Transgrancanaria 2020 – dobrodružství na sopečném ostrově – 29. místo, 17:07

Má stehna to vzdala už před několika hodinami. Při každém seběhu mám pocit, že mě do nohou bodají desítky ostrých nožů. Každé došlápnutí na tvrdý skalnatý podklad rozdráždí má již tak otlučená chodidla. Slunce pálí jako smyslů zbavené a lehké poryvy chladného březnového vánku to nezachrání, asi se mi brzy roztaví mozek. Poctivý trénink a velké plány – všechno je v troskách. Hledám důvod, abych to trápení mohl ukončit. Cokoliv. Už si vymýšlím příspěvek na Facebook: „Tentokrát to prostě nešlo, přepálil jsem tempo, před závodem jsem byl nemocný, chtěl jsem dokončit, ale…“ – sám sobě se musím smát. Do cíle zbývá asi dvacet kilometrů. Nekonečných dvacet kilometrů! Vůbec nevím, na jakém místě se pohybuji a asi je mi to i jedno. Vím, že rozhodně nejsem tam, kde bych si přál. Ale co na tom záleží? Copak jsem nevěděl, že to bude bolet? To jsem si myslel, že budu bojovat o přední místa, nebo v čem je problém? Nedělám snad to, co mě tak neskutečně baví a naplňuje? Nezastavil nás virus, všechno nám klaplo. Nezastavím ani já. I kdybych se měl do cíle doplazit po čtyřech.

Pro rok 2020 jsem si, po troše přemýšlení a po nějaké inspiraci načerpané z mého okolí, určil dva velké cíle – Transgrancanarii jako velký test pro začátek sezóny a pak i samotnou nejvyšší metu zřejmě všech současných horských běžců. Naši vlastní Tour de France – Ultra Trail du Mont-Blanc! Musel jsem poctivě čekat dlouhé tři roky, než mě zapsali na startovní listinu. Plánoval jsem to jako vrchol jedné velké etapy mé běžecké „kariéry“. A možná budu nakonec čekat ještě déle. Posledním závodem, který jsem před TGC bežel, byly Zapomenuté hory, kde jsem již cítil velkou únavu ze sezóny minulé (protkané událostmi jako svatba, 100 mil Istrie, měsíc v Indii a L’Echappée Belle). Poté následovala běžecká pauza, kdy jsem ještě stihl ablaci srdce (kvůli otravné vrozené arytmii) a pak si již dal úplný voraz od všeho. Měsíce utíkaly a já pomalu vklouzával zpátky do tréninkového zatížení. V zimě jsem oplakal Pražskou stovku a 24 hodin na Lysé hoře, jen kvůli tomu, abych se mohl soustředit a připravovat na novou sezónu. A abych na Grancanarii dorazil čerstvý. Jediné, co mi narušilo plány, byl asi desetidenní tréninkový výpadek v momentě, kdy měla má příprava vrcholit. Já se místo toho potil v posteli, popíjel horký čaj s medem a kašlal z plných plic. Zbyly mi dva týdny na to, abych se alespoň trochu rozběhal a odletěl na Kanáry. Koronavirus mě strašil a riziko jsem bral vážně, ale závod se konal, karanténa nebyla, letadlo letělo a naše výprava (ve složení: Maruška, její sestra Ráďa a Ondra Tabarka) se vybavila vitamíny, poučkami o hygieně, desinfekčním gelem a na ostrov odletěla. Vzledem k opatřením, jaká se objevila jen o týden později, jsme odletěli úplně na poslední chvíli…

Ostrov nás okouzlil hned po příletu – ať už exotickou krajinou či nádherným letním počasím. A co se závodu týče – bylo znát, že se jedná o velkou událost. Také šlo o první letošní závod série Ultra Trail World Tour a zároveň o španělský ultra pohár. Vše bylo pojato zodpovědně, registrace v ExpoMeloneras odbytá bez jakýchkoliv zdržení a front, úžasná a neomezená pasta party (jo to je pro Čecha něco!). Všude se pohybovala spousta zvučných jmen v čele s vítězem posledních tří ročníků a také UTMB 2019 Pau Capellem, americkým ultraběžcem Dylanem Bowman, Jaredem Hazenem (loni druhý na Western States, jen pár minut za Jimem Walmsleym). Nechyběl jeden z minulých vítězů Transgrancanarie (mimo jiné) Gediminas Grinius a další. Ženské zastoupení nebylo o nic slabší. Ukázaly se takové běžkyně jako vítězka Western States Kaci Lickteig, legendární Mimmi Kotka, nebo i konečná vítězka závodu, Američanka Kaytlyn Gerbin. Závod byl dokonce živě pokryt skvělou americkou stránkou iRunFar.com a to víte, že se takhle událost bere vážně. No a pak jsem tam byl já s Ondrou, ale moc velký rozruch jsme nikde nebudili.

Lidé na ostrově závodem žijí. Nikde to nebylo znát více než před startem na pláži v Las Palmas. Živé kapely, nespoutané bubny, všichni se bavili! Pořadatelé rovněž skvěle vyřešili problémy s předzávodní nervozitou. A to tak, že nikde v místě startu nebyly přítomny záchody. Veřejné toalety u pláže byly zamčené a žádné erární přenosné k dispozici nebyly. Takže se daly maximálně využít toalety místních barů, klubů a restaurací a nebo, jak to vyřešila velká část zejména pánských účastníků, se chodilo „na malou“ rovnou do oceánu. Tenhle zdánlivě banální problém vedl ke spoustě úsměvných situací, ale o tom se asi úplně rozepisovat nemusím.

Start v 11 večer byl krásný, divoký, lidi zpívali, tančili, oblohu ozařovaly práskající ohňostroje a my vyběhli vstříc našemu osudu. Hned na začátku jsme si odbyli písečnou pláž, kde každý krok stál několikanásobek sil, jak se nohy bořily do hlubokého zlatavého písku. Jakmile jsme se dostali na pevnější podklad a začali pomalu vybíhat z města, uvědomil jsem si teprve, jaká masa lidí se závodu účastní. Daleko přede mnou i daleko za mnou se vlnil had čelovek a červených blikajících světýlek (které byly povinnou součástí výbavy). Celkově asi 800 lidí! Nic podobného jsem ještě nikdy nezažil. Značení bylo vidět každých pár kroků, místy byly dokonce umístěný červené blikačky (hned se mi mihlo hlavou, že u nás na závodech by se asi dlouho neohřály). V jeden moment jsem probíhal kolem Kaci Lickteig a jen jsem se pokoutně usmíval (asi už musí být na podobné úchylné pohledy zvyklá). Věděl jsem, že si tyhle okamžiky musím užívat, dokud to jde. Tep mého srdce se z úvodního rychlého nástupu pomaličku ustaloval do pohodlného rytmu. Vnímal jsem svůj dech, snažil jsem se jej dostat pod kontrolu. Cítil jsem nestálý podklad pod mýma nohama a soustředil se na každý došlap. Začínal jsem závodit. Chvíli jsme ještě s Ondrou probírali závodní taktiku a nechali se unášet adrenalinovým raušem po startu závodu. Ondra po chvilce zvolnil a byl pohlcen masou světýlek za námi. Pak jsem jej viděl až v cíli. Od té chvíle to už bylo jen na mně.

Po úvodním úseku vinoucím se pod, přes a kolem vesniček i městeček jsme se konečně vymotali z civilizace a dostali se do opuštěnějších částí ostrova. Můžu docela upřímně říct, že vzpomínky na brzké části závodu mám docela zamlžené. V hlavě mi zbylo jen pár rozmazaných obrázků – stoupání do prudkých nelítostných kopců, pohledy na světla měst pod námi, svěží vzduch na holé kůži, v ústech chuť gelů a kokosové vody, které jsem si pravidelně dopřával, aby mělo tělo co spalovat. Prudký kopec, seběh, občerstvovačka a znovu. Ve vyšších polohách se přidala mlha, silný vítr a docela velký chlad. Terén první třetiny závodu byl tvořen, kromě vesniček a zpevněných silnic, také příjemně měkkými lesními cestičkami. V jednu chvíli jsem běžel sám, úplně opuštěný, po jedné z oněch lesních pěšinek, až najednou stromy zmizely a já se octnul na hřebeni některého z kopců, jež jsme po cestě museli zdolat. Vítr se do mě opíral tak silně, že mi hole Leki lítaly ze strany na stanu a měl jsem co dělat, abych je dokázal píchnout tam, kam jsem chtěl, a neprošpikoval si jimi vlastní nohy. Bylo mi zima, ale nechtěl jsem se zastavovat a oblékat bundu, stejně by to bylo v takovém fičáku hodně těžké. Běžel jsem dál, myslel na to, že člověk musí být i trochu tvrdý, když chce podobné závody běhat – asi, abych si trochu zvedl sebevědomí. Mraky se kolem mě proháněly šílenou rychlostí a hromadily se kolem kopců daleko přede mnou. Do toho všeho jasně zářil měsíc, ukazující se téměř ve své celé kráse, jelikož chyběly asi pouhé dva dny do úplňku.

Někde kolem padesátého kilometru na občerstvovačce Los Pérez jsem potkal jednu z favoritek závodu, drobnou blondýnku ze Švédska a vítězku CCC i TDS – Mimmi Kotka. V následujícím úseku jsme se vzájemně předbíhali, chvíli jsem do kopce táhl já, chvíli zase ona. Byla neuvěřitelná, kromě těch úplně nejprudších stoupáků, kdy se na chvíli zaklesla do stehen, cupitala téměř všechny úseky s neuvěřitelnou lehkostí. Až nedaleko další občerstvovací stanice Artenara na 63. kilometru jsem ji nechal pláchnout – přišla na mě krize a já pochopil, že už tak jsem se v našem mini souboji vyčerpal více, než by pro mě bylo zdrávo.

No a pak už se pomalu začínalo rozednívat. Začal se také měnit ráz krajiny. Stále se dost běhalo po lesních stezkách, ale okolí už dávalo na odiv svůj sopečný původ. Bylo patrné, že bude jasný den, jakmile se do mě opřely první paprsky nad horami nesměle vykukujícího sluníčka. Předzvěst horkého jarního (nebo spíš letního?) dne. To nejhorší – a zároveň paradoxně nejkrásnější – bylo ještě před námi. Po dlouhém, stehna-drtícím seběhu do Tejedy, kdy už slunce naplno vládlo obloze a dávalo nám zplna pocítit své možnosti, jsem doběhl k dalšímu záchytnému bodu. Na zemi seděla Mimmi Kotka s oblepenými koleny a kolem ní běhal její tým. Já se staral o svoje, doplnil jsem vodu, vyhodil odpadky, něco málo snědl a vyrazil na možná nejtěžší úsek cesty, výstup k Roque Nublo do výšky 1813 metrů nad mořem (z nějakého 1000 m. n. m., kde se nachází Tejeda). Nepříjemný úsek po lehce stoupající a vlnící se silnici a pak už jen nekonečný výšlap až… až tam nahoru. Trpěl jsem a nebyl jsem ve své kůži. Bylo mi horko, zle, točila se mi hlava a chtělo se mi spát. Ale zastavit jsem nesměl. „Čím rychleji půjdu, tím dříve budu u Marušky v cíli…“, argumentoval jsem si v hlavě, „…tím dříve bude konec…“.

Strojově jsem šlapal do kopce, pohled upřený na čím dál nehostinnější zemi pod nohama. Pomáhal jsem si hůlkami – v lehčích stoupáních jsem zabíral střídavě levou a pravou, v těch nejprudších kopcích jsem využíval síly obou paží najednou. Chvílemi se dalo popoběhnout, jinak to byla prvotřídní dřina. Trvalo to opravdu dlouho, než jsme se vyhoupli až na skalnatou plošinu rozprostírající se pod Roque Nublo. Krásu a energii onoho místa jsem dokázal ocenit až následující den, kdy jsme se na místo vrátili v rámci kochacího výletu s Maruškou, Ráďou a Ondrou. V průběhu závodu jsem místo označil jen jako velmi pěkné, nebo jsem možná spíš jen pocítil radost z dobytí vrcholu, a snažil se co nejdříve vypadnout. Čekal na mě dropbag v Garañonu.

Pokud jsem po cestě mezi Roque Nublo a Garañonem cítil jakýkoliv příval energie, pak poté, co jsem si převlékl triko, dobral zásobu gelů z dropbagu, dočepoval vodu, rychle snědl něco málo těstovin a Garañon opustil, jsem byl jako mrtvola, jako vypuštěná pneumatika, jako… no však chápete, co tím chci říct. Šlo to těžce, neměl jsem chuť na jídlo a bylo mi čím dál větší horko. Asi jsem ty sauny před závodem flákal. Zato krajina byla nádherná! Naskytly se nejúžasnější výhledy z celého závodu. V jeden moment jsem v dáli, v obležení nekonečného azurového oceánu, zahlédl obrovský kužel, okázale vyčnívající z lehkého ranního oparu. Nebylo to nic jiného než třetí největší sopka světa Pico de Teide (3718 m. n. m) na ostrově Tenerife. Vzpomínal jsem na tréninkový pobyt, téměř přesně na den před třemi léty, kdy jsme nejvyšší vrchol Španělska zdolali společně s Radkem Chrobákem, Tomem Peterem a Ondrou… Hmm, to byly časy. Kdo ví, jak se vede Ondrovi? Snad ho nedohnala zranění, která ho zlobila před závodem, a je pořád někde za mnou.

A tak to šlo dále. Až do cíle jsem fungoval už jen na všechny možné fyzické i psychické rezervy. Neskutečně mě bolela stehna a chodidla pálila jako čert. Nemohl jsem pořádně sbíhat kopce, což byl velký problém vzhledem k tomu, že trasa v poslední třetině závodu víceméně stále klesala až na úroveň oceánu. Úseky, které jsem mohl běhat a nahnat na nich spoustu času, jak jsem měl ostatně v plánu, jsem jen pomaličku belhal se zaťatými zuby. Právě v těchto místech mě pár lidí předběhlo. Ale abych byl upřímný, po chvíli jsem ztratil přehled, neboť se na trať zamíchali účastníci kratších závodů (maratonu a méně) pořádaných v rámci TGC 2020. Což byl i docela zábavný pohled, neboť spousta z nich se očividně nepřihlásila, aby závodili, nebo se vůbec nedejbože honili za nějakými časy. Někteří si jen tak nedbale vykračovali, drželi před sebou mobil a s velkými sluchátky na uších sledovali pravděpodobně nějaká videa. Bizarní. V prudkých těžkých a velmi technických sebězích, kdy jsem takovéto závodníky musel předbíhat, jsem se modlil, ať jim při tom na hlavu neshodím kámen…

Chvílemi jsem vymýšlel výmluvy, abych mohl skončit, chvílemi jsem si nadával a křičel na sebe (alespoň tedy v mé vlastní hlavě) a chvílemi jsem cítil záchvěvy motivace a přívaly energie, které jsem se snažil využít k co nejrychlejšímu pohybu vpřed. Kolikátý jsem byl v celkovém pořadí jsem neměl nejmenší tušení, bylo mi to jedno a bojoval jsem vlastně jen se sebou samým. Tak nějak ty ultramaratony často probíhají, proč mě to vůbec překvapilo? Posledních šest kilometrů do cíle jsme běželi vyschlým kaňonem v obležení ostrých skalisek a podkladem pro naše unavené nohy byly nerovné viklající se kameny všech možných tvarů a velikostí. Měl jsem pocit, že cesta vůbec neubíhá, a že se té cílové pásky snad nedočkám. Ale dočkal jsem se. Tak jako po startu, nás i v cíli čekal běh po pláži. Nevnímal jsem své olověné nohy topící se v písku a užíval si pocit, že jsem to zvládl. Cílovou pásku jsem protnul v čase 17 hodin a 7 minut na 29. místě za potlesku diváků a na nepatrný okamžik jsem se cítil jako král. Políbil jsem Marušku, pozdravil Ráďu, sedl si na zem a stěží držel slzy. Utrpení bylo u konce a já jsem opět nevzdal, i když byl průběh závodu úplně jiný, než jsem si vysnil. Po chvíli boje s emocemi a nepopsatelnou únavou, jsem opustil prostor cíle a šel čekat na Ondru, který dorazil jen nějakou necelou hodinku a deset pozic v listině po mně.

Když jsme to pak zpětně probírali, došli jsme k závěru, že zklamání určitě není na místě. Ondra byl po sérii zranění rád, že dokončil a navíc na krásném místě ve skvělém čase. Já, který se s výsledkem pral trochu více, jsem nakonec také musel uznat, že se nestala žádná tragédie a ta má čísla nejsou až tak špatná vizitka. Následující dny jsme pak už o mnoho spokojenější procestovali celý ostrov a užili si skvělou dovolenou na nádherném tropickém ostrově. Bohužel zřejmě poslední na delší dobu. Každý den jsme sledovali vývoj ve světě i v naší zemi a čím více se blížil čas návratu, tím více se nám nechtělo z ostrova pryč. Věděli jsme, že návrat do reality bude tvrdý a krutý.

Na závěr ještě malé zamyšlení. Vzhledem k okolnostem byla výprava na Grancanarii možná jednou z posledních možností, jak si v této sezóně doopravdy zazávodit. Není vůbec jisté jak se situace bude vyvíjet a hlavu nevěším, ale tak nějak se smiřuji s myšlenkou, že UTMB tento rok neklapne. A vlastně ani spousta jiných letošních běžeckých cílů. Nicméně si myslím, že my všichni budeme řešit důležitější věci, než jsou nějaké běžecké závody. Nejsme jen běžci, sportovci, lovci úspěchů, v prvé řadě jsme lidé, máme rodiny, o které se musíme starat, na to nesmíme zapomenout. Všem vám přeji hlavně pevné zdraví! Nikdo nevíme, co přinese budoucnost, žijme tedy přítomností a nenechme se zlomit. Věřím, že nás čekají lepší zítřky, tak vydržme. A až bude vhodná doba, až budeme mít zase čas řešit malichernosti, třeba se zase potkáme na startu nějakého závodu. Hodně štěstí všem!

A teď přichází reklamní koutek.

Díky manželům Sadílkovým z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon, které, alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Nová běžecká vesta Salomon a trailové boty Salomon S/LAB Ultra 2 mě přenesly přes celou Grancanarii. Dále jsem na sobě měl:

kraťasy SALOMON S-LAB SHORT 6 M

tričko SALOMON S-LAB NSO TEE M

SALOMON S/LAB Support Half Tight M black

nepromokavá bunda SALOMON BONATTI PRO WP JKT M

ponožky SALOMON XA

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Celý závod trekovaly s největší přesností 1s a zapnutou navigací. Jsou prostě skvělé:)

Tradičně děkuji mému partnerovi Shake-It, jejichž nápoje se pro mě staly součástí nejen sportovní stravy, ale hlavně doplňkem v mém každodenním životě. Opět se jednalo o mou poslední předzávodní a první pozávodní stravu. Díky za skvělý produkt! Nyní navíc v ještě jemnější konzistenci. A rozhodně vyzkoušejte i jejich nový výrobek, zdravý proteinový snack.

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími běžeckými holemi Leki. Při závodě jsem použil Leki Micro Trail Race.

Díky systému měření HRV mySASY, podle jehož výstupů jsem se posledních několik měsíců připravoval. Jsem přesvědčen, že trénink na základě měření má smysl. Pokud se chcete zlepšovat a myslíte to s tréninkem vážně, pak není důvod, abyste mySASY nedali šanci!

Krása, kterou si musíte zasloužit aneb L’Echappée Belle 2019 – 4./5. místo

[English version below]

Takovou krásu si zkrátka musíte zasloužit. Jak jinak se dostat do hor a užívat si dechberoucí výhledy na okolí krásného pohoří ve Francouzských Alpách, než vynaložit úsilí a pěkně si tam po svých vyšlápnout? Jak jinak zhlédnout všechny ty přírodní scenérie, horská jezera, hluboká údolí a zelené louky, než nechat všechno pohodlí za sebou, vyběhnout ze dveří a nastoupat mnoho a mnoho výškových metrů, nad úroveň mraků? Jiná cesta, než ta vydlážděná potem a bolestí, neexistuje. Věřte mi, můžu to dosvědčit. Sám jsem si tou cestou prošel, když jsem se postavil na start závodu Echappée Belle.

Již od chvíle, kdy mě oslovil Sam Straka, zda bych si závod nechtěl zaběhnout, a já začal zkoumat, co by takový přeběh Belledonne obnášel, jsem měl jasno v jedné věci – bude to bolet. Parametry závodu, 144 km (nakonec oficiálně 149km), 11300 m stoupání a klesání a obrovská technická náročnost, kterou dokládal i rekord tratě kroužící kolem hodnoty celých 27 hodin, jasně křičely, že tohle žádná legrace nebude. Ale je to přeci výzva a ty já mám rád. Samovi jsem nabídku odkýval, přehodnotil plány na sezónu, jejímž vrcholem měla být Beskydská Sedmička, poznačil datum do kalendáře a začal s tréninkem. Protože jsme s Maruškou celý červen trávili studiem jógy v Indii, byl můj velký tréninkový blok trochu narušen. Ale já si každé ráno přivstal a vyběhl do Himalájí, které byly rozhodně dobrou přípravou na tento typ závodu. Sice jsem objemově zdaleka nenatrénoval, kolik bych chtěl a potřeboval, ale udělal jsem maximum, co se v dané situaci dalo.

Po návratu následoval ke konci července test v podobě Grossglockner Ultra, který mě ale spíš vystrašil, než povzbudil. Nohy nešly tak, jak bych potřeboval, byly slabé a nespolupracovaly. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale nevzdával jsem se a snažil se udělat vše proto, aby se to před cestou do Francie spravilo. Dva týdny před závodem jsem odpočíval více než obvykle a doufal, že vše bude tak nějak „oukej“. Ještě jsem se na poslední chvíli domluvil s mým skvělým kamarádem Ondrou Tabarkou, že mi bude dělat vodiče, neboli pacera, mého prvního v životě. Ondra byl má divoká karta, mé eso v rukávu. Věděl jsem, že mě nějak do cíle dokope, když bych já sám zažíval krušné chvilky. No a měl jsem pravdu, bez Ondry bych teď akorát tak psal článek o tom, proč jsem poprvé v životě musel závod vzdát.

Do Francie jsme vyrazili autem ve středu ráno ve složení já, Maruška, Ondra a Pavel Paloncý, který byl jedním z velkých českých želízek v ohni. Dlouhá cesta utekla v příjemné společnosti docela rychle. Párkrát jsme se prostřídali za volantem a za nějakých patnáct hodin byli v Saint-Vital, městečku kousek od cíle závodu v Aiguebelle. Pěkně jsme se prospali, ráno zašli na procházku do místní pekárny, trochu se proběhli po okolí, zajeli vyzvednout startovní čísla, povečeřeli na malé pasta párty, nakoupili a zamířili zpět do Saint-Vital alespoň na chvíli zamhouřit oči, než to všechno vypukne.

Start v 6:00 ráno ve Vizille, bylo to tady. Po brzkém vstávání na autobus, který nás zavezl na místo startu, a krátkém odpočinku na matraci v místní tělocvičně, jsme šli konečně na věc. Probíhat uličkami města bok po boku s takovými hvězdami jako Sébastien Chaigneau a Francois D’Haene pro mě byl docela magický zážitek. Přestože Francois za to za chvíli vzal a do konce závodu si už běžel svůj vlastní závod, se Sébastienem jsem strávil velkou porci první části závodu. Při nekonečném, ale zároveň čarovném stoupání na Croix de Belledonne do výšky 2926 m jsem se držel kousek za ním a Rémi Berchetem, který nakonec vybojoval druhé místo. Francoise jsme zahlédli, když sbíhal z vrcholu, a už tam mě překvapilo, jak velký náskok si na nás po pár kilometrech vypracoval. Ale soustředil jsem se na sebe, užíval si výhledy, které byly jako vystřižené z nějakého outdoorového časopisu, a snažil se jít si své tempo. Ačkoliv teď musím přiznat, že jsem se docela nemoudře nechal strhnout Sébastienem a Rémim a seběh do Refuge Jean Collet jsem docela „napral“, až mi od bot lítalo kamení na všechny strany. Z občerstvovačky jsme vybíhali s Rémim, Sébastien zůstal kousek za námi. Tam mě ještě nohy docela táhly, ale cítil jsem první příznaky počínající únavy.

No a pak mě čekal velký výkonnostní sešup. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že tenhle závod bude z docela jiné obtížnostní kategorie, než na jakou jsem byl do té doby zvyklý. Před závodem jsem se uklidňoval, že stejnou vzdálenost a převýšení jsem již dal na LH24, takže to musím zvládnout. Jenomže zatímco na Lysé hoře vás čeká stále to samé a vy přesně víte, jak který kopec půjdete, tady to bylo jiné. Hlavním problémem pro mě byla technická náročnost. Chodilo se po kamení, suti, do kopců prudkých a ještě prudších. Když už jsem myslel, že to horší být nemůže, v ten moment jsem se drápal nahoru po všech čtyřech. Při každém špatném kroku jsem se svezl nějaký kus zpátky. Vylézt na Bréche Fendue (2482m) a Col de la Vache (2560m) mně připadalo tak neskutečně těžké a bláznivé, že se mi hlavou začaly honit myšlenky na to, že možná ani nedokončím. Navíc horské hřebeny, přestože oplývaly až nevěrohodnou nádherou, kterou jsem si stále ještě chvílemi zvládl vychutnávat, nenabízely ani kousek úkrytu před nelítostným sluníčkem, které se do mě plnou silou opíralo. Se sklopenou hlavou jsem se šoural vpřed a kromě výhledů na okolní hřebeny jsem pozoroval stovky, ne-li tisíce kobylek prohánějících se travou a uskakujících před dopady mých těžkých nohou. Při technických sebězích jsem často škobrtal a zakopával o různé zákeřně vyčnívající kamení. Mnohokrát mě podklad pod podrážkami bot zradil a já se vcelku často pohyboval na hranici pádu. Jednou jsem tu hranici výrazně překročil, když se mi balvan pod nohou nečekaně zhoupl a já udělal kotrmelec na pěkně tvrdé a ostré skále. Překvapivě mně nic nebylo. Trochu odřená ruka a naražené lýtko bylo to nejlepší, v co jsem po takovém pádu mohl doufat. Jen jsem se oklepal a běžel dále.

Ve Station du Pleynet mě čekala Maruška, které jsem se nemohl dočkat, a taky Ondra, můj pacer a moje tajná zbraň. Musel jsem se dostat alespoň tam. To se mi, s vypětím všech sil, nějak povedlo doběhnout. Problém byl, že jsem ještě neuběhl ani polovinu závodu a cítil jsem se, že už moc nemám odkud brát. Když Ondra viděl jak vypadám, docela ho to vystrašilo, jak po závodě sám přiznal. Ale od prvních chvil, kdy se ke mně na trase připojil, mě začal zpracovávat. Nás společný běh začal tím, že nás naháněla první žena Mélanie Rousset. Byla neskutečná a šla jako stroj. Říkal jsem si, že pokud takhle půjde dál, ani se nebudu snažit s ní soutěžit a nechám ji jít. Několikrát jsme se předběhli – chvíli to táhla ona, za ohromného povzbuzování kolemjdoucích, chvíli jsme se pak před ni s Ondrou dostali my. Úplně jsme ji setřásli až po seběhu do Gleyzinu, odkud jsme s Ondrou vyběhli o něco dříve. Každopádně před ní smekám za to, jak nelítostně se s tratí rvala.

📷Pixalpes photographie – LACS ROBERT – CHAMROUSSE

Zatímco jsme stoupali na Col Moretan (2503m), asi nejtěžší úsek celé trasy, pomalu padla tma a my pročísli temnou noc kužely světel našich čelovek. Stoupání bylo brutální. Stačilo zvednout hlavu a vidět, jak vysoko nad nás sahají vlaječky s odrazkami, abychom věděli, že dostat se nahoru nás bude stát docela hodně sil. Po chvílí pomalého lezení do kopce jsem zvedl hlavu a když už jsem myslel, že jsme skoro nahoře, objevila se další odrazka, ještě výš než ta předchozí, aby mi vzala všechnu naději. Někdy jsem už ani nevěděl, jestli se ještě dívám na odrazy značení tratě, nebo to už na mě z nebe mrkají zářící hvězdy. Tak jsem šlapal, pomalu a vytrvale za Ondrou, který se snažil udávat tempo. Když už to vypadalo, že se nahoru nikdy nedostaneme, zaslechli jsme shora povzbuzování a uviděli v dáli nad náma svítit čelovky. Jakmile jsme se k nim vydrápali, začal nejšílenější seběh celého závodu. Klouzali jsme sněhem prudkým svahem a jednou rukou se přidržovali lana, které nám jako jediné poskytovalo nějaký záchytný bod v záplavě sněhu, kamení a temné noci. Po dalších dlouhých minutách klouzání a klopýtání o kamení jsme se octli na občerstvovačce v Périoule. Někdy tady jsem poprvé naplno začal cítit, že mám totálně mrtvá stehna. Začal jsem se každou chvíli paranoidně otáčet, jestli nás nepronásledují další čelovky, což byl další ze znaků toho, že zásoby energie se nazastavitelně tenčí. Byl jsem kompletně vyčerpaný, unavený, zkrátka jsem udeřil úplné dno. Držet se za Ondrou mi dělalo čím dál větší problém a on musel často zastavovat a čekat, než se k němu dobelhám.

Zbytek noci mám jako v mlze. Jen jsem pomalu šlapal do kopce, klopýtal po rovinkách a trpěl každý seběh. Přestal jsem rozlišovat, jestli vidím čelovky, hvězdy, nebo odrazky značení. Vše pro mě byla jen jedna velká změť světýlek. Na občerstvovačce Super Collet jsme narazili na Jorise Bottona a Gautiera Bonnecarrereho, kteří nakonec oba skončili přede mnou, protože v krizi, kterou jsem si zrovna procházel, jsem neměl sílu závodit s nikým než sám se sebou. Nechali jsme je jít a zapadli zpátky do našeho vlastního pomalého tempa. Ondrovi jsem si stěžoval, jak je to všechno těžké, fňukal jsem, že to nezvládnu, a téměř jsem plakal při představě, kolik kroků ještě budu muset udělat do cíle. Jednou za čas na mě přišel nával energie a naděje, kdy jsem dokázal zabrat, viděl jsem smysl v tom, co dělám, a cítil jsem se, že se do cíle nějak dostanu. Jindy jsem se však jen plahočil neznámou noční krajinou, uzavřen ve svých vlastních sebelítostivých myšlenkách. Ondra dělal co mohl, aby mě uchlácholil a donutil jít dál.

Rozednění nás zastihlo při klesání po technické kamenité stezce z Col Arpingon (2250m) a přineslo s sebou záchvěv naděje, že bych se přeci jen do cíle nakonec dostat mohl. Vtipné bylo, když jsem v dálce uviděl dav lidí chystající nějaké bílé stánky a říkal jsem Ondrovi: „Super, konečně občerstvovačka!!!“, na což Ondra jen odvětil: „Ale Zdendo, to jsou krávy!“ Počkat, co? Jaké krávy? Kde je vidí? Podíval jsem se ještě jednou na místo, kde jsem viděl ony bílé stánky, a ono tam opravdu bylo jen stádo strakatých krav. „Můžu ti maximálně nadojit mlíko, kdybys chtěl“, dodal ještě Ondra s lišáckým úsměvem na tváři. Byl jsem na trati už celý jeden dlouhý den a vstupoval na nezmapované území – déle jsem ještě nikdy neběžel. Začínala poslední etapa závodu a na mě přicházely halucinace.

Poslední náznak toho, že kromě sebe budu muset závodit i s dalšími závodníky, přišel poté, co jsme s Ondrou opustili stanici Val Pelouse. Kousek za námi se objevil další běžec, alespoň se mi to zdálo. Šli jsme dál a nikoho za sebou neviděli, což nás krátkodobě uklidnilo. Když jsme ale sbíhali na poslední občerstvovací stanici Le Pontet – Les Granges, v jednom místě jsem viděl, že se za námi z lesa vynořila mužská postava. Říkal jsem Ondrovi, že nás někdo doběhl. Často jsme se pak otáčeli, ale nikdo nám v patách nebyl. Ondra navrhl, že se mi to muselo zdát, a já, protože už jsem sám nevěděl, co je realita a co sen, jsem mu to odkýval a smál jsem se sám sobě, jak jsem na tom bídně. On to ale nebyl sen a těsně před tím, než jsme doběhli k poslednímu záchytnému bodu, nás najednou předbíhal Philippe Mehl. Propadl jsem se na šestou pozici a začal být naštvaný sám na sebe. Na svou neschopnost zabrat, překonat bolest, poprat se s trochou nepohodlí, kterou mi Belledonne dopřálo. V rozpoložení, v jakém jsem byl, mně přišel obrovský rozdíl, jestli budu v první pětce, nebo z tohoto, reálně naprosto bezvýznamného, rozpětí vypadnu.

Potkala nás Maruška a Pavel, který musel závod po nějakých problémech bohužel vzdát. Naposledy jsme doplnili zásoby a já se smířil s tím, že to už jen nějak dojdu do cíle a nebudu se kvůli pořadí trápit. Tak jako jsem přísahal v předchozích závodech a přesně tak, jak jsem si dal za cíl před startem tohoto závodu. A jako obvykle jsem to nedokázal dodržet. Ego mě opět přemohlo. Philippe rychle mizel v dáli a my s Ondrou začali stoupání na poslední kopec, který nás v tomto závodě čekal. V tom jsme zaslechli potlesk pro dalšího závodníka, který se pohyboval někde kousek za námi. S Ondrou jsme si odsouhlasili, že nikdo další už nás nepředběhne. Ondra přidal do kroku a já jen sklopil hlavu a dělal, co se dalo, abych ho alespoň uvisel. Vnímal jsem svůj dech a synchronizované klapání hůlek o zem a kamení. Byl jsem v tranzu. Ostré francouzské slunce mi připékalo krk a já chvílemi zapomínal, kde jsem a co tam vlastně dělám. Proč jdeme tak rychle? Kam spěcháme? Vždy mi pár okamžiků trvalo, než jsem si odpověděl. Najednou se před námi objevil Phillipe. Ondra začal sprintovat a nahánět jej, já se kousl do rtů, rozhýbal mrtvá a bolavá stehna a snažil se jich držet. Nakonec jsme jej přeci jen zlomili a, abychom nic nepodcenili, běželi ve vysokém tempu, chvíli po hlavních asfaltových cestách, chvíli různými terénními zkratkami, až do Aiguebelle. Ohlíželi jsme se, jestli nás nečeká tvrdý boj až do cíle, ale už za námi nikdo nebyl.

Oba dva šťastní a totálně vyčerpaní jsme protli cílovou pásku v čase 30:26:10. Po nejdelším boji v životě. Po nejtěžším boji v životě. Byli jsme v cíli. Zazvonili jsme si na kravský zvon, já pak řekl pár slov do mikrofonu a začal zpracovávat, co se vlastně stalo. Chtěl jsem vzdát a užívat si pohodlí. Ondra mě nenenechal. Díky Ondro, bez tebe bych to nedal. Jen pro představu, z třiceti hodin na trati mě Ondra doprovázel více než dvě třetiny celkového času. To už chce kvalitního běžce a ještě lepšího kamaráda, aby to pro vás udělal. Tentokrát to opravdu nebylo jen o mně, ale o celém našem malém týmu. Byl to krásný, ale těžký závod. Třeba si jej ještě někdy zopakuji, kdo ví. Ale i kdyby ne, je to zážitek na celý život. Nikdy nezapomenu na chvíle, kdy jsem byl na dně, na kolenou a Ondra s Maruškou mě z toho vytáhli a donutili to nezabalit, i když jsem myslel, že už nemám odkud brát. Moc vám děkuji. A taky děkuji všem, kteří mi fandili na dálku. Každá vaše zpráva a komentář na Facebooku mě hnaly dál. A dávají mi motivaci něco podobného podstoupit znovu. Protože vím, že v tom nejsem sám. A to je na tom všem krásné. Nakonec jsem se i dostal na bednu jako první senior mimo pódiové umístění. Byla to sice taková cena útěchy, ale i za tu jsem rád. Vítěz, Francois D’Haene překonal rekord závodu za necelých 24 hodin, což je naprosto neuvěřitelná dominance a já jen smekám klobouk před tím, jakým způsobem se s tak těžkou tratí dokázal poprat. Neuvěřitelné, ale zároveň inspirativní. Tak třeba za pár let…:)

Na závěr musím ještě rozhodně zmínit skvělou organizaci závodu, ve které jsem nezaznamenal žádné problémy. Všechno klapalo jako švýcarské (nebo francouzské?) hodinky, minimálně z mého pohledu. Navíc ta atmosféra na občerstvovačkách, kdy všichni tleskali a povzbuzovali, ta byla doslova hutná. Chvílemi mně naskakovala husí kůže! Všichni lidé, které jsme po cestě potkali, utrousili alespoň nějaké povzbuzující slůvko nebo nám zatleskali. Případně se s námi, aspoň v jednom případě, podělili o čerstvě nasbírané borůvky. To se prostě musí zažít na vlastní běžecké boty.

A teď přichází reklamní koutek, abych se odvděčil sponzorům za to, že mě stále podporují, i když jsem dlouho žádný pořádný běžecký výsledek nikde neudělal.

Díky manželům Sadílkovým z nejlepšího běžeckého obchodu Runsport.cz mě zásobují úžasným vybavením firmy Salomon, které, alespoň pro mě, nemá na trhu konkurenci. Nová běžecká vesta Salomon Advanced Skin 12 SET a trailové boty Salomon mě přenesly přes Francouzské Alpy. Dále jsem na sobě měl:

kraťasy SALOMON S-LAB SHORT 6 M

tričko SALOMON S-LAB SENSE TEE M

šortky SALOMON S/LAB SENSE BOXER M

nepromokavá bunda SALOMON

ponožky SALOMON XA

Díky podpoře Jirky Petra mohu běhat s hodinkami Suunto 9 Baro, na které nedám dopustit. Celých 30 hodin trekovaly závod s největší přesností 1s a zapnutou navigací. Které hodinky tohle zvládnou?

A děkuji také Samu Strakovi a Levelsportkoncept, díky kterým mám teď možnost běhat s nejnovějšími holemi Leki. Při závodě jsem použil Leki Micro Trail Race.

English version

The beauty you have to deserve

You simply have to deserve such beauty. How else to get into the mountains and enjoy the breathtaking views of the beautiful mountain massif in the French Alps, rather than make an effort to hike up there? How else to see all those natural sceneries, mountain lakes, deep valleys and green meadows, rather than letting all the comfort behind, run out the door and climb many and many altitude meters, above the cloud level? There is no other way than the one paved with sweat and pain. Believe me, I can testify. I walked the way myself as I stood at the start of the Echappée Belle race.

Ever since Sam Straka asked me if I wanted to run the race and I started to explore what such a Belledonne crossing would mean, I had one thing clear – it would hurt. The parameters of the race, 144km (eventually 149km), 11300m of ascent and descent and the enormous technical difficulty (the former record time was around 27 hours), clearly shouted that this adventure won’t be easy. But it’s a challenge, and I love challenges. I accepted Sam’s offer, changed the plans for the season, whose peak was to run Beskydská Sedmička, marked the date on the calendar and started with the training. Because Maruška and I spent all of June studying yoga in India, my big training block was somewhat disrupted. But I got up every morning and ran to the Himalayas, which was definitely a good preparation for this type of race. I did my best although I didn’t come nowhere near the training volume I wanted and needed.

My fitness was tested at Grossglockner Ultra at the end of July but it scared me rather than encouraged. My legs were weak and did not cooperate. I was a little worried, but I didn’t give up and tried to do my best to get it right before going to France. Two weeks before the race I rested more than usually and hoped that everything would be kind of „okay“. At the last minute I agreed with my great friend Ondra Tabarka that he would be my pacer for the race. Ondra was my wild card. I knew he would get me to finish line no matter what. And I was right, without Ondra I would just write an article about why I had to give up the race for the first time in my life.

We went to France on Wednesday morning. It was me, Maruška, Ondra and Pavel Paloncý, who was supposed to run as well. The long journey passed quite quickly in such a pleasant company. After some fifteen hours we were in Saint-Vital, a small town near the finish line of the race – Aiguebelle. We had a good night’s sleep, went for a walk to the local bakery in the morning, walked around the area a little, picked up our race bibs, enjoyed a small pasta party, bought some groceries and headed back to Saint-Vital to have some sleep before the race.

Start at 6:00 am in Vizille – it was here. After getting up early to catch the bus which transported us to the starting line and a short rest on the mattress in the local gym, we were finally on the move. Running along the city streets side by side with such stars as Sébastien Chaigneau and Francois D’Haene was a pretty magical experience for me. Although Francois took away after a while and ran his own race, I spent a big portion of the first part of the race with Sébastien. On an endless but at the same time magical ascent to Croix de Belledonne to 2926m I kept close behind him and Rémi Berchet, who finished second in the end. We saw Francoise as he was running from the top, and I was surprised how much time he had gained on us after a few kilometers. But I concentrated on myself, enjoying the views that looked like they were cut out from an outdoor magazine, and trying to keep my own pace. I tried to keep up with Sébastien and Rémi and I ran into Refuge Jean Collet quite aggressively, until rocks were flying all around my shoes. We left the aid station with Rémi as Sébastien stayed behind us. I could already feel first signs of fatigue.

And then I hit a wall. It was at that moment that I realized for the first time that this race would be much more difficult than I was used to. Before the race I reassured myself that I had already put the same distance and elevation gain during the 24 Hours on Lysá Hora, so I have to make it. But it was different here. Technical demands of the race caused the biggest problems. We had to cross the rock fields, snow fields, hike up the steep and then even steeper hills. When I thought it couldn’t be worse suddenly I was crawling up the hill using all my four limbs. With every wrong step I slid few steps back. Climbing on the Bréche Fendue (2482m) and the Col de la Vache (2560m) seemed so incredibly hard and crazy that my thoughts began to ponder that I might not even finish. In addition, the mountain ridges did not offer a hiding place from the fierce sunshine that hit me with full force. With my head down, I shuffled forward, and besides looking at the surrounding ridges, I watched hundreds if not thousands of grasshoppers sweeping through the grass and leaping from the impact of my heavy legs. Many times, the base under the soles of my shoes betrayed me and quite often I was on the edge of the fall. Once I crossed the line considerably when one boulder moved unexpectedly and I made a somersault on a pretty hard and sharp rock. Surprisingly, I seemed to be without any serious injury. A little scratch on my hand and bumped calf was the best I could hope for after such a fall. So I moved on.

In Station du Pleynet Maruška was waiting for me and I could not wait to meet her and Ondra, my pacer and my secret weapon. At least I had to get there. And I somehow managed to do that. The problem was that I wasn’t even halfway through the race and I was already completely drained. When Ondra saw me it quite scared him as he admitted after the race. But from the first time he joined me on the route, he began to work on me. From the beginning we were chased by Mélanie Rousset the first woman. She was incredibly strong and marched forward like a machine. I thought if she went on like this, I would let her go. Several times we passed each other. We shook her off completely after we got to Gleyzin. In any case, I have a huge respect for her.

As we climbed to Col Moretan (2503m), perhaps the most difficult part of the route, we turned on our headlamps. The climb was brutal. We raised our heads to see how high we need to get according to route markings. After a while of slow uphill climbing, I lifted my head and when I thought we were near the top there was another marking, even higher than the previous one – it took away all my hope. Sometimes I didn’t even know if I was still looking at the reflections of the route markings, or those were shining stars already blinking at me from the sky. So I walked on, slowly and steadily behind Ondra, who tried to set the pace. When it seemed the hike would never end, we heard the cheering from above and saw headlamps glowing in the distance. Once we reached them, the craziest descent of the race began. We were sliding through the snow on a steep slope, with one hand holding the rope, which alone provided us with help in a flood of snow, rocks and darkness all around us. After another long minutes of gliding and stumbling on the rocks, we found ourselves at Périoule aid station. It was there that I first began to feel that my thighs were totally dead. I started being paranoid turning my head every now and then if there were more headlamps chasing us, which was another sign that I had enough. I was completely exhausted, tired – I just hit the bottom. Keeping up with Ondra was more and more difficult. He often had to stop and wait before I got to him.

The rest of the night is really blurred. I was just walking up hills, stumbling on more runnable parts of the course and suffering with every descent. I wasn’t sure whether I see headlamps, stars, or reflections of the route markings. There were just lights everywhere. At the Super Collet, we came across Joris Botton and Gautier Bonnecarrere, who both ended up in front of me because in the crisis I was going through I had no strength to compete with anyone but myself. We let them go and fell back into our own slow pace. I complained to Ondra how difficult it was, whining that I couldn’t make it, and I almost cried at the thought of how many more steps I had to take to the finish line. Once in a while I was struck with energy and hope. I saw a sense in what I was doing and I felt that I would get to the finish somehow. At other times, however, I only trudged through an unfamiliar night landscape, locked in my own self-pitying thoughts. Ondra did his best to appease me and make me move on.

Dawn caught us as we descended along the technical rocky trail from Col Arpingon (2250m), bringing a bit of hope that I could eventually get to my destination. It was funny when I saw a crowd of people preparing some white stalls in the distance and I said to Ondra, „Great, finally an aid station!“ to which Ondra just replied, „But Zdenek, these are just cows!“ Wait, what? What cows? Where does he see them? I looked once more at the place where I saw the white stalls, and it really was just a herd of mottled cows. „I get you some milk if you want,“ Ondra added with a smile on his face. I have been on the track for one long day and entering uncharted territory – I have never run longer. The last stage of the race began and hallucinations came to me.

The last hint that besides myself I would have to compete with other competitors came after Ondra and I left Val Pelouse. There was another runner just behind us, at least I thought I saw someone. But for a long time there was nobody following us which calmed us down. As we ran to the last aid station Le Pontet – Les Granges, at one point I saw that another runner emerged from the forest. I told Ondra that somebody caught up with us. We were often looking behind but nobody was there. Ondra suggested that maybe it was just a hallucination. Because I no longer knew what was real was and what was just a dream, I agreed with him and laughed at how miserable I am. But it wasn’t a dream, and just before we reached the last aid station, we were suddenly overtaken by Philippe Mehl. I fell into sixth position and became angry with myself. For my inability to run, overcome the pain, fight the little discomfort that Belledonne had given me. In the mood I was in, I found a huge difference if I would be in the top five, or I would fall out of this, totally insignificant margin.

We met Maruška and Pavel, who had to give up the race after some problems, we replenished our supplies for the last time and I accepted that we will somehow reach the finish line and I will not worry about my place. Just as I swore in previous races and exactly as I had set my goal before the start of this race. And as usual, I couldn’t keep up. The ego was stronger again. Philippe quickly disappeared in the distance and Ondra and I started climbing the last hill that awaited us in this race. In that moment we heard applause for another competitor who was just behind us. Ondra and I agreed that no one else will overtake us. Ondra set the fast pace and I just did my best to keep up with him. I could feel my breath and the synchronized clatter of poles on the ground and rocks. My mind was totally empty. The sharp French sunshine hit my neck and sometimes I forgot where I was and what I was doing there. Why are we going so fast? Where are heading? It always took me few moments to answer. Suddenly Phillipe appeared not very far away from us. Ondra began sprinting and chasing him, I bit my lips, set my dead and sore thighs in motion and tried to hold their pace. In the end we broke Phillipe and he gave up. Not to underestimate anything, we ran at a high pace, along the main asphalt roads and through various terrain shortcuts to Aiguebelle. We looked back to see if there was a tough fight to the finish, but there was no one behind us.

Happy and totally exhausted we crossed the finish line at 30:26:10. After the longest fight in life. After the hardest fight in life. We finished our adventure. I rang the cowbell, then I made a small interview and began to process what had actually happened. I wanted to give up. Ondra didn’t let me. Thanks Ondra, I wouldn’t have finished this race without you. Just to imagine, from thirty hours on the track Ondra accompanied me more than two-thirds of the total time. It takes a good runner and even better friend to do it for you. This time it really wasn’t just about me, but about our whole small team. It was a beautiful but difficult race. Maybe I will repeat it again in the future – who knows. But even if not, it’s a lifetime experience. I will never forget the moments when I was down, on my knees, and Ondra and Maruška pulled me out of it and forced me not to go on, even though I thought I had nothing left. Thank you very much. And thank you all who were cheering for me from online. Every message and comment you posted on Facebook drove me on. And it gives me the motivation to do something like that again. Because I know I’m not alone when I am out there in the mountains. And that’s the beautiful part of events like this one. I even got on the podium from the fourth place as a first senior runner outside the first three places. It was a consolation prize, but I am glad for that. The winner, Francois D’Haene, broke the race record in less than 24 hours, which is absolutely incredible dominance. Incredible, but also inspiring. Maybe in a few years…:)

Finally, I must definitely mention the great organization of the race, in which I did not notice any problems. Everything worked like a Swiss (or maybe French?) watch, at least from my point of view. Moreover, the atmosphere at the aid stations, where everyone applauded and encouraged us, was great. I literally had goose bumps! All the people we met along the way uttered some encouraging words or applauded us. Or in one case they shared freshly picked blueberries with us. You have to experience it on your own running shoes.

O Indii, józe a běžecké budoucnosti (včetně GGUT 50km, 6. místo)

O Indii a józe

Ti z vás, kteří mé veselé běžecké dobrodružství (a trápení) sledujete již nějakou dobu, jste jistě zaznamenali, že v červnu jsem na sociální sítě sem tam připnul foto z daleké Indie. Mohlo vám ale uniknout, že jsem v překrásných himalájských horách nebyl za účelem běhání, nýbrž jsem se tam byl vzdělávat po stránce duševní a tělesné, a to konkrétně na dvousethodinovém učitelském kurzu jógy. Zároveň to pro nás s Maruškou byly líbánky – sice trochu netradiční, což oba velmi ochotně uznáváme, ale překrásné a neuvěřitelně povznášející.

Na naši společnou cestu za osvícením jsme vyrazili do školy jménem Sarvaguna Yoga se sídlem v Bhagsu Nag, což je jedna z částí slavné Dharamsaly, kde v exilu žije duchovní vůdce tibetských Buddhistů, Dalajláma. A také se Bhagsu Nag nachází v podhůří Himalájí, což byl ten „drobný detail“, podle kterého jsem si školu zamiloval ještě před tím, než jsme se tam s Maruškou vůbec dostali. O józe jsem v době, kdy jsme si cíl naší cesty vybírali, věděl velmi málo, i když jsem ji praktikoval již třetím rokem. Stále to pro mě bylo spíš pouhé cvičení, více než cokoliv jiného. Ale o tom, že chci navštívit Himaláje, jsem měl už dávno jasno. A nejlépe si je osahat rovnou v běžeckých botách.

Začátky byly trochu hektické, jak to tak už bývá při dalekých cestách do neznáma. Po mnoha hodinách strávených v letadle z Vídně do Moskvy a z Moskvy do Nového Dilí, nás čekalo překvapení, když nám uletěl spoj do Dharamsaly a my bez možnosti se připojit na wi-fi (nechodily nám registrační sms), bez možnosti vybrat hotovost (automat nám nebral karty) a téměř bez možnosti zavolat někomu z naší školy (nedalo se volat z českých na indická čísla) řešili, co budeme dělat dál. Nakonec jsme se se vším poprali a úspěšně doletěli do Dharamsaly, přestože jsme ještě na poslední chvíli vyskočili z autobusu, který nás málem dovezl k letadlu, které rozhodně neletělo naším směrem. Z letiště jsme si užili divokou jízdu taxíkem (i když jsem si do poslední chvíli nebyl jistý, že nás taxikář veze na správné místo), čímž jsme se zároveň seznámili s místními dopravními zvyklostmi a ruchem přeplněných měst, a plni nových vjemů dorazili k hotelu Oasis Guest House, kde to vše začalo.

Školu pod vedením asi nejmoudřejšího člověka, jakého jsem kdy poznal, a zároveň živoucího příkladu, jak člověk může „žít jógu“, Dr. Keschavy, jsme si téměř hned zamilovali. Ať už to bylo místem, které se krčilo pod zasněženými vrcholky Himalájí a ze kterého vyzařoval naprostý klid a pohoda, jako protiklad chaosu vládnoucímu ve městech, nebo úžasnými lidmi z různých koutů světa, kteří se kurzu účastnili s námi, já jsem se po pár dnech cítil jako doma.

Všední dny byly docela náročné. Ráno o půl sedmé začal den meditací a skončil až v sedm hodin odpoledne večeří (někdy až půl deváté, když po večeři následovalo sezení s naším mistrem, takzvaný satsang). Nejdelší byla dvouhodinová pauza na oběd, do které se mi docela pravidelně podařilo vměstnat alespoň dvacetiminutového šlofíka. Bylo to potřeba, vzhledem k tomu, jak jsem se pravidelně přejídal úžasného indického vegetariánského/veganského jídla. Sice nás krmili jen třikrát denně, ale v podstatě neomezené porce výborného jídla zaručily, že kromě doby před snídaní jsem často cvičil s až nepříjemně plným žaludkem. Jinak jsme meditovali, dýchali, studovali filozofii, šprtali anatomii, cvičili jógové „ásany“ a učili se, jak učit jiné. Volno bylo pouze v sobotu odpoledne a pak celou neděli, což bylo tak akorát, abychom stačili vstřebat, co jsme za ten týden do našich hlav a těl dostali.

DCIM100GOPROGOPR1202.JPG

DCIM100GOPROGOPR1144.JPG

Brzké ranní začátky pro mě znamenaly, že abych do celého měsíce vměstnal nějaké běhání, musel jsem vstát ve čtyři ráno, abych přibližně o dvacet minut později mohl vyběhnout, a do hor se vydat ještě před svítáním. Úžasné bylo, že jen co jsem nazul boty a vyšel ven z hotelu pod temné bezmračné nebe plné zářících indických souhvězdí, kterým ve svitu bránily pouze vrcholky hor tyčící se nade mnou, začal jsem po pár metrech rovnou stoupat do hor, konkrétně většinou směrem vrcholu jménem Triund. To je pro horského běžce jako sen, nemyslíte? Já, jako člověk žijící ve městě, to tak určitě vnímal. Téměř každý den se mi povedlo vstát (a když se to asi třikrát nepovedlo, věděl jsem, že jsem si nechal ujít neskutečnou příležitost – ale byl jsem z toho všeho jógování zkrátka hodně unavený). Při zvuku budíku jsem trpěl, ale opakované rozbřesky, které jsem prožíval jen já sám (maximálně za doprovodu krav, ovcí, psů, ptáků a výjimečně pár místních, kteří v horách přespávali), mně všechno to utrpení vynahradily. Až na jeden den, kdy jsem při návratu z hor klopýtnul a trochu si rozsekl koleno o skálu, jsem nikdy nelitoval, že jsem se ráno z postele vykopal. Tedy, upřímně řečeno jsem nelitoval ani s rozseknutým kolenem, jen mě trápilo, že jsem si pak zbylé dva týdny krvácel po karimatce, a že jsem si nemohl pořádně vychutnat jógové pozice v kleče. Další dny jsem se snažil být více opatrný.

Něco málo před šestou hodinou ranní jsem se vrátil na pokoj, osprchoval se a ruku v ruce s mou ženou jsme se vypravili zpívat mantry, provádět dechová cvičení (takzvaná pranayama) a nakonec meditovat. A to vše byl teprve začátek dne. Dlouhý běh jsem si dopřával pouze v neděle, to jsem se dostal nejvýš do výšky 3500m. Moc dál jsem se sám neodvažoval a nechal si nějaké výzvy na dny, až se jednou do Indie vrátím.

Chvilky volna jsme s Maruškou využili k návštěvě Dalajlamova chrámu v Dharamsale, krásného Bhagsu vodopádu, nebo jen k toulkám po okolí, k nákupům, případně, což bylo velmi důležité, odpočinku. Ke zmíněnému vodopádu jsme s celou skupinou také alespoň jednou týdně chodili ráno meditovat, často za doprovodu malé psí smečky. Ono to vypadalo, že místní psi obecně velmi rádi meditují. Kromě toho, že nás k vodopádu doprovodili, si k nám během meditace přilehli na karimatku a jen tam s námi byli. Musím říct, že to bylo velmi uklidňující a příjemné (a klíšťata ani blechy jsem od nich nechytil, pokud vím). Zvuk padající vody, čerstvý vzduch a nevysvětlitelná energie toho místa zaručily, že jsem svou mysl dokázal zbavit všeho přebytečného myšlenkového ruchu a ponořit se hluboko do sebe. Na ty chvíle nikdy nezapomenu.

DCIM100GOPROGOPR1161.JPG

DCIM100GOPROGOPR1167.JPG

Sobotní večery jsme s ostatními z našeho kurzu vyráželi do podniku Once in Nature poslouchat skvělá živá vystoupení různých místních kapel a vyzkoušet lokální speciality. Také neděle byla časem, kdy jsme nejedli v hotelu, takže jsme na snídani (spíš brunch, Maruška musela čekat, až se vrátím z výletu do Himalájí) vyráželi do některého z místních café. Díky tomu, že většina jídel, která v restauracích nabízeli, byla vegetariánská nebo veganská a navíc z čerstvých surovin, byl to pro mě naprostý kulinářský ráj. Veganské sushi, smoothie bowls, tofu scramble, případně různé variace úpravy vajec se zaryly velice hluboko do mého nenažraného srdce… nebo žaludku?

Pokud jsem před návštěvou Indie bral jógu hlavně jako nějaký druh cvičení, po dokončení kurzu se mi rapidně rozšířily obzory. Co se týče běhání, pak zasazení některých jógínských principů do života běžce mi nepřijde vůbec jako špatný nápad. Již jsem na blogu dříve zmiňoval, že jsem již rok věnoval i technikám dýchání (podle Wim Hofa) a meditacím (s Headspace aplikací), ale až v Indii jsem pořádně pochopil, jak to spolu vše souvisí. Jak všechny tyto techniky propojit a využít pro zdravější a šťastnější život – nejen ten běžecký. Ale ono to je samozřejmě úzce propojené. Čím méně stresu z všedních dnů, tím více běžeckého tréninku jste schopni zvládnout. A máte v tom všem zahrnuto i protahování svalů a fascií, mobilizaci kloubů a posilování celého těla. A co je důležitější než nějaké běhání – jste zkrátka šťastnější a spokojenější sami se sebou a svým životem! To zní docela výhodně, ne?

Naše svatební cesta začala psát pro mě i Marušku novou kapitolu našeho života. Samozřejmě, celý měsíc byl jen začátek naší cesty. Dostali jsme certifikát, který z nás obou papírově udělal učitele jógy. Je to ale spíš závazek k tomu, že abychom nezahodili vše, co jsme se za ten měsíc naučili, musíme se dále vzdělávat, rozšiřovat svou vědomostní základnu, zkrátka pracovat sami na sobě, abychom třeba časem mohli něco předat i lidem kolem nás. Těm, kteří o to budou mít zájem. Myslím, že pokud má být svatební cesta zážitkem na celý život, pak ta naše splnila účel.

Závěrem bych ještě rád poděkoval Marušce, že mě k józe přivedla, i když jsem si většinu svého života ignorantsky myslel, že to je cvičení pro holky. Bez ní bych se možná ani do těch Himalájí nikdy nepodíval, jak se znám. Také díky všem učitelům ze Sarvaguna Yoga (Dr. Keschava, Praveen, Avi, Eli) a ostatním lidem ze všech různých koutů planety, kteří se kurzu účastnili s námi. Všichni jste byli úžasní (i když si to asi česky nikdy nepřečtete). A teď k tomu, co má tohle všechno společného s mou běžeckou budoucností a pár vět o Grossglockner Ultra.

Pokračovat ve čtení „O Indii, józe a běžecké budoucnosti (včetně GGUT 50km, 6. místo)“ →

Co vzít na ultra? Klíčové prvky výbavy (každého) ultramaratonce

V poslední době se mi ve schránce (nebo-li ve Facebook Messengeru) docela často opakovaly dotazy typu: „Můžeš mi prosím poradit jakou vestu/boty/bundu/… si mám vzít takový a takový závod/výlet/výpravu/dobrodružství…?“. Rozhodl jsem se tedy o této „problematice“ sepsat stručný článek. Teda nevím, jestli je článek úplně stručný a ani nevím, jestli se z něj něco užitečného dozvíte, ale můžete si jej zkusit přečíst a uvidíte sami.

Než začnu, rád bych ještě vyjasnil pár věcí. Zaprvé, vše co v článku popíšu vychází z mých vlastních zkušeností. Z toho, co mám otestováno sám na sobě. Nic z mých doporučení vám ve finále nemusí vyhovovat, takže to tak prosím berte a než vyrazíte na několikadenní závod jihoamerickou džunglí určitě si vše řádně otestujte. V žádném případě se vám nesnažím nic vnutit. S tím souvisí i zadruhé, kde chci zdůraznit, že přestože některé z doporučovaných věcí jsem dostal od sponzorů (některé zase ne), neznamená to, že vám je chci prodat. Samozřejmě, nebudu skrývat, že článek je do jisté míry i reklama. Ale nic z toho, co zde zmíním bych vám nedoporučoval, kdybych si sám nemyslel, že daná věc opravdu funguje. A už vůbec bych tyto věci sám nepoužíval v závodech. Pokud vám danou věc ve článku doporučuji, pak si mé doporučení zkrátka zaslouží. Rozhodně existuje spousta alternativ, které vám mohou vyhovovat lépe, to je jasné. Takže tento článek můžete brát čistě jako inspiraci pro své vlastní experimenty s vybavením na vaše osobní ultra dlouhá dobrodružství.

Asi by bylo dobré se nejdříve zamyslet na tím, které části výbavy na ultramaraton jsou opravdu ty klíčové. Odpověď je v tomto případě vskutku snadná – úplně všechny. Jakýkoliv detail, jakákoliv hloupost, která se neprojeví, když si jdete proběhnout své oblíbené desetikilometrové tréninkové kolečko, vám může ve finále způsobit spoustu škody, jakmile se čas strávený pohybem začne prodlužovat. Ať už si na závod budete brát cokoliv, uvědomte si, že to bude součástí vaší výbavy minimálně několik hodin. Nebo třeba i celý den. To, že vás trochu dře guma u trenýrek, ale není to nic hrozného, se může změnit v krvavou noční můru, když to budete muset snášet mnoho a mnoho hodin. Cítíte při běhu z kopce jak se váš palec lehce dotýká špičky boty? Kupte si raději boty ještě minimálně o půl čísla větší, pokud nechcete, aby vám při závodě slezl nehet. A takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Asi jste to už někde četli a možná to je i logické, ale musel jsem tím začít. Raději, než nosit „cool“ značkové oblečení, které vám není pohodlné si vezměte cokoliv, v čem se cítíte dobře a co si předem vyzkoušíte na těch nejdelších tréninkových bězích (případně přípravných závodech), ať už se bavíme o jídle nebo oblečení. Dále už se to budu snažit neopakovat. Ale prosím, opravdu na to myslete, až si budete vybírat věci na závod.

A teď trochu konkrétněji. Přestože, jak jsem zmínil, při ultra dlouhých závodech jsou klíčové všechny části vaší výbavy, v tomhle článku uvedu pár dílů finální skládačky, které jsou podle mě o něco málo kritičtější než ostatní.

Co na nohy? (Boty)

Začnu tou částí výbavy, která je pro běh nejcharakterističtější. Takže, jaké si vzít na ultramaraton boty? Odpovědi se budou lišit podle toho, o jaký tip závodu se bude jednat. A samozřejmě podle toho, v čem jste zvyklí běhat. A jakou máte tělesnou konstituci. A tak dále a tak dále… Obecně, čím delší bude vzdálenost a čím techničtější bude terén, tím pohodlnější a „odpruženější“ boty byste si měli pořídit.

Já momentálně na dlouhé horské ultra závody sáhnu po Salomon S/Lab Ultra 2 (aktuální je model Salomon S/LAB Ultra 3. Důvod je prostý – tyto boty jsou pohodlné, odolné, mají univerzální podrážku, která se popere skoro s každým typem povrchu (možná až na vyložené extrémy jako hluboké bláto či led). Jinak se na ně zkrátka dá spolehnout v téměř každých, alespoň trochu normálních podmínkách. S jejich starším bráškou Salomon S/Lab Ultra jsem bez přezouvání odběhl 100 miles of Istria, kde byl sníh, bláto, asfalt, šotolina i techničtější skalnaté úseky a vše zvládly více než obstojně. Navíc jsem v tom stejném páru běhal v podstatě celou loňskou závodní sezónu, takže s výdrží taky problémy nemají. Jako levnější varianta se pak nabízí Salomon Ultra Pro či Sense Ride 2. Všechny tyhle modely se v nabídce Salomonu vyznačují větším dropem (rozdíl pata – špička) a měkčí podrážkou než mají některé jiné modely této společnosti. Jistě by se našly i další typy, se kterými by se ultramaraton dal pohodlně odběhnout, ale ani já sám jsem ještě zdaleka nevyzkoušel vše. Pokud nejste opravdu lehcí jako pírko a nemáte dokonalou techniku pohybu v terénu, žádné minimalističtější modely na ultramaraton rozhodně nedoporučuji.

Když jsem s běháním ultra začínal, naběhl jsem na Lysohorský Čtyřlístek v legendárních „krupičkovských“ (běhal v nich Anton, ne Robert) minimuskách od New Balance, ale odrazil jsem si patu tak, že jsem pak měsíc nebyl schopný normálně chodit. Podobnou chybu jsem udělal na Hostýnské Stoosmě, kterou jsem běžel zase „na Kiliána“ v tehdejším modelu Salomon Sense, které, ač na kratších tratích úžasné, se pro mě ukázaly naprosto nevhodnou volbou na ultramaraton. Ke konci závodu jsem skoro nemohl normálně došlápnout, jak jsem měl omlácená chodidla.

Je možné, že vám z nějakého důvodu obuv od Salomonu nevyhovuje. Většinou to říkají lidé s širším chodidlem. Nebo možná chcete něco za poloviční cenu. Salomon stále rozšiřuje svou nabídku, takže rozhodně doporučuji si všechny modely alespoň pořádně prohlédnout. Jestliže si ani tak nevyberete, podívejte se jinde, ale zkuste mít na paměti rady, které jsem vám dal (reklamní tip: na runsport.cz prodávají i jiné značky:)).

Vybírat můžete zde – Trailové boty

Dobré boty jsou jen část skládačky. Nezapomeňte si pořídit kvalitní běžecké ponožky!!! Tři vykřičníky, aby bylo jasné, jak moc jsou ponožky důležité. Cokoliv jiného než to nejlepší (nebo to, co máte hodně dobře vyzkoušeno) je v tomto ohledu málo. Špatné ponožky vás mohou stát závod, nebo vám ho minimálně znepříjemnit.

Kam si dám mobil? A vodu? Jídlo? Oblečení? (Vesta)

Dále bych za velmi důležitou součást výbavy každého ultramaratonce označil hydratační vestu. Nebo zkrátka běžeckou vestu či, méně odborně řečeno, starý dobrý batoh. Jelikož s sebou u delších závodů musíte nést minimálně povinnou výbavu, vodu, jídlo, oblečení a další drobnosti, stává se úložný prostor docela kritickou součástí výbavy. Tady se přiznám, kromě vest od Salomonu (překvapení!), nemám s žádnými jinými značkami zkušenosti. Teda kdysi jsem měl vestu z Decathlonu, která určitě dostačovala, ale vracet bych se k ní teď už asi nechtěl. Vím, že má Decathlon v nabídce zajímavé a kvalitní vesty a rozhodně mohou být dobrou alternativou, pokud chcete něco solidního a nechcete utrácet moc peněz. Pokud vám jde hlavně o pohodlí a dokonalý funkční design (a nevadí vám vyšší cena), určitě se zkuste porozhlédnout, jaké vesty mají v nabídce více zaběhnuté značky. Salomon je v tomto ohledu jedním z nejvěhlasnějších výrobců, minimálně podle množství vest této značky, které můžete běžně vídat na závodech. A podle mých zkušeností úplně zaslouženě.

Z jejich nabídky bych vyzdvihl hlavně úžasnou minimalistickou vestu Salomon Adv Skin 12 Set, se kterou jsem odběhal celou minulou sezónu. Když je úplně prázdná, padne na tělo tak, že o ní ani nevíte. Díky pružným materiálům do ní ale dostanete tolik věcí, že obzvláště zkušenější běžci ji bez problémů mohou použít klidně i na stomílový závod. V podstatě do všech kapes se dostanete při běhu bez nutnosti vestu sundat. Obrovské přední kapsy pojmou všechny možné gely a další věci, které potřebujete mít pravidelně po ruce. Dvě kapsy se zipem na cennosti a vzadu velká otevřená kapsa hlavně na oblečení. Přestože je tato vesta nesmírně populární, pro někoho může být až moc minimalistická. Není mnoho možností jak do ní věci logicky uspořádat.

Já jsem proto například pro 100 miles of Istria sáhl po nové Salomon Sense 5 Set, která pro mě splňuje naprosto vše, co bych od běžecké vesty očekával. Je vyrobena z pevnějších materiálů, má neskutečně pohodlný systém zapínání, má spoustu kapes, včetně velké uzavíratelné zezadu. Je samozřejmě o něco větší a vzhledem připomíná více obyčejný batoh, ale nenechte se zmást. Tělo obepne naprosto dokonale, takže o ní také téměř nevíte. Obě zmíněné vesty mají i 5 litrové varianty.

Navíc má Salomon v nabídce nově i 8 litrovou vestu určenou jen pro ženy Salomon Avanced Skin 8 Set W, kterou jsem z pochopitelných důvodů zatím netestoval, ale mohla by být dobrou variantou pro něžnější pohlaví (Ano, stále myslím dívky. Při ultramaratonech někdy není jisté, které pohlaví je to něžnější). Ke všem těmto vestám se navíc dá připnout vak na trekové hole Salomon Custom Quiver, který rozhodně patří k těm pohodlnějším způsobům, kam hole při běhu složit.

Čím budu svítit? (Čelovka)

Dále je hrozně důležité mít s sebou dobrou a spolehlivou čelovku. Jelikož se většina ultramaratonů odehrává alespoň částečně v noci, není radno tuto část výbavy podceňovat. Já nemůžu dopustit na Fenix HL60R, která je sice docela ošklivá a relativně těžká, ale tyhle nevýhody jsou vyváženy výkonem, výdrží a také možností vyměnit akumulátor, případně místo něj dát dvě normální CR123A baterie. Dá se dobíjet přes USB, takže není třeba pořád nakupovat nové baterky. Vím, že existují čelovky, které se dají různě programovat přes mobilní aplikace a podobné vymoženosti. Já jsem v tomhle ohledu zatím docela konzervativní. Chci, aby čelovka krásně teple svítila a vydržela celou noc, byla odolná proti počasí i nárazu a… a nic jiného vlastně nepotřebuji. Jako záložní světlo používám malou a lehkou Fenix HM51R Ruby, která se dá taky dobíjet a akumulátor se dá opět nahradit baterií v případě nouze. Také je ideální na tréninky, výlety a podobně.

A když bude pršet? Zmokneme? (Bunda)

U delších závodů je nepromokavá membránová bunda skoro vždy součástí povinné výbavy. Tady je třeba hned na začátek přiznat, že je to hodně drahá hračka. Ale zrovna nepromokavou bundu beru jako svělou investici nejen kvůli závodům. Je skvělé ji mít u sebe pro případ nouze i při normálních jednodenních (nebo i vícedenních) výletech do hor. Jaký typ si pořídíte záleží hodně na tom, do jakých podmínek se chystáte. Pokud vás čeká něco hodně extrémního, jistě se vyplatí si připlatit a koupit nějakou bundu s Gore-Texem. Ale já tady úplně nechci rozebírat všechny možnosti a technologie, které nepromokavé bundy nabízejí, to už by bylo hodně mimo rozsah tohoto textu.

Pokud jde o běhání dlouhých závodů, pak můj favorit je jasný, Salomon Bonatti Pro WP. Materiál Pertex Shield s nepromokavostí/prodyšností 20K/20K, která vás ochrání v téměr jakýchkoliv podmínkách, neskutečně lehká a sbalitelná to vlastní kapsy. Ano, jedná se o lehkou bundu a její hlavní úkol je ochránit vás při běhu a rychlejším pohybu v horách. Asi byste si ji nevzali na tůru do Himalájí. Nicméně to, pro co je stvořena plní dokonale. Sám jsem se několikrát přesvědčil, že když jde do tuhého, tahle bunda vám pomůže přečkat i ty nejhorší podmínky jako vichřici, bouři, sněhovou bouři a podobně. Jestliže vás závod vede do hor, kde se může počasí pokazit během pár minut, je dobré ji mít u sebe. Případně nějakou podobnou alternativu.

Do těžkých podmínek a na dlouhé horské závody nedoporučuji brát bundy s nižším stupňem nepromokavosti, například 10K. Něco na způsob Salomon Bonatti Race je rozhodně skvělá volba, která vám však spíš poslouží v o něco méně náročných podmínkách a kratších a rychlejších závodech. Pokud plánujete být na trati dlouho a budete se pohybovat v horském terénu, raději na bundě nešetřete a buďte připraveni na to nejhorší možné počasí.

Máme se o co opřít? (Hole)

A co hůlky, ptáte se? Jaké si mám vzít? Jak mají být dlouhé? I na ně se dostane… právě teď. Samozřejmě je otázkou, jestli jsou hůlky klíčovou součástí výbavy. Pro někoho jistě ano a někdo je zkrátka vůbec nepotřebuje. Já, například, jsem ještě před pár měsíci běhání s hůlkami bral jen jako nepříjemnou nutnost u těžkých závodů s šíleně velkým převýšením, kde právě hůlky mohou pomoci nejvíce. V poslední době jsem změnil názor a to nejen díky tomu, že jsem nedávno nějaké ty trekové hole dostal od Leki jako sponzorský dar (kecám, je to jediný důvod!).

Ale teď vážně. Má nechuť k užívání hůlek při běhání vycházela zejména z toho, že jsem neměl moc příležitostí, kde s němi trénovat. To znamenalo, že mi pak při závodění hole spíš překážely, nevěděl jsem co s něma, kdy je vytáhnout a kdy schovat. Jak sladit pohyb rukou s rychleji kmitajícími nohami a podobně. Jakmile jsem je při tréninku na LH24 začal užívat pravidelněji, začal jsem cítit, že mohou být opravdu nedocenitelnou pomocí a odlehčením pro unavené nohy. Na 100 miles of Istria jsem s hůlkami odběhl celý závod, a ne velké převýšení, ale těžký terén, obohacený o sníh a bláto, byly důvodem, proč jsem za ně byl nejednou velmi rád. Má rada tedy zní, pokud hůlky chcete použít, hlavně s němi trénujte a zvykněte si na ně, pak vám mohou u těžkých závodů dobře posloužit. Pořád ale nezapomínejte trénovat i bez hůlek, aby se pro vás časem nestaly jakousi berličkou, bez které v horách neuděláte krok. To pak může být problémem v případě, že během závodu hůlku zlomíte, nebo ztratíte.

Každopádně, pokud si budete pořizovat hole, u kterých se nedá nastavit velikost, vybírejte velice rozvážně a pořádně si velikosti vyzkoušejte. Já, při svých 175cm, jsem někde mezi 120cm a 125cm (je třeba započítat podrážku bot a ve kterém místě hůlky reálně držíte). Pokud jste na rozmezí, pak se rozhodněte hlavně podle toho, zda chcete hůlky používat primárně do kopce jako já (pak zaokrouhlete dolů) nebo po rovině a z kopce (pak můžete vzít větší velikost). Případně si pořiďte hůlky s nastavitelnou délkou.

A po jakých holích sáhnout? Asi nebude překvapením, že vám doporučím hole značky Leki, u kterých mě nejvíce baví systém úchytu Trigger Shark 2.0 a nacvakávání rukaviček, díky čemuž potom hůlku nemusíte vůbec držet a sundáte ji během sekundy. Pokud potřebujete něco s nastavitelnou délkou, pak neuděláte chybu s Leki Micro Vario TA.

Jinak dopručuji úžasně lehké Micro Trail Race (nyní nový model Leki Ultratrail FX.One) a univerzální Micro Trail Pro. Samozřejmě, to co vám tady představuji jsou ty nejdražší karbonové modely. Leki nabízí i levnější varianty (například Micro Stick Carbon). Ale je jasné, že pokud nejste úplně závodníci, případně nechcete za výbavu moc utrácet, možná pro vás takováto investice nebude reálná. To je samozřejmě v pořádku, dají se jistě sehnat hole z hodně nižší cenové kategorie, které vám obstojně poslouží. Na druhou stranu, pokud toužíte po tom nejlepším, co dnešní trh nabízí, s Leki rozhodně chybu neuděláte.

Jak víme kolik je hodin? (GPS hodinky)

Opět je trochu kontroverzní zařadit hodinky na seznam klíčových prvků výbavy. Zach Miller běhá s levnými Casio, které si pořídil někde na trzích. Žádné vymoženosti, prostě mu hodinky ukazují čas, což mu stačí k tomu, aby podával neuvěřitelné a často i doslova dechberoucí výkony na závodech (tohle legendární video z TNF 50 Miler asi znáte). Vyplývá z toho jedna rada – nebuďte na hodinkách a jiných technických vymoženostech přehnaně závislí. A vím, že vám tady píšu něco, co se týká i mě samotného. Nenechte to zajít tak daleko, že když vám hodinky nenačtou GPS signál a nemůžete se svým výkonem pochlubit na Stravě, vykašlete se raději na celý trénink. Tak daleko jsem to naštěstí nikdy dojít nenechal, ale vím, že i tohle se v dnešní době stává, tak si na to jenom dejte bacha. Hodinky za vás ani za mě závod neuběhnout.

Proč tedy, po tom všem, uvádím hodinky jako jeden z klíčových prvků výbavy? Protože většina z nás chce mít – při obrovské porci kilometrů, které musíme při závodění často zvládnout – alespoň nějaký přehled o tom, ve které fázi závodu se zrovna nacházíme. Chceme mít odhad, kdy je asi tak reálné se dostat do cíle, v kolik nás má čekat na smluveném místě doprovod (v případě, že nějaký máme), zda stihneme doběhnout za světla či nikoliv, a takhle bych mohl pokračovat dál a dál. Já jsem si své první pořádné hodinky Suunto Ambit3 Peak pořídil kvůli možnosti nahrát do hodinek trasu závodu. Byl jsem pořád někde ztracený a tohle pro mě byla, spolu s velmi dlouhou výdrží baterky, hlavní motivace, proč za podobné zařízení utratit nemalé peníze. Ne, že bych se pak s hodinkami už nikdy neztratil, ale rozhodně jsem se na trati cítil více sebejistě. A nejednou mě hodinky vrátily na správný směr.

Protože jsem fanoušek nových technologií, postupně jsem Ambity vyměnil za Suunto Spartan Ultra a ty poté za Suunto9, které používám v současnosti. Nejsou dokonalé, to určitě ne. To v dnešní době ale nejsou zřejmě žádné hodinky, stačí si přečíst nespokojené diskuze majitelů hodinek Garmin, Polar i jiných značek (například Coros v poslední době). Nechci se pouštět do srovnávání jednotlivých modelů. Každá značka se vyznačuje trochu jiným přístupem k dané tématice a vyniká v jiných oblastech než jiná. Obecně se nedá říct, že by některá z nich byla nejlepší. To bude záležet čistě na individuálních preferencích. Takže, proč já používám Suunto? A na co byste si měli při výběru hodinek dát pozor?

Tak předně, Suunto9 mají opravdu úžasnou výdrž baterie. To je na ultra základ. Hodinky, které vám umřou v polovině závodu, jsou docela k ničemu. Samozřejmě, dá se za běhu nabíjet z powerbanky a existují určitě i jiné vychytávky, ale to už nad tím musíte přemýšlet a řešit to a tahat kabely. Na Istrii jsem běžel něco málo přes 21 hodiny, Suunto9 byly nastaveny na nejlepší přesnost s 1s GPS záznamem a v cíli mně zbylo ještě více jak 30% „šťávy“. Díky tomu jsem mohl mít celou dobu zapnutou navigaci po trase závodu, byl si tak jistý, že běžím správně (i přes luxusní značení bylo pár míst, kde to nebylo úplně jasné). A kdyby se můj pobyt na trase měl protáhnout, pořád tam jsou v záloze ještě režimy baterie, které mi výdrž baterie mohou až několikanásobně protáhnout (a díky technologii FusedTrack mám ve finále stále ještě docela přesný záznam trasy).

Hodinky mají i určité „chytré“ funkce, jako notifikace z telefonu a také fitness funkce (kroky, spánek,…). Můžete si nastavit denní cíle a dostanete notifikaci, když je splníte. Není to však doménou těchhle hodinek. Pokud toužíte po chytrém fitness náramku, raději si kupte něco jiného. Já sám potřebuji, aby mě hodinky podpořily při tréninku a závodech, nic víc mě tak úplně nezajímá. Proto také dávám přednost Suuntu před jinými značkami, které sice překypují funkcemi, které já ale z velké části nevyužiji, a které jen ukrajují z výdrže baterie. Pokud chcete platit hodinkami a poslouchat přes ně hudbu, opět se mrkněte, co nabízí konkurence. V současnosti je největším nedostatkem Suunta podpora mobilní appky, která stále není dokončená a chybí v ní ještě pár základních funkcionalit (ale je možné stále používat plně funkční Movescount). Hodinky jsou ale dotaženy do fáze, že fungují v podstatě bezchybně. A další vylepšení by měly časem dorazit s novými firmwary.

Závěr

A co byste hlavně, kromě výše zmíněné výbavy, neměli rozhodně před takovým dlouhým během nechat doma? Nezapomeňte si motivaci, proč se z vlastní vůle chcete vzdát svého hýčkaného pohodlí a na mnoho hodin překročit hranici toho, co byste asi nazvali zónou komfortu. Místo pátečního večera stráveného v restauraci, hospůdce, v kině, v divadle, s knihou, dobrou hudbou nebo u televize s někým, koho máte rádi, se dobrovolně oddáte masochistickým radovánkám, jaké ultramaratony přinášejí. K úspěšnému dokončení závodu vám většinou nebude stačit, že následně dostanete pár lajků Facebooku. Jakmile totiž přijde jedna z mnoha krizí, které s velkou pravděpodobností během závodu prožijete, musíte začít tahat esa z rukávu. Tím esem může být představa někoho blízkého, kdo na vás čeká v cíli, nebo naopak myšlenka na někoho, koho jste ztratili a komu takhle chcete vzdát hold. Musíte si vzpomenout, kolik úsilí jste již obětovali v tréninku a co vás k takové bláznivé aktivitě v prvé řadě přivedlo. Jen pokud budete mít v těch nejtěžších chvílích o co svou mysl opřít, jen tak máte šanci, že to někde po cestě nezabalíte.

Jo a taky bude potřeba trénink, nezapomeňte před závodem alespoň pár měsíců zamakat na fyzičce. Kromě nějaké pořádné motivace vám žádná sebelepší a sebedražší výbava nepomůže proběhnout cílovým obloukem.

Nevím, jestli pro vás tento můj článek bude mít nějaký přínos. Doufám, že vám poslouží alespoň jako nějaká základní inspirace, na základě které si svou vlastní výbavu doladíte do toho nejmenšího detailu. Budu rád, když mi dáte vědět, ať už osobně nebo přes některou ze sociálních sítí.

V některém z příštích článků bych se rád pro změnu zaměřil více na ultramaraton z hlediska výživy, stravy, hydratace… Ale ještě nevím, kdy to bude:) Prozatím vám přeji hodně štěstí při vašich horských dobrodružstvích, trénincích a závodech!

(doprovodné obrázky vypůjčené z runsport.cz, kronium.cz, fenixlighting.com)