Via delle Giulie Trail 2020 – Lekce k nezaplacení (3. místo, 17:49)

Kdyby se mě někdo zeptal, zda je rozumné dva týdny po Beskydské Sedmičce, nebo jakémkoliv jiném dlouhém a náročném závodě, běžet další ultramaraton, jen bych se usmál a řekl bych mu, že se zbláznil. Začal bych nejspíš vytahovat všechna načtená moudra o tom, jak dlouho tělu trvá, než se z takového zápřahu vzpamatuje. Jak je to náročné pro psychiku, imunitní systém, klouby, vazy, šlachy, zkrátka celé tělo. Určitě bych zmínil nějakou studii a výzkum, včetně všech rizik, která takové počínání obnáší. A přesto tady teď sedím a píšu o tom, jak jsem se čtrnáct dní po krásném umístění na B7, vydal do Itálie, abych se postavil na start 120 kilometrů dlouhého závodu s 8000 metry převýšení. Jak se to sakra stalo?

Vše to má úplně jednoduché vysvětlení. Poté, co jsem obdržel smutnou zprávu o tom, že UTMB letos nebude, přihlásil jsem se na B7, abych zaplácnul nastalou prázdnotu v srdci. Dva dny poté mě na Facebooku zkontaktovali pořadatelé VdG Trail, jestli bych nechtěl přijet. No jasně, že chtěl! Stejně beztak budou zavřené hranice a žádný závod nebude. Nebo zruší B7. Nebo nakonec padnou oba závody a nepoběžím nic, tak co bych se tím trápil. A pokud by nenastala ani jedna z oněch variant, bude to moje velká letošní výzva a já se s tím nějak poperu, ne? Domluvil jsem start i pro Ondru Tabarku a společně s jeho bráchou Radkem a Tomem Svobodou jsme se ve středu před závodem vydali do Itálie.

Příjezd do Cave del Predil, starého hornického městečka s neskutečně bohatou historií sahající snad až do roku 1320, kde jsme byli ubytováni, nás nechal v němém úžasu. Obklopeni dvoutisícovými skalnatými vrcholky Julských Alp, jsme zůstali zírat s otevřenými ústy. Tom s Radkem, kterých se závod neměl až tak moc týkat, okamžitě plánovali, kam všude se za těch pár dní dá vylézt. My s Ondrou se už psychicky i fyzicky chystali na závod, takže zatímco kluci neúnavně obráželi kopce a ferraty v naší blízkosti, nás se týkalo spíš jen polehávání na útulném bytečku La Casa di Davide.

Okolí Sella Nevea, což v překladu znamená „zasněžené sedlo“, kde měl závod svůj začátek i konec, bylo zkrátka kouzelné. Nebylo pochyb o tom, že se po cestě bude čím kochat. Zároveň jsem si byl jistý, že mě čeká mnoho těžkých hodin na nohou, z nichž většina bude velmi intenzivní. Po B7 jsem v podstatě jen odpočíval, pár dní chodil na procházky, dal si pár krátkých výklusů, ale nohy rozhodně nebyly ve stoprocentní formě. Před startem jsem zažíval chvíle absolutního nadšení, zejména při pohledu na vrcholky, které jsme měli brzy překonávat. Jindy jsem cítil úzkost – paradoxně, když jsem koukal na ta stejná místa. Byl jsem v dobré náladě a nažhavený vyběhnout do mnou zatím neprobádaných míst. Ale někde v temných zákoutích mysli se skrýval strach, že jsem si opravdu ukousnul větší sousto, než budu schopen strávit.

Než abych opět popisoval krok za krokem, jak jsem při závodě trpěl a co všechno mě bolelo (což dělám ve většině mých článků), chtěl bych na to jít tentokrát trochu jinak. Jediné měřítko, o kterém si myslím, že má nějakou vypovídající hodnotu o tom, zda byl výkon (závod, zápas, …) úspěšný, je to, jestli jsem si něj odnesl nějakou zkušenost. Pokud mi závod nic nedá, pokud se nic nenaučím, jestliže jsem po protnutí cílové pásky stejným člověkem, jakým jsem byl, než jsem se postavil na start, pak jsem poražený. Koho za pár dní po skončení závodu zajímá, kdo byl první, druhý, osmý, devadesátý? Možná pár jednotlivců, ale i ti na to brzy zapomenou. Nejdůležitější je, co dal závod mně samotnému a kam posunul moji osobnost. VdG Trail byl pro mě velkou a cennou lekcí, proto bych se s vámi na následujících řádcích rád podělil o pár důležitých věcí, které jsem si z něj odnesl.

Start závodu byl v pátek v 17:00. Pořadatelé nás vypouštěli na trať postupně ve dvacetisekundových intervalech. S číslem šest, připnutým u pasu, jsem se ani nenadál a už jsem stoupal pryč ze Sella Nevea, které se pomalu ztrácelo za mými zády.

Lekce první: Dva týdny jsou pro regeneraci po ultramaratonu zatraceně málo! Ano, tohle bylo opravdu na ráně. Všichni to víme, ale nejlepší je vyzkoušet si to na vlastní kůži. Tedy ono je to vlastně to nejhorší, ale do té doby, než sami pocítíte bezmocné a slabé nohy neochotně se podřizující vaší vůli, je to jen další chytrá rada, kterou vám někdo dá, aniž byste se o ni prosili. Po startu závodu jsem se ještě cítil relativně dobře, první kopce cupital a držel krok se dvěma Italy a Ondrou, který se k nám brzy po startu připojil. Tempo bylo hodně svižné a rozhodně jsme makali, o tom nebylo pochyb. Kapacitu mých plic jsem až nepříjemně často vytěžoval téměř naplno, ale věřil jsem, že až se trochu rozehřeju, půjdu si svůj vlastní závod a třeba všem pomalu uteču. Chvíli po opuštění první občerstvovačky v Chiusaforte jsem byl ale rychle vyveden z omylu. Začalo se pomalu stmívat, v zákrytu stromů světla velmi rychle ubývalo a zatímco jsem si v jednom z prudších stoupání natahoval na hlavu čelovku, všichni tři kluci mně pláchli. Zkusil jsem zabrat, ale nohy nereagovaly. Cítil jsem se podobně, jako když nám kdysi u staré oktávky vynechávalo turbo. Pedál na podlaze, ale kupředu se skoro nehýbete, něco tomu chybí. S tímto pocitem jsem střídavě bojoval až do konce závodu. Po rovinkách a z kopce jsem úplně marný nebyl a nohy dělaly alespoň nějakou průměrnou práci. Jakmile se však kopce naklonily o trochu více, trápil jsem se. Ve druhé půlce závodu se to sice sem tam trochu zlepšilo, ale jinak jsem se do těch kopečků více škrábal za pomoci holí, než že bych mohl s někým vážně soupeřit. Má stehna všechnu munici vystřílela na B7 a do Itálie dorazila slabá a neškodná. Chtělo to více regenerace. O moc víc!

Určitě si říkáte, že to asi nebylo tak hrozné, když jsem závod zvládl. Spousta kamarádů a běžců v mém okolí závodí téměř každý víkend, tak to přeci nemůže být takový problém. Je to sice pravda, ale sám vím, že pokud ze sebe chcete dostat to nejlepší, pak je výhodnější se na závod řádně připravit. Existují výjimky, to ano, ale pro většinu lidí bude pravidelné závodění znamenat spíše velké množství výsledků pod jejich možnosti. A k tomu navíc zvýšené riziko zranění. Může to fungovat chvíli. Budete vyhrávat, budete v euforii a pak to z ničeho nic skončí, a vy nebudete vědět proč. Najděte si, co funguje pro vás, ale pokud se chcete jako běžci někam posouvat, delším tréninkovým blokům a poctivé regeneraci se pravděpodobně nevyhnete. Takový je alespoň můj neodborný názor.

Lekce druhá: Je třeba vědět PROČ! Možná není tak do očí bijící jako fyzická únava, ale o to zákeřnějším nepřítelem se může během dlouhého závodu stát. Mluvím teď o únavě mentální, která je při dlouhých ultramaratonech opravdu nezanedbatelná, alespoň v mém případě. Na Beskydské Sedmičce jsem ze sebe vymáčknul úplně vše. Nevzdával jsem se, i když už tělo nechtělo, hrál se sebou různé hry, abych nepolevil a dotáhl závod do zdárného konce. A v Itálii, pouhé dva týdny poté, jsem měl to samé opakovat znovu. A proč vlastně? Co jsem si chtěl dokázat? To je dobrá otázka, na kterou bohužel neznám jednoznačnou odpověď. Jakmile jsem se ale za černočerné noci potuloval neznámými horskými cestičkami, na cestu mi svítil pouze srpek zářijového měsíce (a hlavně moje spolehlivá čelovka Fénix), kolem jsem viděl jen stromy, stíny a sem tam svítící oči nějaké místní divé zvěře, začal jsem pochybovat, co tam sakra dělám. Nešlo mi to, byl jsem unavený, bylo mi zle. K čemu mi vlastně bude, když to nevzdám? Kdybych za svým opaskem neměl již pár let zkušeností, asi bych to opravdu zabalil. Jenomže prozatím vím, že to není tak jednoduché. Začal jsem myslet na Marušku, kterou jsem nechal doma, abych si mohl plnit tyhle moje masochistické choutky. Jaký by to vše mělo smysl? Proč jsem tedy raději nezůstal s ní? Vzpomněl jsem si na mou jeden a půl roku starou neteř, která se mě ptala: „Kam běžíš strejdo?“. Představil jsem si, jak jí říkám, že vlastně nikam neběžím, jenom se tak znuděně plazím tmou po nezajímavých lesních cestách a hledám důvod, proč to vzdát. Tady máš inspiraci do života! Zakřičel jsem si do tmy a od té doby se to začalo překlápět pozitivnějším směrem. Přenastavil jsem si v hlavě cíle, kde se z „boj o přední příčky“ stalo „alespoň nějak důstojně dokončit, jakkoliv dlouho to bude trvat“. To bylo někdy při stoupání z městečka Dogna k refuge Grego, vybudované na konci první světové války italskými vojáky. Přestal jsem se litovat a najednou jsem věděl proč. Tedy – spíš jsem to cítil. A pak to šlo. Už jsem nepochyboval, že jsem na správném místě, jakkoliv hloupě to může znít.

Lekce třetí: Znát svůj žaludek je nutnost. Většinou mívám skoro neprůstřelný žaludek, alespoň jsem si to vždycky myslel. Můžu jíst všelijaké kombinace jídla, pití, gelů a všemožných dalších závodních pokrmů a málokdy mi bývá zle. V půlce závodu, chvíli poté, co jsem opustil velký záchytný bot v městečku Ugovizza, mi začal stávkovat žaludek. Kombinace bolesti a svíravého pocitu, jaký jsem do té doby snad nezažil, mi začala nepříjemně hýbat mými vnitřnostmi. Zřejmě to byla kombinace polévky a Spring Energy gelu, který jsem polkl asi moc rychle poté a nechtěně tak vyvolal souboj uvnitř mého zažívacího traktu. Měl jsem problém běžet, tak jsem se alespoň posouval vpřed co nejrychleji to šlo. Když jsem měl pocit, že by vše mohlo jít ven, trochu jsem tempo zvolnil, aby se mohla krev z pracujících svalů přelít tam, kde jí bylo zapotřebí. Zároveň jsem potřeboval vystoupat nějakých tisíc výškových metrů až ke kostelíku „Our Lady of Snow“ na Mount Gozman ve výšce 1718 metrů nad mořem. Věděl jsem, že přestat jíst by mě zabilo, protože bych se připravil o cenné kalorie v momentě, kdy jsem je tak moc potřeboval. Pokračoval jsem tedy víceméně stejnou strategii jako doposud, dal jsem si gel každých třicet minut, jen jsem vše více zapíjel a věřil svému tělu, že se s tou náloží popere a vše se časem tak nějak samo srovná. Nebyl jsem si jistý, že to vyjde, ale risknul jsem to. Nemít zkušenosti, možná bych přestal jíst a nedostatek energie by mě nakonec dohnal a zlomil. Po proběhnutí se houpavým travnatým hřebínkem, v momentě, kdy jsem před sebou opuštěný, měsíčním světlem zalitý kostelík spatřil, jsem se již cítil daleko lépe a krize byla zažehnána.

Lekce čtvrtá: Nikdy není konec, dokud není konec! Po dlouhém, relativně technickém a „stehnadrtícím“ seběhu do Camporosso mě čekalo přijemné překvapení. Tom a Radek mě vítali s Birellem v náručí. Odepřeli si spánek, aby nás uprostřed noci mohli s Ondrou povzbuzovat na trati, za což jsem jim doteď neskutečně vděčný. Dozvěděl jsem se, že Ondra vypadá dobře a je asi deset minut přede mnou. Ital Fabrizio Puntel opouštěl občerstvovačku o pět minut později a stále se prý ztrácel, kde mohl. Tak, že by ještě nebylo vše ztraceno? Stoupání na Mount Lussari (1790 metrů nad mořem) jsem začínal plný naděje. Povzbuzen tím, že jsem viděl známé tváře uprostřed neznámé krajiny, a zároveň i informací, že na druhé a třetí místo neztrácím moc času. Bylo to vůbec zajímavé zjištění. Vůbec mi to nešlo, trápil jsem se a přece jsem neběžel až tak špatně ve srovnání s ostatními! To jsou prostě ultramaratony. Ať se děje cokoliv, ať jakkoliv trpíte, je možné, že vaši soupeři jsou na tom ještě hůř než vy. Přesvědčuji se o tom vlastně při každém závodě. Někdy jsem já v roli lovce, jindy jsem naopak ten, koho před koncem doběhnou. Stoupání po Pilgrim’s Path to Scullinare jsem vzal útokem, přestože jsem již měl šíleně omlácená chodidla a každý dotek se zemí připomínal našlapování na rezavý hřebík. Nahoře ve vesnici jsem se potkal s Italem, který se tam chvíli předtím někde zamotal. Neměl jsem vyhráno a Fabrizio Puntel blokoval všechny moje pokusy trochu se mu cuknout. Až do té míry, že jsem se, po souboji na zvlněném lesním terénu, který jsme museli absolvovat před dlouhým seběhem, nakonec vzdal. Obzvláště při prudších stoupáních jsem za ním jen poníženě visel. Dole v Rio Freddo za to Ital vzal a zmizel mi z očí. Když jsem se, celý vyšťavený, dostal „domů“ do hornického Cave del Predil se všemi jeho doly a štolami, zdálo se mi, že kousek před sebou vidím Ondru přebíhat jeden z místních mostků. A opravdu! Ondra i Fabrizio byli v dohledu. Na Ondru přišla velká krize a přes několik mých pokusů ho trochu vyhecovat se nemohl pořádně rozběhnout. Zatímco se nám po levé straně otevřel výhled na jezero Lago del Predil, kolem kterého jsme nezvykle dlouho cupitali po rovině, já přemýšlel nad tím, jak se ze ztraceného závodu, který jsem měl chuť vzdát, najednou stal souboj o druhé místo. Přelila mě vlna dobré nálady a spokojenosti – ne snad proto, že jsem měl dvacet kilometrů před cílem šanci skončit celkově druhý, to mi bylo v podstatě jedno, už dávno mi o to nešlo. Bylo to proto, že jsem se nevzdal, přečkal všechny krize a problémy, které mě během závodu provázely. Vyplatí se bojovat až do konce, na to nikdy nezapomeňte!

Lekce pátá: Milujte to, co děláte, a dělejte to, co milujete! Hned na začátku nejdelšího stoupání až do výšky 2022 metrů nad úroveň moře, mně Fabrizio očekávaně pláchnul a já zase utekl Ondrovi. Ještě jsme se pozdravili při posledním doplnění zásob na Malga Grantagar a pak už si to každý dorazili po svém. Čekal nás úsek lezení po lanech do místy až 40% nakloněné roviny, kde bylo třeba odložit hole a použít náhon na všechny čtyři končetiny. Nikdy jsem nezažil tak čistě brutální konec závodu. Všechny svaly v těle se střídavě napínaly a povolovaly, srdce do nich plnou silou pumpovalo co největší množství krve, jaké tam ještě bylo schopné dostat – jen aby mě posunuly o jeden výškový metr blíže mému cíli. Předcházel jsem lidi, kteří si šli za svým vlastním dobrodružstvím, helmu přivázanou k velkým a na pohled těžkým batohům. Jejich kroky nejspíš mířily ještě daleko výš, než ty moje. Mně i tak přišlo, že bych už ani do větší výšky nepotřeboval. Nicméně mělo to obrovské pozitivum – výhledy, které se mi po zdolání této smrtící části trasy, otevřely, byly dechberoucí. Bylo sobotní poledne, slunce neúnavně žhnulo, z nižších míst se odpařovala vlhkost a halila okolní skalnaté vrcholky do mírného oparu. Nikam jsem nespěchal, Ondra byl za mnou daleko. Několikrát jsem zastavil a se mnou se zastavil čas. Pokud jsem musel uběhnout přes sto kilometrů a vystoupat přes sedm tisíc metrů, abych mohl stanout na onom místě, pak to stálo za to. Pod námi zelená údolí, tekoucí řeky, malebná městečka a nad námi majestátně se tyčící zvrásněné štíty Mount Canin. Ve vzduchu plachtili dravci a naprosté ticho sem tam prořízli ostrým výkřikem. V ten moment jsem cítil pocit absolutního štěstí, jaké jsem dlouho nezažil. Určitě v tom hrála roli i únava, nevyspání, málo krve v mozku a zřejmě i další vlivy – ale to nebylo podstatné. Jediné, na čem záleželo, bylo, že jsem to dokázal. Byl jsem naživu. Uvědomil jsem si, proč to všechno dělám, na jaká místa jsem se díky běhání dostal a jaké všechny překážky jsem se naučil překonávat. Ještě pár let zpátky jsem si nic podobného ani nedokázal představit. Tohle všechno jsem mohl ochutnat jen díky tomu, že každé ráno vstanu a jdu trénovat. I když se mi někdy nechce, i když mě volá teplá postel a spousta dalších lákadel každodenního života. Přes nepřízeň počasí i přes řádící pandemie. Díky tomu, že dělám něco poctivě a naplno. Přestože to pro nikoho jiného žádný význam nemá. Je to sobecké, ale já to miluju. A o tom to asi všechno je. Kdyby mě nebavil trénink a celý proces přípravy, nikdy bych nebyl v takové formě, abych zvládl dva takhle těžké závody během dvou týdnů. Kdyby bylo mým cílem umístit se na bedně, závod bych nejspíš zabalil, ještě než bych se stihl pořádně rozběhnout. Zvládl jsem to díky tomu, že miluji to, co dělám…

V techničtějším seběhu do cíle v Sella Nevea jsem zkusil nechat nohy pořádně rozkmitat. Do té míry, do jaké mi to má skrznaskrz prošitá stehna a bolestivě domlácená chodidla dovolila. Navíc jsem se nechtěl zranit kousek před cílem, když už vlastně o nic nešlo. S časem 17:49 jsem protnul cílovou pásku na třetím místě, dvanáct minut za druhým Fabriziem. První Luca Manfredi Negri mi nadělil asi osmdesát minut, neměl žádnou konkurenci. Ondra doběhl čtvrtý, půlhodinky po mně. Ještě s jedním Rakušákem jsme byli jediní cizinci v záplavě Italů. Nějakou českou stopu jsme v závodě zanechali a i to je nakonec docela uspokojující. Tak a to je vše. Pokud vás zajímá, co dalšího mám v plánu, pak vězte, že budu odpočívat! Tak moc, až mi z toho bude zle. A až mě to nebude bavit, začnu zase pomaličku trénovat a připravovat se na další sezónu, která už snad bude trochu normálnější, méně covidová, ačkoliv je to spíš jen pouhé přání. Pro letošek mám splněno. Mnoho jsem se toho naučil a zase lépe poznal sám sebe. Nemám teď motivaci běžet další ultramaraton, protože si nemyslím, že by mě mohl jakkoliv obohatit. Možná se pletu, ale… už jsem se rozhodl. Uvidíme, co příští rok přinese.

A co vy, co vás letos nejvíce obohatilo? Co jste se o sobě nového dozvěděli? Klidně napište, nemusí jít vůbec jen o běhání.

Děkuji Ondrovi, Radkovi a Tomovi, že mě na téhle cestě doprovodili, byla to úžasná dovolená! Díky Marušce (sledujte Jóga s Hruškou), že mě na výlet s klukama pustila a pak na nás čekala v nejlepším vinném sklípku u Zámečníků s náručí plnou čerstvého burčáku!

Vám všem děkuji za podporu a doufám, že vám tenhle můj článek snad alespoň něco dal. Pokud ne, přijměte mou omluvu za ztracený čas!:)

Opět děkuji Shawnu Beardenovi (Science of Ultra), který mi pomohl s laděním formy směrem k závodu. Myslím, že se to znovu docela povedlo i přes nelehkou situaci!:)


A teď přichází reklamní koutek (a slevové kódy!).

Díky manželům Sadílkovým z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz, kteří mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon. Alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Skvělá vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a boty Salomon S/LAB Ultra 2 mě pomohly překonat všechny nástrahy italských hor. Dále jsem na sobě měl:

kraťasy SALOMON S-LAB SHORT 6 M

tričko SALOMON S-LAB SENSE TEE M

SALOMON S/LAB Support Half Tight M black

bunda SALOMON BONATTI PRO WP JKT M

ponožky SALOMON XA

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Jsou prostě skvělé!:) S kódem hruska10 můžete nakoupit všechno oblečení i hodinky z runsport.cz se slevou 10%!

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně doplňkem v mém každodenním životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt! Nyní navíc v ještě jemnější konzistenci. A rozhodně vyzkoušejte i jejich nový výrobek, zdravý proteinový snack. S kódem Zdenek20 získáte v eshopu 20% slevu na nákup!

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. Při závodě jsem použil Leki Micro Trail Race. S kódem hruska10 můžete nakoupit hole na runsport.cz se slevou 10%!

Díky systému měření HRV mySASY, podle jehož výstupů jsem se posledních několik měsíců připravoval. Jsem přesvědčen, že trénink na základě měření má smysl. Pokud se chcete zlepšovat a myslíte to s tréninkem vážně, pak není důvod, abyste mySASY nedali šanci!

A díky Spring Energy Europe za nejlepší „gely“, jaké jsem kdy zkoušel. Jedná se spíš o rozmixované jídlo, složené z hnědé rýže, ovoce, medu, oříškových krémů, kokosového tuku a podobně, takže ve vašem žaludku neudělají takovou paseku jako klasické gely. Rozhodně doporučuji vyzkoušet! Při nákupu přes tento odkaz https://myspringenergy.eu/discount/hruska10, nebo použití kódu hruska10 získáte také 10% slevu na nákup!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s