je to v pořádku. Pak je úplně jedno kolikátý skončím…“ Ještě při probíhání uličkami ve Frenštátu jsem se ohlížel přes rameno, jestli za mnou někdo z kluků nesprintuje…

Zde musím udělat krátkou, ale nesmírně důležitou vsuvku. Než přijde vyvrcholení celého příběhu, abych vás udržel v napětí až do konce. A proč takhle násilně a neobratně přerušit cestu hrdiny (tedy mě, ehm… hlavně skromně Zdendo) za jeho vysněným cílem? Přeci, abych poděkoval pořadatelům. Nejen, že celou velkou akci v takových brutálních podmínkách uspořádali, ale i za to, jak profesionálně a přirozeně to všechno působilo. Žádná velká zdržení, žádné nudné čekání, žádné dlouhé fronty. Všechno šlo hladce jako po másle i při dodržení covidových pravidel. Navíc byla celá překrásná trať hodně dobře značená a až na úplně drobné záseky, které byly způsobeny mírnými odchylkami v oficiálním GPX souboru, jsem nenašel žádný opravdový problém. Dva roky zpátky, kdy jsem B7 běžel naposledy ještě ve dvojicích, mi závod přišel trochu více o vnějším pozlátku, než o závodnících. Letos musím říct, že podle mě za ty dva roky Sedmička neskutečně vyspěla a závodníci byli opět na prvním místě. Byl to velký závod, který by se ve spoustě ohledů mohl měřit s dalšími evropskými ultra-akcemi, tím jsem si jist. Takže Libor Uher a celý tým kolem něj, včetně všech dobrovolníků a pomocníků, zaslouží opravdu velké uznání. A neříkám to jen proto, že jsem závod letos nakonec opravdu vyhrál…

No, takže jsem prozradil, jak to vše dopadlo. Teď už to víte, opravdu jsem Beskydskou Sedmičku vyhrál s časem 12:08. V cíli jsem si ještě musel počkat, jestli se neobjeví nějaký skrytý hypotetický rychlík, který by odstartoval po mně a měl by lepší čas, než já. Ale to jsem skoro jistě věděl, že se stát nemůže, obzvláště po pár minutách čekání. A pak to teda vyhlásili oficiálně. Má radost asi nebyla na první pohled až tak vidět, protože jsem byl neskutečně unavený a chvíli trvalo, než mi to vše došlo. Taky jsem opravdu po těch sto kilometrech nepříjemně zapáchal a těšil se do sprchy. Seděl jsem sám na židli na hlavním pódiu, což byl sám o sobě velice zvláštní pocit, a jen se usmíval – hlavně na Marušku, která tam celou dobu trpělivě stála a podávala mi, co jsem zrovna potřeboval. Po chvilce doběhl osmnáctiletý Matěj Beneš a po něm Standa Najvert, kteří si rozebrali třetí a druhé místo (Matěj startoval ve vlně před námi). Rozdíl jejich časů byl neuvěřitelné dvě sekundy.

Co pro mě znamená vyhrát Beskydskou Sedmičku? Přestože jsem k tomuto závodu nebyl připoután žádným dlouhodobým nerozdělitelným poutem, je pro mě velká čest jej vyhrát a mám z toho obrovskou (OBROVSKOU!!!) radost. V České Republice není větší a známější ultramaraton a být jedním z vítězů je zkrátka velká věc. Myslím, že jsem se na chvíli stal maličkou celebritkou vzhledem k zájmu, jaký B7 vzbuzuje i mezi neběžeckou komunitou. To samozřejmě rychle opadne a není třeba se tím nějak opájet. Je to příjemné, ale velice pomíjivé. Mé ego se samozřejmě adekvátně nafouklo, když jsem viděl, kolik lidí o tomhle vítězství mluví. Ego nechám vyblbnout a pak zase splasknout na normální hladinu, jakmile se na všechno zapomene. Radost z dobře odvedené práce mi ale zůstane už možná navždy. Navíc – Mára Causidis, Majo Priadka i Peťa Žákovský to loni zaběhli rychleji než já tento rok. Samozřejmě tam jsou rozdíly – byl to jiný závod, jiný formát, jiné počasí, jiní soupeři, ale stejně, vše je relativní. Užiji si mou chvilku na výsluní, oslavím vítězství a vrátím se k tomu, proč tohle všechno dělám – k radosti z běhání a posouvání vlastních hranic. A uchovám si krásnou vzpomínku na den, kdy jsem vyhrál největší český utra-mejdan! Den, kdy jsem byl ve správný čas na správném místě.

Gratuluji všem, kteří se o B7 jen pokusili, jste skvělí. A hlavně vám všem děkuji za nádhernou podporu na trati, v cíli, přes telefon i sociální sítě. Byl jsem docela v šoku, když jsem viděl, kolik lidí závod sledovalo a jak to pak bylo vše mediálně prezentováno. Nikdy jsem nic takového ještě nezažil. Díky!!!

Ohromné díky patří také Shawnu Beardenovi (Science of Ultra), který mi pomohl s laděním formy směrem k závodu. Myslím, že se to povedlo!:)

A teď přichází reklamní koutek (a slevové kódy!).

Díky manželům Sadílkovým z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon, které, alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Nová vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a boty Salomon S/LAB Ultra 2 mě přenesly přes všech sedm (nebo osm?) beskydských vrcholů. Dále jsem na sobě měl:

kraťasy SALOMON S-LAB SHORT 6 M

tričko SALOMON S-LAB SENSE TEE M

SALOMON S/LAB Support Half Tight M black

bunda SALOMON BONATTI PRO WP JKT M

ponožky SALOMON XA

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Celý závod trekovaly s největší přesností 1s a zapnutou navigací. Jsou prostě skvělé:) S kódem hruska10 můžete nakoupit všechno oblečení i hodinky z runsport.cz se slevou 10%!

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně doplňkem v mém každodenním životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt! Nyní navíc v ještě jemnější konzistenci. A rozhodně vyzkoušejte i jejich nový výrobek, zdravý proteinový snack. S kódem Zdenek20 získáte v eshopu 20% slevu na nákup!

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. Při závodě jsem použil Leki Micro Trail Race. S kódem hruska10 můžete nakoupit hole na runsport.cz se slevou 10%!

Díky systému měření HRV mySASY, podle jehož výstupů jsem se posledních několik měsíců připravoval. Jsem přesvědčen, že trénink na základě měření má smysl. Pokud se chcete zlepšovat a myslíte to s tréninkem vážně, pak není důvod, abyste mySASY nedali šanci!

A díky Spring Energy Europe za nejlepší „gely“, jaké jsem kdy zkoušel. Jedná se spíš o rozmixované jídlo, složené z hnědé rýže, ovoce, medu, oříškových krémů, kokosového tuku a podobně, takže ve vašem žaludku neudělají takovou paseku jako klasické gely. Rozhodně doporučuji vyzkoušet! Při nákupu přes tento odkaz https://myspringenergy.eu/discount/hruska10, nebo použití kódu hruska10 získáte také 10% slevu na nákup!

2 komentáře: „Beskydská Sedmička 2020 – Ve správný čas na správném místě (1. místo, 12:08)

  1. Dobrý večer  Smekám před Vámi klobouk. Byl to úžasný výkon. Moc Vám to přeji a fandím. Děkuji za zaslání článku. Hltal jsem ho od začátku až do konce 2x.

    Ať Vám to stále běhá.

    Roman Tlučhoř 

    @tlucart

    ———- Původní e-mail ———- Od: ultrarunner.zh Komu: tluca@seznam.cz Datum: 8. 9. 2020 17:27:33 Předmět: [Nový příspěvek] Beskydská Sedmička 2020 – Ve správný čas na správném místě (1. místo, 12:08) “

    Zdeněk Hruška posted: “ Je to již docela dlouho, co jsem naposledy sem na blog něco napsal. Myslím ale, že teď nastala ta pravá chvíle oprášit klávesnici a pár mých myšlenek „zvěčnit“ v digitálním světě. Tento rok byl hodně specifický a zvláštní, ale to vám určitě nemusím říkat“

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s