Čtyřikrát a stále poprvé – Jesenická100 2018 (2. místo, 11:23)

„Doprdele, už zase… to není možné… já jsem blbec!“ Podobné a ještě peprnější výkřiky se mi proháněly hlavou, když jsem v protisměru míjel jednu čelovku za druhou. Krok za krokem jsem se propadal průběžným pořadím a náskok vedoucích závodníků se obrovsky zvětšoval. Usmíval jsem se. Ne snad proto, že bych měl radost z chyby, která mě skoro jistě stála závod, jen jsem v podobné situaci už párkrát byl. Smál jsem se sám sobě. Místo, abych pomalu začínal stahovat náskok vedoucí dvojice, jsem se cíli zase vzdaloval a pozoroval jiné běžce, do této chvíle pomalejší, kterak mě míjejí. Jak daleko ta podělaná kontrola může být?

Na letošní ročník Jesenické 100 jsem přijel obhajovat vítězství z loňska. Věděl jsem, že to nebude lehké a že konkurence je objektivně o dost větší, než byla minulý rok. Rozhodně jsem sám sebe neviděl jako favorita závodu, přestože jsem do Šumperka dorazil v asi nejlepší životní kondici. Trénoval jsem nepřetržitě od začátku roku, po druhém místě na LH24 mě neskolila žádná nemoc ani zranění. Na startovce ale svítila jména jako Petr Hének, Robert Frohn, Radek Chrobák, Vašek Král a spousty dalších hodně kvalitních běžců. Říkal jsem si, že teoreticky i vyhrát můžu, ale taky nemusím vůbec stát na bedně.

Několikrát jsem si během týdne před závodem prošel mapu a ujistil se, že trasu znám v podstatě nazpaměť. Jakby také ne, však už jsem se tam chystal vrátit čtvrtý rok po sobě. Jenomže taky znám sám sebe, proto jsem raději znovu prozkoumal pro mě kritická místa přes mapy.cz a Google Earth a poznamenal si, na kterém km asi budou kontroly, abych žádnou neminul, kde musím odbočit a podobně. Cítil jsem se připraven a nebyl jsem nervózní. Dokola jsem si opakoval, že na výsledku nezáleží. Že tenhle sport dělám hlavně kvůli zážitkům, protože mě to pobíhání po horách baví. Samozřejmě, že chci vyhrávat, ale jak hlásá spousta chytrých knih, profesionálních atletů a trenérů, někdy je třeba na vítězství zapomenout, abyste mohli vyhrát. Důležité je setřást ze sebe pocit úzkosti a tlak okolí. Neřešit, co si myslí ostatní a předzávodní nervozitou se nenechat ochromit, ale využít ji jako další zdroj energie k lepšímu výsledku. Jednoduché to zdaleka není, ale alespoň jsem se o to snažil.

Hned po startu, přesně podle očekávání, Petr Hének a Robert Frohn sprintovali dopředu a strhli s sebou pár dalších odvážných závodníků. Mě se tahle startovní horečka letos netýkala, nechtěl jsem přepálit začátek a snažil se šetřit síly na druhou polovinu závodu, kde všechny ulovím. Nebo jsem se o to chtěl alespoň pokusit. Každopádně jsem se téhle taktiky poctivě držel a dopředu se propracovával docela pomalu a trpělivě. Velkou část trasy ze Šumperka až do Branné jsme běželi bok po boku s kumpány z Beskyd – Radkem Chrobákem, Ondrou Tabarkou, Tomem Peterem a Tadeášem Vyvijalem. Byly to docela příjemně strávené dvě hodinky plné běžeckých vtípků a hecování. Přibližně u Třech Kamenů se naše beskydská smečka rozpadla a do Branné jsme dorazili jen s Radkem. Zatímco doplňoval zásoby, já jen pípnul čip, pozdravil kluky a s Vencou Králem jsme si to po zelené rázovali kolem potoka ke splavu.

Běželo se mi dobře a nohy ťapaly ve slušném a stabilním tempu: „Ťap, ťap, ťap, ťap,…“. Řekl jsem si, že využiju té lehkosti, s jakou se mi běželo, a zkusím pomaličku stupňovat tempo, ať mi Rob s Peťou vepředu moc neutečou. No a tam se to někde stalo. Začal jsem se Vaškovi vzdalovat a hypnotizován tichem a cestou osvětlenou jen nažloutlým kuželem čelovky jsem se zabral do vlastních myšlenek. Po chvilce rozjímání jsem se vzpamatoval a začal se dívat po kontrole nad pěchotním srubem. Na kterém měla být kilometru? Široká lesní cesta mírně stoupala a lehce se kroutila. Kontrola se však ne a ne objevit. Nepanikařil jsem. Bude viset za další zákrutou, určitě, loni byla rozhodně ještě dál. Když jsem pod sebou viděl Ramzovou, bylo mi jasné, že jsem to posral. Váhal jsem co dělat. Zanedlouho byl u mě Vašek, myslel si, že kontrolu mám. Říkal, že mě viděl, že se na to mám vykašlat a běžet dál. Chtěl jsem ho poslechnout, ale naštěstí jsem četl pravidla. Martin Benc, hlavní pořadatel, je neúprosný. Nemáš kontrolu, jsi diskvalifikován. Aspoň se s nikým nemusí hádat, je to pro všechny stejné, je to fér. Otočil jsem se a vrhnul se v protisměru zpátky dolů z kopce. Zalila mě vlna smutku, vzteku a sebelítosti.

Bylo to dál, než jsem čekal. Tři nekonečné kilometry pro kontrolu a tři zpátky do kopce. Nebyla neviditelná, jen jsem si jí prostě nevšiml. Závod jsem běžel počtvrté a přesto si nepamatuji, kde jsou kontroly, a na trase zmatkuji, jako bych byl v závodě zelenáč. Nejsem zelenáč, jsem prostě blbec. Mohl jsem se vrátit dříve, ale na kdyby se nehraje. Vzalo mi to asi půl hodiny, takže na čelo jsem podle mých zmatených výpočtů mohl ztrácet už propastnou hodinu. Chtěl jsem své zaváhání napravit jak rychle to půjde, takže síly, které jsem šetřil na závěrečný útok na první místo, jsem investoval do toho, abych co nejrychleji dohnal ztrátu, kterou jsem svou vlastní blbostí nabral. Ale všichni favorité už byli hodně daleko a navíc, všichni byli dost dobří a zkušení na to, abych si dělal naději na dobré umístění. Tolik k obhajobě vítězství. Když jsem začal běhat ultramaratony, takové věci se mi staly téměř na každém závodě. Buď jsem se ztratil, nebo se vracel pro kontrolu, nebo nějaká podobná lahůdka. Možná i proto mě to úplně nezlomilo. Hloupá chyba jako je tato mě mrzela, hodně moc, ale jakmile odezněla úvodní vlna lítosti, na tváři se mi objevil úsměv. Spadl ze mě tlak, který jsem si do té chvíle ani nepřipouštěl. Připomněl jsem si, že umístění není to hlavní. Že běhám ultramaratony, abych překonával své limity, jakkoliv klišovitě to teď zní. Na podobně dlouhých závodech vás může potkat v podstatě úplně všechno. Mám snad závod vzdát, protože jsem udělal jednu hloupou chybu? Baví mě běhat, tak si zaběhnu pár kilometrů navíc, no a co? Neměl jsem už na co se šetřit. Neměl jsem co ztratit. Chtěl jsem se dostat do cíle, ale hlavně, chtěl jsem si dokázat, že mám na to zaběhnout skvělý závod, ať už mí soupeři běží jakoukoliv neuvěřitelnou rychlostí a ať už se mé jméno bude nacházet ve výsledkové listině na kterékoli pozici. Nezáleželo na tom. Navíc jsem věděl, že čím rychleji poběžím, tím dříve budu moct být s Maruškou, která na mě v cíli čekala. Docela dobrá motivace, ne? Tak jsem zatnul zuby, zablokoval negativní myšlenky a běžel.

Hned na další kontrole u Vražedného potoka někdo ukradl kleštičky na označení průchodu. Jen jsem se tomu pousmál, ale pro jistotu jsem to ještě ověřil se dvěma borci, které jsem tam potkal. Už jsem se nechtěl znovu vracet. Začal jsem se pomalu prokousávat zpátky na přední pozice, místo za místem. Pár běžců jsem předešel při výšlapu na Šerák. Většinou jsme se znali, takže jsme stihli prohodit pár slov a popřát si hodně štěstí. Taky si procházeli svými krizemi a prali se se svými démony. Všichni jsme byli unavení, hladoví, bylo nám špatně, bolely nás nohy, někteří z nich byli dokonce zranění. Stejně jsme šli dál. Jejich podpora mě tak nakopla, že na Šerák jsem vylezl v překvapivě dobré náladě a začal stíhací jízdu. Byla hustá mlha a foukalo, běžel jsem se sklopenou hlavou a svítil si pod nohy, před sebe jsem viděl maximálně dva metry. Alespoň jsem se nebořil po kolena do sněhu jako v minulém ročníku. Když jsem vyběhl na Keprník, mlha se najednou roztrhala a přímo přede mnou se objevil jasně zářící měsíc zalívající svou září krajinu všude kolem. Byla to nepopsatelná nádhera. Jen mě to utvrdilo v tom, že neběháme pouze kvůli vítězství. Nezáleží na tom, kolikátý člověk skončí, ale jsou to přesně takovéto momenty, pro které stojí za to klidně i oželet spánek a třeba uprostřed nejhlubší noci běhat po hřebenech hor.

Dalšího běžce jsem předbíhal kousek za Vozkou. Doufal jsem, že se blížím čelu závodu, ale žádné informace jsem neměl. Chtěl jsem někoho zahlédnout, alespoň v dálce, ale dlouho nebylo nic. Červenohorské sedlo, Švýcárna, pořád jsem byl sám. Za Klínovcem jsem potkal Toma Petera vracejícího se pro kontrolu. Bylo mi ho na jednu stranu líto, ale zase to bylo znamení, že možná to nebude všechno ztraceno, že ostatní nemusí být v nedohlednu. Docházely mi síly a každý krok mě začínal bolet čím dál více. Zpomaloval jsem a bylo stále těžší se přesvědčit, abych pokračoval v nějakém rozumném tempu a jen se po těch krásných Jesenických hřebenech neplazil. Ani můj žaludek nebyl úplně šťastný, když jsem mu posílal jeden gel za druhým. Bylo mi docela zle a já nejen neměl nic jiného k jídlu, ale ani jsem si s sebou nevzal antacidy na překyselení žaludku, které si většinou pro tyhle případy na dlouhé závody nosím. Místo toho jsem polknul magnésium, dvě solné tablety a další GU gel. Při nejhorším to vyhodím. Když byla bolest obzvláště intenzivní, říkal jsem si, že si za to můžu sám, že jsem neměl minout tu debilní kontrolu. „Drž hubu a makej vole! Teď už je bolest jediné řešení, které máš, pokud to nechceš vzdát!“. Když jsem v běhatelném kopci přešel do chůze, hlavou mi problesklo: „Tohle není chodecká soutěž. Jestli chceš chodit, neměl ses hlásit na běžecký závod.“ Přes tohle sebehecování jsem už toho měl docela plné zuby a pomalu se smiřoval s tím, že čelo závodu zkrátka nechytím. „Jen doběhni tak, ať na sebe za ten výkon můžeš být hrdý…“

No a za Jelení studánkou mě čekalo šokující překvapení – zraněný Petr Hének a trpící, ale bojující Radek Chrobák. Politoval jsem je, ale zároveň mi blesklo hlavou, že jsem zpět ve hře. Tak jsem makal ještě víc. Na Skřítku byl Tadeáš Vyvijal, kousek dál Venca Král, zápasící s prasklým vakem na vodu, no a po pár dalších kilometrech jsem chytil Ondru Tabarku. Jediný, kdo už se zdál moc daleko, byl skvěle běžící Rob Frohn. Pocítil jsem k němu obrovský respekt, nejen za to, že tohle už byla jeho nevím kolikátá stovka v tomto roce, ale také proto, jakým způsobem závod rozběhl a propracoval se na vedoucí pozici. S Ondrou jsme se domluvili, že mu to nedáme zadarmo, že Roba ještě zkusíme prohnat. I kdyby se to nepovedlo, já cítil, že mám splněno. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem závod nevzdal, a že jsem se popral sám se sebou, abych ze zkaženého závodu vybojoval umístění na bedně. Nebyl ještě konec, ale věřil jsem si, že budu nejhůř třetí, pokud doběhnu do cíle.

Chvíli jsem myslel, že mě Ondra utahá. Běžel rychle, vypadal, že má sil na rozdávání. Já za ním po své stíhací jízdě místy jen vlál. Po nějaké době jsme si ale prohodili místa. Při seběhu kousek za Bukovkou jsem zrychlil, ale Ondra už mě nenásledoval. Tak jsem se mu trhnul a z posledních sil do toho ještě šlápnul. No a v posledním kopci na Kokeš, úplný kousíček před cílem, jsem zvedl hlavu a s otevřenou pusou zíral Robertovi na záda. Usmál jsem se, zakroutil nevěřícně hlavou a zároveň si trochu povzdechl, že se bude závodit až do konce. Žádný slavnostní klus poslední kilometry nýbrž zaťaté zuby, dřina, pot a bolest. Jen se k němu opatrně přiblížit… Rob si mě však docela rychle všiml, takže moment překvapení byl pryč. Asi se docela polekal, zřejmě už za sebou v téhle fázi závodu nikoho nečekal. To ho bohužel nabudilo natolik, že mi během chvilky pláchnul a při následném seběhu jsem jen zahlídl jeho siluetu prolétnout mezi větvemi stromů. Zmobilizoval jsem poslední střípky energie, dal jsem do toho závěru všechno, co mi ještě zbylo. Ale bylo to málo, Rob už si vítězství pohlídal. Do cíle jsem dorazil chvíli po něm. Po sto kilometrech rozhodovaly sekundy. Doběhl jsem totálně vyčerpaný, ale šťastný. Druhé místo a drama nakonec? Já to letos beru všemi deseti. Zaběhl jsem závod, za který se stydět určitě nemusím. Že jsem minul kontrolu je můj problém, Robert je zasloužený vítěz, letos se s tratí popral nejlépe ze všech. Ale ten pocit, že jsem bojoval, i když bylo tak jednoduché vzdát a vymlouvat se, ten mi nikdo nevezme. Myslím, že mě tenhle závod naučil hrozně moc, zejména mi ukázal, že i když vše vypadá ztraceno, naděje umírá poslední, jen to nevzdávat. Je to hrozivé klišé, ale asi na tom něco opravdu bude…

Oficiální výsledky najdete zde

Na závěr ještě poděkování sponzorům Runsport.cz, Salomon a Shake-It, že mě na tenhle závod skvěle vybavili. A nové Salomon S/Lab Ultra 2 jsou úplně úžasné, stejně jako ultralehká vesta Salomon S/Lab Ultra Sense 8 Set.

j100_18

 

 

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s